Muž v ohni (2004, r. Tony Scott)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 39 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 81 % a 7.7
V.I.M.: Také splněno
Vytáhni v hospodě: Studio 20th Century Fox původně chtělo, aby se Muž v ohni odehrával v Itálii. Tony Scott protestoval, protože Itálie se navzdory všudypřítomné mafii a občasným únosům stala po roce 2000 relativně bezpečnou zemí. Děj se tedy nakonec odehrával v Mexiku, přičemž natáčení probíhalo ve městech Ciudad Juárez, Pueblo a konečně Mexico City. Právě tam byl štáb policií varovaný, že jejich přítomnost neušla pozornosti místních kartelů a filmaři by se měli mít na pozoru před možnými únosy. Nepodařilo se mi dohledat, kolik dnů se v metropoli natáčelo, ale podle mě byl Scott výjimečně rychlý.

Bývaly doby, kdy Denzel Washington rozhodně neplatil za absolutní akční hvězdu, jak jej známe dnes nejen díky trilogii Equalizer. Jenže pak přišel Tony Scott a jeho snímek Man on Fire alias Muž v ohni a všechno bylo rázem jinak. Nekompromisní revenge thriller z prostředí kriminalitou zamořeného Mexico City představil Denzela jako bývalého agenta CIA, jehož úkolem bylo střežit malou holku. A její únos v něm probudí absolutní bestii.

Dobová zámořská kritika ovšem film odsoudila jako příliš ponurou a těžko stravitelnou zábavu pohřbívající jinak slibnou akci a výborné obsazení. A nám nezbývá než se ptát: WTF? Protože lepšího zástupce svébytného žánru o zradě a pomstě byste hledali jen horko těžko.

Muž v ohni není žádnou bezduchou akční zábavou ani samoúčelným festivalem násilí. Není to pohrobek devadesátek o one-man-army typu Rambo nebo Komando, ani exploatační gorefest oslavující bezuzdné násilí. Jeho kouzlo spočívá především v problematičnosti hlavní postavy ztvárněné vynikajícím Denzelem Washingtonem pouhé dva roky poté, co získal Oscara za kriminálku Training Day.

Životem zdevastovaný člověk, pro něhož lidský život neznamená víc než flaška tvrdého chlastu, najednou dostane možnost vykoupení, když mu osud postaví do cesty malou nevinnou holku. Perfektně fungující zápletku postrádající cokoli přebytečného přetavil Tony Scott do jednoho ze svých nejlepších snímků a žádné vzdechy amerických kritiků nám tento závěr nedokážou znechutit. (Crom)

Život pod vodou (2004, r. Wes Anderson)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 57 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 72 % a 7.2
V.I.M.: Kdyby štempl nebyl, už v redakci lobbuji
Vytáhni v hospodě: Nejenom Wes Anderson byl nervózní, jestli Bill Murray kývne na hlavní roli, kterou mu režisér a scenarista napsal přímo na tělo. Murray totiž na rozdíl od hereckých kolegů nemá hollywoodského agenta. Dlouhé roky platilo, že pokud ho někdo chtěl kontaktovat kvůli další herecké příležitosti, musel nechat vzkaz na (pouze hrstce osob známém) telefonním čísle. Následně nezbývalo než trpělivě čekat, zda se jim Bill ozve nazpět. Což mohlo klidně trvat několik měsíců. Pokud vás zajímá více a umíte anglicky, klikejte zde.

Wes Anderson moje bezvýhradné sympatie v posledních cca šesti letech ztrácí. Podle mého názoru repetitivní a divností nově skoro až ubíjející duo Francouzská depeše a Asteroid City mě navzdory prý přetrvávajícím formálním kvalitám dokonce ještě nedonutili dohnat jeho prozatím poslední celovečerák Fénické spiknutí.

V roce 2004 však bylo všechno ještě v nejlepším pořádku a já se tenkrát v kině u příležitosti projekce Života pod vodou vyloženě opájel unikátní sbírkou pitoreskních postav, bizarními situacemi, vážně pronášenými hovadinami, vtipnými narážkami na milovaného oceánografa Jacquese Cousteau, kreslenými rybami a parybami (Henry Selick vládnul a vládne), a konečně nezapomenutelným soundtrackem v čele s portugalsky přezpívanými hity Davida Bowieho. Proto mě tak překvapilo, jak na mě zapůsobilo druhé zhlédnutí, které se odehrálo shodou okolností dvacet let poté. Tedy letos.

Ne snad, že bych neměl pocit, že znovu sleduji nezaměniltenou andersonovskou poetikou provoněný feel good biják, ale dvacet let poté mi došlo, jaká je titulní postava Zissoua vlastně zlé hovado. Jako kdyby hrdina s ksichtem Billa Murrayho hledal i na stará kolena další a další výmluvu, proč si nepřiznat krutou realitu (jako katalyzátor stařeckého sobectví třeba slouží náhodné objevení syna) a nadále zneužívat věrnou posádku na cestě za něčím tak malicherným, jako je pomsta nějaké rybě za tragickou smrt přítele.

