Jacksonův Pán prstenů
Jacksonovy filmy jsou veledíla kompozice a vystihují Tolkienovo téma úpadku, smrtelnosti či nemožnosti navázat na starý život a vedle environmentálního poselství nesou onen tolkienovský tón ztráty a hoře pronikající do každého draze vykoupeného vítězství.
Jackson tento vnitřní smutek spojený se sudbou elfů zdůrazňuje i výtvarným laděním určitých setů a scén. Aby evokovala podzim elfů ve Středozemi, byla Roklinka záměrně oděna zlatohnědými barvami (nikde to není patrnější než ve scéně, kdy se Arwen do Roklinky, která je zcela ve znamení podzimních tónů, kvapně vrací). A byť se pouť s Prstenem odehrává od podzimu do jara, z důvodů tematických se akcentuje právě ladění podzimní, na rozpoznatelnou zimu či jaro narazíme jen sporadicky.
V souvislosti s přírodou Jackson připouští, že nejde o „dokonalé filmy, které si vysnil“. Měl před očima Malickovu Tenkou červenou linii, kde se prodlévá na travnatých kopcích, ve zcela jiném čase dlouhého trvání přírody, které je v absolutním kontrastu s kulometnou rychlostí války, a zdá se mu, že z krajiny a počasí nedokázal učinit plnohodnotnou postavu (Ian Nathan, Anything You Can Imagine). Vnímá tedy přednosti filmu coby vizuální reprezentace živoucí krajiny podobně jako Tolkien.
Tolkien hojně využívá světelnou metaforiku a sepětí s hvězdami, jichž se nemůže dotknout sebetemnější stín. Ta dokonce přejde do personifikace tehdy, když se o Arwen hovoří jako o Večernici jejího lidu, nebo v případě Frodovy lahvičky naplněné světlem Eärendila, nebeského mořeplavce, který se stal živoucí hvězdou.
Kameraman Andrew Lesnie tak může se světlem pracovat nanejvýš expresivně. Tu dlí na paprsku vykreslujícím korunu z květů na kamenné hlavě krále či na slunci, které kmitá za zvonicí Edorasu bijící na poplach, jindy zase trhající se mračna znamenající obrat štěstěny. Až intimní budování Druhotného světa skrze světlo se děje během představení Galadriel, při němž se elfce, jejíž věk převyšuje stáří slunce a měsíce, odrážejí ve věčných očích trsy hvězd. Příkladem grandiózním je scéna zapalování majáků, při němž velkolepý průlet přes hory sleduje křesání naděje rostoucí spolu se sílícími plameny. Tato malba světlem ctí Tolkienovo téma šíření naděje, přitom bychom tuto pasáž v knize hledali marně. Majáky v Návratu krále hoří a volají o pomoc už ve chvíli, kdy Gandalf s Pipinem přijíždějí do Gondoru.
Zřejmě nejpádnějším důkazem, že se filmový Pán prstenů vyhýbá hollywoodským poučkám o tom, jak konstruovat příběh, je zachování mnoha konců Návratu krále. Jistě by bylo pro hollywoodský film přirozené uzavřít trilogii Aragornovou úklonou hobitům, ale tvůrci důvěřovali Tolkienově smyslu pro vyprávění a pochopili, že zničení Jednoho prstenu možná představuje vyvrcholení zápletky, ale rozhodně ne emocionální konec příběhu.
Pán prstenů je příběhem o pomíjivosti všech věcí, o konci magie ve Středozemi a o ranách, jež navzdory vítězství zasáhly příliš hluboko. Nemůže končit triumfálně zničením Jednoho prstenu, neboť putování s Jedním není jen prachobyčejný quest. Je to podíl na příběhu, který nás předchází a bude pokračovat dávno po nás. Aneb každý musí do příběhů vejít a zase odejít, jak Frodovi moudře předal Bilbo. Proto je nutné vidět, jak život hobitů po návratu pokračuje ve všednodennosti.
Nepřekvapí, že studio v honbě za kratší stopáží navrhlo vystřihnout Šedé přístavy, odkud Frodo opouští Středozem, neboť se nedokáže vrátit do svého starého života. Ale až s odplutím zbylých nositelů Prstenů moci ze Středozemě, Frodovým spočinutím v „krajině za rychlého rozbřesku“ a Samovým návratem do života a práce, nastává pravý konec příběhu. Větu, která je nabitá smutkem i pohledem upřeným do budoucna: Tak jsem se vrátil, označil britský profesor Tom Shippey za nejsmutnější větu celé anglické literatury.
