Strach a hnus v Las Vegas (1998, r. Terry Gilliam)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 51 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 75 % a 7.5
V.I.M.: Třeba časem bude
Vytáhni v hospodě: Hunter S. Thompson byl mnoho věcí. Spisovatel, rebel, zakladatel tzv. gonzo žurnalismu a v neposlední řadě velký kámoš Johnnyho Deppa. S ním se spřátelil několik let před začátkem natáčení Strachu a hnusu v Las Vegas, přičemž to byl právě Depp, kdo po smrti autora knižní předlohy Thompsona splnil jeho poslední přání. Uspořádal „ceremonii“, během níž ze 47 metrů vysoké věže vystřelil Hunterův popel do oblak. Později vyšlo najevo, že opulentní rozlučka vyšla Deppa minimálně na tři miliony dolarů. Jiné zdroje dokonce hovoří o pěti (!) míčích.

Terry Gilliam nás zavádí do vortexu amerického snu, jak poznamenává sám Raoul Duke s tváří Johnnyho Deppa. A specifické napojení tohoto snění na konzumaci a komerci nepředstavuje žádné místo lépe než Las Vegas. Adaptaci Thompsonova románu odmítli kritici s tím, že je repetitivní, nevtipná a bez děje a skloňovali dodnes populární a nesmírně iritující, protože líné, slovíčko „mess“. Naprosto přehlíželi, že film může být jen rekonstrukce nálady. Snímek je plný nostalgie po polovině 60. let, kdy se zdálo, že pacifismus a nenásilí v americké politice zvítězí. 

Kromě tohoto ohledu přehlédli i skutečnost, že se jedná o snímek radikální jak svou formou, tak vyzněním. Kameraman Nicola Pecorini, který je slepý na jedno oko, což Gilliamovi s jeho smyslem pro groteskno konvenovalo, spolu s režisérem přišel s inovativním vizuálním stylem, v němž se oba snažili napodobit různé druhy drogových tripů změnou filmové techniky a formy – když je tedy ústřední dvojice pod vlivem LSD, dostavuje se dojem extrémní širokoúhlosti a halucinací prostřednictvím barev a zvuků, ether reprezentuje neostrá hloubka pole, u meskalinu se pak barvy slévají. Psychedelický road trip s Deppem a del Torem (u prvního jmenovaného by mě v tomto případě nepřekvapilo metodické herectví) zůstává vypravěčsky radikální i po letech. (krauset)

Blade 1 a 2 (1998 a 2002, r. Stephen Norrington a Guillermo del Toro)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 59 (respektive 57) % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 75 % / 67 % a 7.1/6.7
V.I.M.: Jednička už má splněno, dvojka ještě ne
Vytáhni v hospodě: Jak se k filmu dostal Wesley Snipes? S Marvel Comics měl v polovině devadesátek jednat o hlavní roli v Black Pantherovi, což nakonec neklaplo. Blade pro něj byl velká neznámá, ale nakonec ho přesvědčilo, že jeho lovec upírů bude borec oblečený do kůže a dočká se nespočtu bojových scén, které se budou inspirovat v žánru nedostižitelnou asijskou školou. Kvůli penetraci východních bojových umění do Hollywoodu tvůrci (nakonec bohužel neúspěšně) oslovili dokonce Jeta Li, jenž si měl zahrát postavu Deacona Frosta.

Blade tak, jak ho známe, je až dědictvím Norringtonova filmu a Goyerova scénáře, protože v původním komiksu nešlo o polovičního upíra, ale běžného smrtelníka. Nestává se často, aby převod komiksu na plátno změnil adaptovanou postavu tak uspokojivě, že se z filmového originu stal i ten komiksový.

Prvnímu i druhému Bladeovi kritici vytýkali přílišný důraz na akci, nedostatečně prokreslené postavy a slabý příběh. A byť v případě toho druhého, del Torova, je už něco takového lehce namístě, Blade zůstává především efektním propojením žánru hororu, komiksu a akčního filmu ve světě obývaným hrdiny, kteří jsou ve svých dlouhých černých kabátcích, tmavých brýlích a samurajských aluzích bezmála matrixovsky cool. (krauset)

Pokrevní bratři (1999, r. Troy Duffy)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 26 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 79 % a 7.6
V.I.M.: Ano
Vytáhni v hospodě: Troy Duffy byl hudebník, barman a vyhazovač, kterého k napsání jeho prvotiny prý „inspiroval“ pohled na mrtvolu ženy, kterou policie zrovna vynášela z jejího bytu, přičemž opodál postával drogový dealer, jehož Duffy tenkrát znal. Tahle historka je každopádně vyprávěna v různých variacích už od roku 1998. Já jí poprvé zaznamenal někdy před deseti lety, kdy zněla ve zkratce následovně: „Troy se vracel jednou v noci domů a na chodbě musel překračovat mrtvolu, kterou právě obíral drogový dealer žijící naproti“. Vlastně bych byl rád, kdyby se to ve skutečnosti nikdy nestalo.

