Velkolepé akční finále posledního Pottera považuju za zpackané, protože:
Zatímco v knize (a nakonec i po logice věci) je finále prezentováno a především vyprávěno jako kontinuální sekvence, která se na principu příčiny a důsledku vyvíjí, graduje a vrcholí, film v tomto směru selhává...
Samozřejmě, máme určitý dějový oblouk (tedy snažení hlavních postav) na pozadí ohromné bitvy, v níž se zapojují kvanta postav vedlejších, které se přesouvají, umírají apod., nicméně zároveň je třeba brát v potaz, že filmový jazyk se od knižního liší a nelze brát obraz pouze jako doslovnou ilustraci dění popsaného v knize, neboť obraz sám je vyprávěcím elementem.
Finále posledního Pottera se namísto soustavné gradace degraduje na sled epizodek, které mají někdy dvě minuty, jindy několik málo vteřin. A pak skončí a začíná se jiná epizodka. Namísto ucelené stavby konfliktu, který je skrze epizody odvíjen, gradován a pointován (a tedy vizuálně je znázornitelný na křivce, která víceméně konstantně, s jistými opodstatnitelnými intermezzy, stoupá směrem vzhůru) se poslední minimálně půlhodina osmého Pottera omezuje na jednotlivé epizodky, které začnou, skončí a následující scéna je jakoby vytržená z kontextu a její vývoj je stejný, tedy opět začne a skončí a další epizodu čeká úplně stejný osud. Tedy opět při znázornění skrze křivku, namísto aby byla gradace stupňovaná, začíná stále dokolečka na novo. A opět. A opět. Křivka tak nikdy nepřekročí hranici definovanou úvodní scénou se zapečetěním Bradavic, protože každá jedna epizodka nikdy nevykročí z jejího stínu.
Přitom některé jednotlivé epizodky jsou samy o sobě super. Zmíněná obrana Bradavic, souboj s Naginim, nebo Pastorkova exhibice ve věži (která trvá sama o sobě něco okolo 20 vteřin a je sama o sobě super, ale nenavazuje na scénu, která tomu bezprostředně předchází a totéž platí o scéně, která bezprostředně následuje). Současně s tím Yates zabíjí klíčové momenty, tedy vložení se pavouků a trolů, smrt jednoho z dvojčat (díky čemuž nemůže na plno fungovat souboj Molly a Beatrix) a totéž platí o Lupinovi s Tonksovou...
Stačí se podívat na finále libovolného LOTRa, který operuje, tu ve větší, tu v menší míře s tímtéž.
Yates je úchvatný, pokud jde o psychologii nebo atmosféru. Pětka je, pokud jde o depresi, ale i o retrospektivy úchvatná, ne-li revoluční. Šestka je v podstatě teen drama a jako takové je precizní, protože Yates se nebojí hrát si s postavama a nebojí se ždímat je na dřeň. Sekvence s "opilým Harrym" je skvostně napsaná a zrežírovaná a ještě líp zahraná (Radcliff je Broadbentovi důstojným protihráčem), nasupená Hermiona je křehká a děsivá zároveň a ta jedna scéna o ní řekne víc, než první tři filmy dohromady. První díl Relikvií smrti je charakterově nezávislák a těžký experiment a funguje (kupodivu i ta akce), ale obecně akci Yates prostě nedává, sorry :))j
Sirius
255123
Velkolepé akční finále posledního Pottera považuju za zpackané, protože:
Zatímco v knize (a nakonec i po logice věci) je finále prezentováno a především vyprávěno jako kontinuální sekvence, která se na principu příčiny a důsledku vyvíjí, graduje a vrcholí, film v tomto směru selhává...
Samozřejmě, máme určitý dějový oblouk (tedy snažení hlavních postav) na pozadí ohromné bitvy, v níž se zapojují kvanta postav vedlejších, které se přesouvají, umírají apod., nicméně zároveň je třeba brát v potaz, že filmový jazyk se od knižního liší a nelze brát obraz pouze jako doslovnou ilustraci dění popsaného v knize, neboť obraz sám je vyprávěcím elementem.