Tolkienova přímá zkušenost, že neexistuje vítězství bez ztráty (až na jednoho zahynuli všichni jeho blízcí přátelé v první světové válce), propůjčuje Pánu prstenů nevídanou zralost. Není běžné, aby pro hlavního hrdinu končil fantasy příběh stavem připomínajícím post-traumatický syndrom, zatímco trpí chronickou bolestí a nemožností najít v původním životě klid a potěchu.
Rozšířené verze
Přestože s odstupem Jackson pokládá kinoverze za finální verze, diváci s ním obvykle nesouhlasí. A já také ne. Většina lyrických pasáží, takových, které se nejvíce přibližují Tolkienově poetice, jsou k nalezení až v povlovně, překrásně plynoucích rozšířených verzích.
Právě v nich plně vynikne hloubka a šíře fikčního světa. O odchodu elfů do Šedých přístavů a za moře, kterému přihlížejí Frodo a Sam, už jsme se zmínili. Zásadního rozšíření doznal i Lothlórien a Galadrielina motivace včetně odhalení jejího Prstenu. Rozšířená verze nabízí hlubší zasazení Aragorna do tapiserie dějin Středozemě. Když si brouká baladu o Berenovi a Lúthien, smrtelném muži a elfce, která se pro něj zřekla nesmrtelnosti, uvědomuje si, že jeho láska k Arwen nejspíš nemůže skončit jinak než v žalu.
Přítomna je i druhá zásadní žena Aragornova života, jeho matka Gilraen, o jejíž hrob v Roklince pečuje. Její slavná, prorocká věta, kterou na adresu Aragorna pronesla předtím, než odešla z Roklinky a posléze zemřela, zněla Ónen i-Estel Edain, ú-chebin estel anim neboli „Dávám naději lidem, sama si neponechávám žádnou“. Estel čili Naděje bylo rovněž jjedno z mnoha jmen, která Aragorn užíval. A tuto větu ve filmu zašeptá ve chvíli, kdy mu Elrond předkládá nově skutý meč Andúril (v českém překladu je zde nesprávně užit mužský rod), čímž se definitině hlásí ke svému údělu.
Ve Dvou věžích silně tolkienovsky rezonují dvě scény, které absentují v kinoverzi. Éowyn zapěje v anglosaštině žalozpěv za bratrance Théodreda, který je obtěžkán smutkem celé země ze ztráty korunního prince, jak vidíme na pohybujících se rtech okolních žen, které elegii tiše odříkávají spolu se Štítonoškou. Najednou se dostane také na Stromovousovu poezii, která vede k rozhovoru o ztracených entkách. Ač pro mnohé diváky je entova odpověď na otázku, jak entky vypadají, komická, jeho „Já už si nevzpomínám“ odráží věky osamění, které mají tito pastýři stromů za sebou. Je to jedna z nejtragičtějších vět v celé Jacksonově adaptaci.
Je nám opakováno, že čas hojí rány, ale v Tolkienově světě to neplatí i proto, že různá stvoření žijí tisíce let a nesou si svoji paměť s sebou; od zmizení (nebo dokonce spálení) entek uplynula tak dlouhá doba, že už si Stromovous nedokáže ani vybavit jejich fyziognomii, ale přesto po nich nepřestává tesknit. Tolkien Stromovousovy oči popisuje prostřednictvím Pipina takto: „Člověk měl pocit, že je za nimi obrovská studna plná věků vzpomínek a dlouhého, pomalého, vytrvalého přemýšlení, ale jejich hladina jiskřila přítomností, jako se slunce blyští na vnějších listech velikánského stromu.“ A přesně tato hloubka je přítomna i v dojmu z odvěkosti, kterou ona scéna evokuje.
V rozšířeném Návratu krále se pak objevuje lyrická scéna Éowynina snu, v němž se ocitá na vlně, která má pokrýt svět, a světlo zůstává za ní, jenže se nemůže otočit. Tento sen se opakovaně zdál Tolkienovi, který ho vetkal do příběhu jako sen Faramirův, i jeho synu Christopherovi. Jedná se o vidinu zkázy a zaplavení ostrova Númenoru, jakési Atlantidy Tolkienova světa. Až silmarillionský patos křísí scéna skutí Narsilu, při němž Arwen recituje Aragornův úděl, načež kamera zabere elfí kováře.
