)? McCarthy (podobně jako před ním King) v dalším napůl folk a napůl psychologickém hororovém kousku dokazuje, že je toho poměrně dost
. Film s jeho předchozím počinem pojí spousta styčných bodů (komorní pojetí, minimum postav i lokací, originální narativ složený z neoriginálních žánrových prvků), ale na rozdíl od Oddity se mu tentokrát podařilo udržet vysoko nastolenou kvalitativní laťku až do úplného konce.Tak jako posledně McCarthy spoléhá na osvědčené žánrové vzorce, aniž by si při tom musel vypomáhat berličkami v podobě krvavých/brutálních explicit a vydatného bodycountu. Namísto toho sází na nejednoznačné postavy (na první pohled nepříliš sympatická hlavní postava ), průběžně dávkované napětí a atmosféru, v rámci děje důmyslně rozmístěné (naštěstí nikoliv prvoplánové) lekačky a pár audiovizuálně stylových i nervy drásajících scén.
McCarthy v první půli za pomocí pozvolného tempa a nenápadných náznaků něčeho nadpřirozeného pečlivým způsobem buduje příjemné tajemno a nervózní atmosféru a současně si hraje s diváckými očekáváními stran dalšího vývoje děje skrze sympaticky nevyzpytatelnou příběhovou linku, která se obejde bez tuny ohraných klišé (významnou část stopáže není zřejmé, co si McCarthy vlastně pro diváky v rámci strašidelných hrátek v prokletém svatebním apartmánu připravil - paranormálního squattera nebo lidského padoucha, potažmo nějaký šokující plot twist?), aby následně ve druhé půli rozpoutal působivé hororové představení se slušnou porcí žánrových atrakcí, které dokážou publiku zvednout tepovku.
Na druhou stranu se McCarthy nevyhnul obvyklé bolístce všech podobných folklórních žánrovek a totiž ještě před skončením expozice , s jakožto katalyzátorem psychického rozpoložení hlavní postavy se nepracuje tak důkladně, jak by mohlo, stran intenzity mentálního i fyzického terorizování hlavní postavy šlo zajít ještě o kousek dál a nadějně rozehraný klimax je poněkud uspěchaný .