Radost se mísí se zármutkem
„Ve všech zemích se nyní mísí radost se zármutkem,“ jak v knize poznamenává Haldir. Načež dodává: „Snad tím jen roste.“
To je, domnívám se, i výstižný popis Tolkienovy poetiky. Jedním z důvodů, proč Pán prstenů účinkuje tak mocně melancholicky, je, že se v něm neustále mísí radost a zármutek.
Právě kontrasty a dichotomie (radost – smutek, minulost – přítomnost, světlo – tma) prostupují Tolkienovým dílem a jsou patrné kde jinde než v případě elfů. Toho si všímá i Sam, když po svém vůbec prvním setkání s elfí skupinou v Kraji vedenou Gildorem pronese na jejich adresu toto: „Jsou docela jiní, než jsem čekal – tak staří a tak mladí a tak veselí a smutní, víte.“
K tomuto setkání ve filmu nedojde a hobiti (alespoň v rozšířeném Společenstvu) jsou svědky elfského odcházení jen jako pozorovatelé, což u Sama vyvolá povzdech: „Nevím, proč mě to rmoutí“.
Přesně to si může říct čtenář Tolkiena. Čím to je, že četba i svět vyznívají tak teskně? V čem tkví ono hoře? V Tolkienově psaní je tento pocit zármutku všudypřítomný. A přece, Pán prstenů končí napohled vítězně, zničením Jednoho prstenu, Aragornovou korunovací, restaurací odvěkých lidských království. Není to Silmarillion, kde se veškeré usilování obrací v popel (podobně jako Fëanor sám).
Nachází se v přesvědčení, že není vítězství bez ztráty. A ve Frodově tápání, jak „navázat na starý život, neboť některé rány zasáhly příliš hluboko“. Tento pocit triumfu, který je zasazen do atmosféry všudypřítomného úpadku, je něco, co Jackson vystihl nesmírně zdařile, a slouží mu ke cti odvaha nechat děj plynout i po jeho přirozeném „hollywoodském“ konci během korunovace.
Tolkien dojem konce navozuje archaickým jazykem a evokací vrstev paměti. Jeho postavy jsou posedlé vyprávěním příběhů a zároveň si jsou vědomy toho, že jsou samy jeho součástí (tak ve filmu Sam hovoří o velkých příbězích, které v člověku zůstaly, nebo Frodo vzpomíná na Bilbovo poučení, že každý musí do příběhu vejít a zase odejít). Nikde toto zasazení do jednoho pozvolna se odvíjejícího příběhu není patrnější než v knižních scénách, které se odehrávají v Síni ohně v Roklince, na místě určeném k vyprávění pro smrtelníky zapomenutých příběhů Prvního věku, příběhů Silmarillionu.
Tolkien se hojně uchyluje k metafoře soumraku („jako soumrak v zimě, jenž přichází bez hvězd“), který navíc slouží i jako podobenství o situaci elfů ve Středozemi. Ještě zásadnější je pak pro něj světelná metaforika, která někdy přejde až do personifikace. Arwen tak vystupuje jako Večernice svého lidu, Galadriel coby Paní světla a samozřejmě Sauron jako Temný pán.
Tolkien vnímal svůj fikční svět jako pre-historii Evropy a jako zašlé fiktivní dějiny a velmi záměrně nechával některé složky svého legendária nevysvětlené (nemyslím jen Toma Bombadila, ale i jména míst a hrdinů, které v Pánu prstenů jen letmo zmíní, aby na čtenáře přenesl dojem odvěkosti světa – vzpomeňte na zmínku o tvůrci Prstenů Celebrimborovi v dopise výše).
Přítomnost ruin slouží jako upomínky na starší doby zašlé slávy. Zde se pochopitelně dostavuje velká výhoda audiovizuálního média, které dovede tyto zříceniny a zuby času ukázat, případě je nechat v pozadí, a dotvořit tak atmosféru. Dlouhou opuštěnost míst pocítíme poprvé plně na Větrově, což „bývala velká strážní věž Amon-Sûl“, jak vysvětluje hobitům Aragorn. Tato zřícenina dříve pojímala jeden z palantírů a sloužila jako místo setkání velitelů Posledního spojenectví elfů a lidí.
O tom, jak moc je Středozem na konci Třetího věku vybydlená, vypovídá mnohé putování Společenstva po Eregionu, dříve mocném království elfů, i cesta tmou v Morii. Zvlášť působivé jsou obří hlavy povalující se okolo Amon Henu, na místě, kde Froda konfrontuje Boromir. V rozšířeném Návratu krále se pak dočkáme křižovatky u padlého krále, kde se při rozhovoru Froda a Sama opět protne radost se zármutkem (Samovo ubezpečení Froda, že jdou „tam a zase zpátky jako pan Bilbo“ a že král bude mít opět korunu) a zároveň kombinuje ruinu s nadějeplným světelným symbolismem.
Nikde však není tíha odvěkosti patrnější než ve scéně, v níž Společenstvo proplouvá pod strážci hranic gondorské říše. Argonath se tyčí majestátně vytesaný způsobem, který by na konci Třetího věku už nikdo nesvedl. Nejen lidé a vzpomínky, ale i umění a dovednosti se ztrácejí v čase.
Všudypřítomná poezie dominuje zejména prvnímu svazku spolu s tím, jak se Společenstvo vydává mýtickou, veskrze vylidněnou krajinou bývalých elfích a trpasličích království, a je to slovesné umění, které dokáže jejich zašlou slávu připomenout. Motiv ztracené, vyhaslé říše evokuje i Gimli, který byl Jacksonem v druhém a třetím filmu tristně degradován na čistě komickou figuru, zatímco Tolkienovi slouží jako reprezentant další upadající rasy, když zarecituje takto:
„Zešedl svět, hory zestárly
Pod kovadlinou popel tlí;
Mlčí harfy i kladiva,
Temnota v sálech přebývá;
Sám Durin zhynul ve stínu
Tam v Morii, tam v Khazad-dûm“