K téhle akční jízdě jsem se někdy začátkem jednadvacátého století dostal poněkud úsměvným způsobem. Byl jsem ve videopůjčovně pro něco, co už si nevybavím, ale film už si vzal někdo přede mnou a já měl v kapse pár drobných na kazetu. A na obalu téhle byl Willem Dafoe a střílelo se tam obouruč. To mi stačilo. Když jsem pak doma Pokrevní bratry dokoukal, pustil jsem si je okamžitě znovu, protože šlo o skutečně unikátní akčňák. Tím, jak vycházel z tradičních pravidel žánru, nebál se je však podle potřeby ohýbat. Hlavně geniálně a revolučně vymyšlenými přestřelkami, které Dafoe rekonstruuje přímo na místě a skládá si jejich obrázek z krvavých stěn a vystřílených nábojnic na zemi.

K tomu všemu stylová hudba, sympatičtí hrdinové a nečekaně i pár témat k zamyšlení. Pokrevní bratři se právem stali kultem právě kvůli nečekanému mixu klasických žánrových propriet a odvahy pracovat s nimi jinak. To, že natáčení bylo peklo a režisér Troy Duffy je podle všeho člověk, se kterým byste nechtěli mít dvojdomek, je jiná věc. Ve své době šlo o neskutečně svěží dílo, jaké ale ocenili spíš fandové a znalci. A zbytku světa chvíli trvalo, než si k němu našlo cestu. Na Rottenech to bohužel nezvládli dodnes. (MrHlad)

Saw: Hra o přežití (2004, r. James Wan)
Hodnocení na Rottenech: Pouze 50 % kritiků zvedá palec nahoru
Hodnocení na CSFD/IMDb: 83 % a 7.6
V.I.M.: Horor je tam
Vytáhni v hospodě: Jistě teď máte na jazyku stejnou otázku jako já. Jak se devět let po Jumanji traumatu (viz vytáhni v hospodě v předchozí kapitole) líbil horor Rogeru Ebertovi? Inu, moc ne a dost už bylo strefování se do známého kritika. Dáme si ještě bonusové vytahování? Saw mělo původně (ne)přístupnost NC 17, načež byl James Wan přinucený ubrat na vyloženě sadistických scénách. Při vzpomínce na drsný a nekompromisní eRkový snímek si nejsem jistý, jestli mě přestříhání filmu do „jemnější“ podoby vlastně mrzí.

Jednou za čas se objeví malý horor, který v kinech trhne velké prachy a třeba i nastartuje velkou sérii. Hollywood už se roky pokouší přijít na systém, podle jakého klíče si diváci vybírají, co uspěje, ale zatím marně. Jednou za čas se zkrátka objeví malý snímek natočený za pár šupů a stane se z něj fenomén. Saw je přesně ten případ. Levný komorní hororový thriller o dvou lidech, kteří se probudí ve špinavé koupelně připoutaní k trubkám a mluví na ně tajemný hlas oznamující jim, že pokud chtějí přežít, musí udělat hodně ošklivé věci.

Jednoduchý koncept, ale James Wan a Leigh Whannel se už u svého prvního většího (i když pořád vlastně fakt malého) filmu předvedli jako tvůrci, kteří znají žánr, umí pracovat s jeho pravidly, zároveň však dovedou nabídnout dost nových nápadů a za poměrně srandovní prachy i solidní audiovizuální podívanou.

Jo, na Saw se dalo ve své době koukat jako na „malé krvavé béčko“, ale stačilo pár let a dnes je z téhle série klasika, jakou zná každý hororový fanoušek. A pořád vychází ze základů, které Wan s Whannellem položili před jednadvaceti lety. A i když se jejich následovníci často pokoušejí odrazit se od nich někam dál, obvykle si nabijí hubu. Napoprvé to fungovalo nejlépe. A zpětně asi můžeme říct, že v mezích žánru a rozpočtu prakticky bezchybně. (MrHlad)