O symbolické hodnotě koruny u padlého krále jsem se už zmiňoval. Jackson má pozoruhodné pochopení pro Rohiry (zatímco Gondor tak přesně nevystihl), což se plně prokazuje v posledním předbitevním rozhovoru mezi Théodenem a Éowyn, v němž král své neteři slibuje toto: „Dožiješ se obnovy těchto dnů a nebudeš si již zoufat.“ V rohanských pasážích se rovněž pozoruhodně zachází se světlem, ať už jde o parsek slunce kmitající zpoza zvonice Edorasu, nebo světlo jitra protrhávající mordorské mraky při příjezdu Rohanských na Pelennorská pole.
Naděje prostupuje v Domech uzdravování Faramira, když se Éowyn svěřuje s tím, že nevěří, že tato temnota přetrvá. Závěr filmu s jeho mnoha konce je pak známkou pochopení snoubení smutku a krásy u Tolkiena.
Jackson tedy využívá vizuální podněty (obrazy trosek a podzimní barevné ladění), kontrast světla a stínu, a zásadní je pro něj i zvukomalba a hudba, k níž se ještě dostaneme. Nikde však možná není Tolkienův smuteční modus přítomen tak silně jako ve scéně Elrondovy a Arweniny vize jejího života po Aragornově skonu.
Zde si porovnáme úryvek z Dodatků:
„Dlouho tam ležel, obraz slávy lidských králů v nezatmělé skvělosti před rozbitím světa. Arwen však odešla z Domu a světlo jejích očí zhaslo a jejímu lidu se zdálo, že zchladla a zešedla jako podvečer v zimě, jenž přichází bez hvězd.“
S tím, jak scénu inscenoval Peter Jackson:
Hudební a výtvarná stránka adaptace
Pán prstenů je velmi muzikální kniha, plná veršů a písní. Jelikož veškerou zpěvnost románu nebylo možné na plátno převést, Tolkienova poezie a hudebnost prorůstá do filmu díky povětšinou nediegetické hudbě. Ovšem stává se, že postavy samy propuknou ve zpěv, zejména pak v rozšířených verzích, které vypodobňují Tolkienův svět ve větší šíři i hloubce. Aragorn prozpěvujícího píseň o Berenovi a Lúthien, v jejichž osudném svazku smrtelníka s elfkou se zrcadlí i jeho budoucnost, a Stromovousova recitace entí poezie dostaly prostor právě v nich.
Hudba Howarda Shorea hraje ve filmovém Pánu prstenů zásadní mytopoetickou úlohu, mimo jiné prostřednictvím sborových textů, které rozezvučí hned šest jazyků včetně elfštiny a černé řeči Mordoru. Ty zároveň přispívají ke zmíněné prokomponovanosti, jako když se při Aragornově výpadu u Černé brány v chorálu ozývá jeho slib Frodovi („Pokud tě mohu životem nebo smrtí ochránit, más můj meč“, tedy znění Aragornovy přísahy Frodovi na Elrondově radě opakuje chór v sindarštině). O rozlišení jednotlivých ras a národů se stará wagnerovské užití leitmotivů a pečlivá volba typických nástrojů a stylu, vhodných pro jednoduché hobití vycházkové popěvky i elfské žalozpěvy, od harfy hrající ve vznešených síních po řinčení želez v pravidelném rytmu průmyslu v Sarumanových podzemních kobkách.
O vštípení rozpoznatelných stylů pro různé rasám usilovali i výtvarníci, a tak opatřili trpaslíky hranatým, brutalistním designem, zatímco elfy oblým, organickým, secesním klenutím. Přední tolkienovští ilustrátoři, Alan Lee a Johna Howe, vtiskli Jacksonově Středozemi povědomě obrazový, přesto zřetelně filmový ráz. I díky jejich účasti se tolika lidem zdá, že v Jacksonově interpretaci vidí svou vlastní. Například bitva na polích Pelennoru má jemně žlutavý nádech připomínající právě ilustrace vodovými barvami Alana Lee. O tento dojem se staral i postprodukční color grading, který napodoboval barevnou paletu těchto umělců.
