J. R. R. Tolkien zažíval při psaní Pána prstenů momenty dojetí. Ve svém dopise synu Christopherovi z ledna 1945 (no. 96, Letters) se svěřuje, že ho dělí na dva typy. První, který pokládá za obyčejnější, je vyvolán scénami triumfu, patosu a je spojen s tragikou postav. Sám si však více cenil té druhé kategorie, subtilnější, která se zakládala spíše na atmosféře než na osudech jednotlivců, a jejíž evokaci pokládal za daleko větší výzvu. 

Do první kategorie nicméně patří scéna, která Tolkiena po dopsání dohnala k slzám. Ve Dvou věžích se nachází moment, který se do filmu nedostal. Předtím, než Glum přivede Froda a Sama k tunelu Oduly, se u něj objeví moment pochybnosti, zda chce hobity skutečně dovést na smrt. Najednou se Glumova tvář projasní,  vzápětí se ale Sam probudí, obžaluje ho ze slídění a milost se vytratí: 

„Jedna Samova hnědá ruka ležela na [Frodově] bílém čele a druhá lehce spočívala na pánových prsou. Oba měli ve tváři mír. Glum na ně hleděl. Hubenou hladovou tváří mu přelétl podivný výraz. Svit v očích mu pohasl; zmatněly a zešedly, vypadaly náhle staré a unavené. Jako by ho zkřivila bolestná křeč. Odvrátil se. […] Pak se vrátil, pomaličku natáhl třesoucí se ruku a velice opatrně se dotkl Frodova kolena – ten dotek působil téměř jako polaskání. Kdyby ho v ten prchavý okamžik některý ze spáčů spatřil, myslel by, že vidí starého umdleného hobita, scvrklého léty, jež ho zanesla daleko od jeho času.“

Po Samově hrubém nařčení se však „Glum stáhl a pod těžkými víčky mu vyšlehlo zelené světélko“. Pro katolíka Tolkiena musela být tato promarněná blízkost spásy a pokání zvlášť skličující. 

Scéna, která Tolkiena rozplakala tak, že po sobě nechal zmáčený manuskript, bylo Frodovo a Samovo probuzení na Cormallenkém poli poté, co úspěšně zničí Prsten. Gandalf je vítá nakažlivých, radostným smíchem a Aragorn před nimi spolu se zbytkem Pánů pokleká. Tuto sekvenci velmi procítěně (navzdory pomlouvačům) a věrně realizoval Jackson a prodchnul jí láskou k postavám i předloze. 

Nejhlubší pohnutí u Tolkiena vycházelo z pocitu mizející, až docela ztracené, minulosti. V tom samém dopise se Tolkien zamýšlí: „Příběh musí být vyprávěn, jinak žádný příběh není, a přece nevyřčené příběhy jsou ty nejdojemnější. Dotýká se tě jméno Celebrimbor, protože vyjadřuje náhlý dojem nekonečného množství nevyprávěných příběhů.“

Když v jiném dopise popisoval svému vydavateli Silmarillion, představil jej takto: „Není žádného příběhu bez pádu – všechny příběhy jsou nakonec o pádu.“

Toto jsou estetická a filosofická východiska, která poháněla Tolkiena coby vypravěče, i ladění jeho příběhů. Krása a smutek a uvadání jsou tu věčně propleteny.