Je nutné nahlížet na Život pod vodou z podobně trudné a po letech již jednoduše identifikovatelné perspektivy? Jistě, že ne. A až film časem uvidím potřetí, dost možná na něj budu znovu s úsměvem na tváři koukat jako na poctivě bizarní námořní dobrodružství/komedii, kterému nějaký šílenec tenkrát odklepnul rozpočet 50 milionů dolarů. Že tenkrát kritici žehrali mě vlastně nijak extra nepohoršuje. Možná by však andersonovce mohli dát další šanci. (TedGeorge)

Království nebeské (2005, r. Ridley Scott)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 39 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 73 % a 7.3
V.I.M.: Emeritní kolega Shushika se už před lety postaral
Vytáhni v hospodě: Následující info prosím berte s rezervou, protože se mi kromě IMDb nepodařilo dohledat další důvěryhodné zdroje, ale speciálně pro Království nebeské prý mělo být ušito 12 000 kostýmů. Budget na samotné vlajky, které v okolí Jeruzaléma vlály, měl potom být 250 000 (!) dolarů. Nezbývá než doufat, že Nolanova Odyssea nepředznamená poslední poctivou historickou epikou a v budoucnu nebudou filmy s davovými scénami spoléhat na laciné AI komparzisty.

Tady v tom zase jednou studio nadělalo paseku. Ridleyho opulentní dílo Království nebeské totiž ve své době trpělo mohutnými zásahy studia, které z uvědomělé historické fresky udělaly vykuchanou slepeninu bez jasných motivací postav a s chaotickým uspořádáním děje. Možná i proto byl tento spektákl o dobývání Jeruzaléma tehdejší kritikou přijat nevlídně a chladně. Mnohým se nelíbil ani pohledný Orlando Bloom v roli kováře Baliana, jenž měl předobraz ve skutečné historické postavě. Jeho ztvárnění bylo popisováno jako příliš jednorozměrné a herec, který stačil na Legolase, si prý touto figurou ukousl příliš velké sousto. A tak z toho příliš velké tržby nebyly.

Jenže kritici byli mimo a my na MZ máme pravdu, jak to ostatně často bývá. Ridleyho eposu totiž náramně prospěla režisérská verze, která zdařile dokreslila už tak poutavé charaktery. Království nebeské je díky Ridleyho zručné režii famózním výletem do filmařsky lákavého období, kde od drobných půtek nad kovadlinou postupně honzíkovsky putujeme s hrdinou až k těm nejvelkolepějším bitevním scenériím, jaké může velké plátno nabídnout.

Jen málo výjevů, které by vyobrazovaly mohutné historické konflikty, se zažere pod kůži s takovou intenzitou jako Saladinovo tažení na Svaté město. Scott navíc klasicky do filmu nařachal několik charismatických tváří, z čehož navíc jednu schoval na celou dobu pod masku. Odvážný a velkolepý film, který se směle může řadit ke špičce žánru. (Jokolo)

Constantine (2005, r. Francis Lawrence)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 46 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 81 % a 7.0
V.I.M.: Zatím není, ale nikdy neříkej nikdy
Vytáhni v hospodě: Nejenom v Constantinovi ďábelský herec Peter Stormare je ve skutečnosti kliďas a kromě jiného i praktikující křesťan. Roli z komiksu zrozeného ďábla přijal i kvůli tomu, že ho prostě lákalo zahrát si Lucifera. Produkce mimochodem původně počítala s tím, že jeho kostým bude sestávat z kožených kalhot a psího obojku s ostny. Právě Peter však přišel s nápadem, že mnohem působivější bude jednoduchý bílý oblek. Co se extravagance spojené s pekelníkem týče, tak všímavější diváci si maximálně všimnou dehtu, který mu v pár záběrech stéká po chodidlech.

Keanu Reeves v první polovině desátých let díky Matrixu zažíval ohromný boom. Přesto bylo jeho obsazení do role Constantina původně přijímáno se značnou nelibostí, a to nejen kvůli odlišné barvě vlasů, ale i kvůli lehce omezenému hereckému rejstříku oblíbeného herce. Tyto obavy však s premiérou vzaly za své, neboť Reeves v roli uštěpačného a odevzdaného bojovníka s démony zazářil a prokázal, že se herecky umí i vyšvihnout. Společně s režisérem Lawrencem tak nadělili fandům poctivou komiksárnu s příjemně nepříjemnou tonalitou a jedinečným vizuálem. Jenže kritikům se to nepozdávalo.

V recenzích padaly cifry okolo průměrné padesátky a na Rottenech dodnes hnije od kritiků číslo 46, což je na atmosférickou žánrovku prachsprostě málo. Mnohým se nepozdávaly přehnaně rozvláčné rozmluvy o soubojích dobra se zlem. Film označovaly za znuděný a s nejasným poselstvím. A s lecčím se dá i souhlasit, neb Constantine rozhodně dokonalý není.

Po dvaceti letech ale stále funguje jako výrazná komiksovka s vlastní tváří, která se nebojí poměrně ohyzdně děsivých scén i složitějšího hrdiny, než je na poměry komiksových filmů běžné. Zvlášť těch z počátku tisíciletí. Velká paráda v kinech z toho nebyla, tak se nechme překvapit, jestli fandovské nadšení i po dvou dekádách dotlačí ke vzniku ono omílané pokračování. (Jokolo)