Spooner

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (cca. 1994)

Seděli jsme s rodiči v obýváku, když v tom najednou se na obrazovce objevila nejvíc boží dvojice mého dětství. A začala jezdit v bugině, kterou jsem chtěl doma. A pak oba začali žrát párky. A pak se začali prát. A pak se jezdilo na motorkách. A pak se všichni zase snažili marně ublížit Budu Spencerovi. A já se celou dobu jako to malé dítě smál od ucha k uchu. A vlastně se po stém zhlédnutí stejně směji pořád.

Toy Story: Příběh hraček (1996)

První návštěva kina (když nepočítám Pejska a kočičku apod.), kterou si pamatuji. Jako malý škvrně jsem byl unesen z „obřího“ plátna (přitom jsem film viděl v malém kině na chatě), hlasitého zvuku a nádherné animace. A zejména samozřejmě z boží dvojky Woody a Buzz, díky kterým jsem si pak nějaký čas chtěl pokecat se svými vlastními hračkami.

Ace Ventura 2: Volání divočiny (1996)

Moje první návštěva letního kina, kterou mi chtěla udělat máma v mých osmi letech radost, protože se mi týden předtím strašně líbil první Ace Ventura a Jim Carrey se stával mým idolem. Když došlo na legendární scénu s nosorožcem, dost toho litovala. Já nikoliv.

Zachraňte vojína Ryana (2000)

Pamatuji si, když jsme si s mým kámošem půjčili Ryana ve videopůjčovně a on, jelikož už měl tuto pecku jednou za sebou, mě varoval, že úvodní scénu fakt nevydýchám. A vlastně měl pravdu. Brutální vylodění v Normandii považuji za jeden z nejintenzivnějších zážitků, který jsem kdy u filmu zažil, a zbytek tohoto válečného eposu je vlastně jen v těsném závěsu.

Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2002)

Moje první návštěva multikina, která nemohla dopadnout líp. Nejen, že jsem byl ohromen (tentokrát už opravdu) velkým plátnem a parádním zvukem, ale zejména jsem dostal filmovou fantazii se vším všudy. Byl jsem okouzlen každým záběrem, každou fantastickou lokací, příběhem a zejména hrdiny, kteří už v prvním díle dokonale přirostli k mému srdci. Jeden z důvodů, proč jsem si zamiloval kina.

Requiem za sen (2005)

Dost pravděpodobně nejdepresivnější zážitek, jaký jsem kdy u filmu zažil. Jako vážně. Darren Aronofsky ve mně tenkrát způsobil smršť tak nepříjemných emocí, z nichž jsem se vzpamatovával ještě několik následujících dní. Hodně nepříjemný zážitek s hudbou, která mi i po letech způsobuje husí kůži. Tak příjemně nepříjemný film, že mi udělal o drogách a závislostech navždy jasno.

Marley a já (2009)

Ano, jsem pejskař a v té době jsem měl zlatého retrívra (a teď už mám druhého). Suďte mě, jak chcete. Brečet jako želva budu u tohoto filmu asi pokaždé.

Avatar (2009)

První návštěva IMAXu, po níž hned v dalších týdnech následovala ještě druhá a třetí. A bohužel i jednoho „klasického“ 3D kina, protože v IMAXu bylo věčně vyprodáno. Naprosto kulervoucí a pohlcující zážitek, u něhož jsem měl i přes klišovitou a předvídatelnou zápletkou opravdu čelist až na podlaze. Silnější podívanou už jsem od té doby v tomto pražském kině asi nezažil.

Kick-Ass (2010)

Dokonalý komiksový a geekovský zážitek, u něhož jsem si v kině užíval každou hlášku, Vaughnovy ulítlé nápady, boží soundtrack a každý brutální kill (nejen) Hit-Girl. Filmařská radost, u níž jsem měl celé sledování úsměv od ucha k uchu, a která mě nabyla filmovým optimismem na dlouhou dobu dopředu. A to se mi od té doby v tak obří míře už bohužel tolikrát nestalo.

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

Ten typ kulervoucího a totálně našlapaného filmu s dokonale vyšperkovanou režií, u jehož sledování tušíte, že nic tak božího už v kině v následujících letech neuvidíte. A tak si pro jistotu na to zajdete hned příští týden ještě třikrát. Filmový orgasmus, který už jsem od té doby na velkém plátně bohužel nezažil.