Jáchyme, hoď ho do stroje, 1974
My Češi nemáme komedie, my máme veselohry. A tohle je dost možná jedna z vůbec nejlepších. Kombinací skvělých hlášek, geniálního timingu a kultovních postav se povedlo Lipskému natočit film opravdu úplně pro všechny, který navíc nestárne s přibývajícími lety. A množství hlášek i situací, které se od filmu vydělily, a fungují jako univerzální reakce dodnes, je prostě neskutečné. Všechny dobrý oddíly a všichni Chocholouškové by mohli povídat.

Autorská dvojice Svěrák/Smoljak se podepsala pod spoustu skvělých scénářů, ale tenhle je ještě o level jinde. Jejich mladicky rozjívená látka, připomínající svou živelnou povahou třeba rané komedie Woodyho Allena, tu ve spojení s Lipského suverénní režií nabrala maximální grády. Výsledkem je nejen pomník pro polodementní herecké šaškování Luďka Soboty, ale celkově třeskutá, nápady přetékající taškařice, která je absurdním scenáristickým orgasmem. (Cival)

„Marečku, podejte mi pero“, 1976
To, že Zdeněk Svěrák utekl ze školství k divadlu, bylo pro českou a československou kulturu obrovským vítězstvím. A když už se do školních lavic vrátil jako scenárista nebo herec, tak to nakonec taky stálo za to. Jeho „Marečku, podejte mi pero“ považuji osobně za to nejlepší v jeho necimrmanovské kariéře a navíc tu po Jáchymovi ukázal, že vedle crazy komedie umí perfektně i humor postavený na dialozích, charakterech a situacích odkoukaných ze života. V bandě přestárlých studentů, kteří se sešli ve třídě Josefa Abrháma, si totiž člověk jen těžko může vybrat jednoho jediného favorita. 

Jiří Sovák naučil všechny studenty, že když nemáte kružítko, stačí vám pětikoruna, „Mareček s Hustolesem“ potvrdili, že ti největší sígři nesedí v poslední, ale první lavici a město Humpolec zná většina lidí snad právě jen díky Zdeňku Srstkovi. Ale i když je i tady fórů a situační komiky neskutečné množství, podobně jako v jiných svěrákovských komediích se i v Marečkovi občas objeví vážnější chvíle, kdy se zoufalý mistr Kroupa musí postavit tváří v tvář tomu, co ho děsí nejvíc – faktu, že nesežral všechnu moudrost světa a že i on potřebuje občas trošku pomoci. Právě tyhle lidské a odžité momenty dělají z Marečka víc než pouhou komedii. (Mr. Hlad)

Na samotě u lesa, 1976
Jestli existuje nějaký film, který mohu od Svěráka a spol. vidět prakticky kdykoliv, je to kromě nestárnoucí Vesničky právě Na samotě u lesa. Právě tuto klasiku totiž považuji za výkladní skříň autorova laskavého, ale zároveň velmi chytře vystavěného humoru, jenž však umí být v jistých chvílích i správně hořkosladký, společensky aktuální a výtečně se strefuje i do nekonečné „rivality“ a rozdílů mezi Pražáky a lidmi z venkova. A dokáže díky svému scenáristickému umu dokonale pobavit oba tábory. 

Díky Svěrákovu citu pro správně lidské, a přesto divácky vděčné venkovské postavičky, neuvěřitelné porci hlášek, práci s running joky, bezkonkurenčnímu Josefu Kemrovi a precizní Menzelově režii je Na samotě u lesa nejen nestárnoucí diváckou peckou, ale už přes 40 let funkční reklamou na fenomén tuzemského chatařství. (Spooner)

Kulový blesk, 1978
„To muselo dát práce. A přitom taková blbost.“ Přesně touhle hláškou z jiného legendárního snímku by se dala shrnout zápletka a hlavní motiv Kulového blesku. Za zprvu klasickým scénářem tria Svěrák/Smoljak/Podskalský plným bizarních postaviček a nesmrtelných nesměroplatných hlášek se totiž skrývá zároveň asi i jeden z jejich nejvíce lidských a hořkosladkých počinů. 

Snaha zapsat se do historie vlastně naprosto nicotnou a bizarní akcí, která nemá v dějinách stěhování obdoby, totiž pod vším tím divácky vděčným humorem zobrazuje malinko trpký pohled do života lidí, kteří se snaží ze všech sil v tehdejší normalizační společnosti něco dokázat. I když je jejich snaha malinko úsměvná a tragikomická, Svěrák a spol. napsali své postavy opět s takovou lehkostí a s potřebným nadhledem, že má divák stejně celou stopáž úsměv od ucha k uchu. (Spooner)

Vrchní, prchni, 1980
Příběh o falešném číšníkovi by snadno mohl nabýt úplně jiných podob. Představte si existenciální drama, v němž stárnoucí milovník nalézá ztracenou energii prostřednictvím vzrušujících podvodů, anebo břitkou sociální satiru, v níž je pracující zaopatřovatel rodiny okolnostmi nucen ke zneužívání systému, jenž mu odpírá možnost svobodnějšího uplatnění.

Těmto podvratným tónům se Svěrák snažil vyhnout, a tak se z této moralistní báchorky stala tradičně nahláškovaná komedie se sympatickým podfukářem s nevinnou tváří Josefa Abrháma. Přihoďte bizarní sousedovic rodinku, kterou si pro sebe Svěrák napsal, Dádu Patrasovou na vrcholu sex-appealu a krutý Severní vítr – a rázem musí být jasné, proč byla i tahle komedie jasnou trefou do černého a dodnes nesporně patří do zlatého fondu. (Rimsy)