Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle.
|
reagovat
|
) s bonusem navíc v podobě stand-up vsuvek
. Ambiciózní Maestro moc nepřesvědčil, ale zdaleka nejlepší scénou ve filmu byla manželská hádka, tak snad se to pozitivně projeví na výsledku. Fajn civilní trailer příjemně překvapil (na čemž má velkou zásluhu i vhodně zvolený hudební podkres
) a první reakce jsou povzbudivé, takže nakročeno k sympatické nenáročné feel-good žánrovce na náročné téma tady je.