Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle.
|
reagovat
|
), mu posléze volá odněkud z hlučné kuchyně a snaží se vše udržet pod pokličkou: "Evžene? To, jak jsi mě dneska viděl, to si nech pro sebe, nikomu nic neříkej, já ti to potom vysvětlím... Co že už jsi? Komu? Komu?? To jsi teda ale kretén, Evžene!!!")