Dlouhá prohra a sudba elfů
Tedy ona dlouhá prohra. Zakládá se na Galadrielině promluvě ve Společenstvu Prstenu, konkrétně v kapitole Zrcadlo Galadriel, v němž Družině, která stanula v Caras Galadhonu, vypráví o sobě a svém manželu Celebornovi: „Žije na Západě od úsvitu dní a já žiju s ním už nesčíslné roky; ještě před pádem Nargothrondu a Gondolinu jsem totiž překročila hory a během věků světa jsme spolu odráželi tu dlouhou prohru.“
„Dlouhá prohra“ vyjadřuje v podání Galadriel, jež si je vědoma, že proti proudu času nemohou elfové obstát, nejen inherentní smutek Tolkienovy tvorby, ale i její nezlomnost. Co bylo hoře a bolest elfů? Uvadání.
Hluboká elfská melancholie vychází z nesmrtelnosti a z únavy světem. Pramení z jejich Sudby: sami jsou nestárnoucí, zatímco svět kolem nich se mění, uvadá, hyne. Tragika elfů spočívá v tom, že jsou vystaveni umírání a chátrání a upadání, přitom sami zůstávají nezměněni. Musí žít a být svědkem toho, jak vše, na čem jim záleží, potkává zánik a smrt, zatímco jim je souzena stálost. Elfové jsou spjati se světem, ale je jim cizí jeho cyklus.
Prsteny moci měly sloužit jako protiopatření. Elfové byli díky Třem prstenům schopni oddalovat svůj nevyhnutelný úpadek a odchod celý věk a udržovat své říše – Roklinku a Lórien – v jakémsi bezčasí a beze změn. Motivem ke kování prstenů byla tedy touha zvrátit běh času a konzervovat své okolí, zabránit změně a úmrtí organismů.
Tragickou ironií jejich osudu je, že i když nad Sauronem zvítězí a Frodova výprava se zdaří, jejich moc a moc Tři prstenů skončí spolu s Jedním, a jejich království se tak ocitnou bez ochrany. Se zničením Jednoho prstenu tedy vyprchá moc i Tří, a konečné vítězství zároveň znamená konec elfstva ve Středozemi. Ať ve vítězství nebo v porážce, nemohou ve Středozemi setrvat. Jak poznamenává v Šedých přístavech Galadriel: „Nadvláda Tří prstenů skončila.“ Pro elfy končí život ve Středozemi, ať už uspějí, nebo ne. V tom tkví ona „dlouhá prohra“.
Pro elfy je tedy konec Třetího věku érou soumraku a odcházení. Život ve Středozemi pro ně nyní končí a ponechávání ji v rukou lidí. Z nejmocnějšího lidu se stal lid, který navždy opouští zemi. A vyznačují se hlubokým pocitem tesknoty. „Čas elfů minul,“ jak ostatně ve filmu fatálně pronáší Elrond.
Nástup Věku lidí tedy obnáší doslovné „odkouzlování světa“ a jako takové je leitmotivem celého díla. Magie mizí ze světa a tato nevyhnutelnost je tragickým fundamentem Pána prstenů, výsostně melancholické knihy, která vypráví o konci a obnově, o novém začátku, který nastává s Věkem lidí. V Tolkienově díle je inherentně obsažen smutek, protože je v něm inherentně obsažen odchod a zánik. Zármutek elfů jako kdyby prostupoval celým dílem a vyvoláváním pocitu uplývání a ztráty zůstává bytostně lidským, jakkoliv vypráví o světě zalidněném magickými tvory, neboť připomíná vybledlé vzpomínky a zašlé rány. Pro elfy je konec Třetího věku éra soumraku a odcházení a vyznačují se hlubokým tónem tesknoty. To pro mě znamená „dlouhá prohra“.
