Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle.

Na mňa niekedy až dlhé a zbytočné scény. Som tak na pol ceste v hodnotení.

Doufal jsem ve vyšší hodnocení, protože trailer byl nádherný. I tak tomu dám šanci.