Finále posledního Pottera se namísto soustavné gradace degraduje na sled epizodek, které mají někdy dvě minuty, jindy několik málo vteřin. A pak skončí a začíná se jiná epizodka. Namísto ucelené stavby konfliktu, který je skrze epizody odvíjen, gradován a pointován (a tedy vizuálně je znázornitelný na křivce, která víceméně konstantně, s jistými opodstatnitelnými intermezzy, stoupá směrem vzhůru) se poslední minimálně půlhodina osmého Pottera omezuje na jednotlivé epizodky, které začnou, skončí a následující scéna je jakoby vytržená z kontextu a její vývoj je stejný, tedy opět začne a skončí a další epizodu čeká úplně stejný osud. Tedy opět při znázornění skrze křivku, namísto aby byla gradace stupňovaná, začíná stále dokolečka na novo. A opět. A opět. Křivka tak nikdy nepřekročí hranici definovanou úvodní scénou se zapečetěním Bradavic, protože každá jedna epizodka nikdy nevykročí z jejího stínu.
Přitom některé jednotlivé epizodky jsou samy o sobě super. Zmíněná obrana Bradavic, souboj s Naginim, nebo Pastorkova exhibice ve věži (která trvá sama o sobě něco okolo 20 vteřin a je sama o sobě super, ale nenavazuje na scénu, která tomu bezprostředně předchází a totéž platí o scéně, která bezprostředně následuje). Současně s tím Yates zabíjí klíčové momenty, tedy vložení se pavouků a trolů, smrt jednoho z dvojčat (díky čemuž nemůže na plno fungovat souboj Molly a Beatrix) a totéž platí o Lupinovi s Tonksovou...
Stačí se podívat na finále libovolného LOTRa, který operuje, tu ve větší, tu v menší míře s tímtéž.
Yates je úchvatný, pokud jde o psychologii nebo atmosféru. Pětka je, pokud jde o depresi, ale i o retrospektivy úchvatná, ne-li revoluční. Šestka je v podstatě teen drama a jako takové je precizní, protože Yates se nebojí hrát si s postavama a nebojí se ždímat je na dřeň. Sekvence s "opilým Harrym" je skvostně napsaná a zrežírovaná a ještě líp zahraná (Radcliff je Broadbentovi důstojným protihráčem), nasupená Hermiona je křehká a děsivá zároveň a ta jedna scéna o ní řekne víc, než první tři filmy dohromady. První díl Relikvií smrti je charakterově nezávislák a těžký experiment a funguje (kupodivu i ta akce), ale obecně akci Yates prostě nedává, sorry :))j
Sirius
|
reagovat
|

. Otázka je, nakolik to ještě bude Tarzan.
napíšu. Za hodně dlouhou dobu jsem viděl dospělej film. Nic moc CGI, nic moc akce. Ale přesto to má tak strašný koule, až běda. Tady jde strašně o palici každého z nás. Doba, kdy se těším do kina, abych si to užil se vším všudy je dávno pryč. Jasně, nemusím bejt vděčnej za cokoliv, ale dát dvě hvězdy....to je trošku přes čáru. Nebudu se bavit o obrazu (Panavision Panaflex je top. A zvlášť, když to někdo umí nabarvit). Nebudu se bavit o zvuku, i když si myslím, že je to ve filmu stěžejní věc. Ale ten celkovej koncept toho filmu je nadstardantní. Spojovat film s filmy před 20-ti léty je rázně řečeno, naporostá hovadina. To si jen někdo dodává pro svoji obhajobu recenze něco, co mu snad u někoho pomůže. Spielberg je prostě taková nátura, že se vůbec nemusí obhajovat před týpkem, co má jinej pohled na věc. A je to sakra dobře. A závěrem mám takovou myšlenku. Podle mne, Spielberg dal návod, jak se vymanit ze sraček, co se dnes točí. Ze sraček, co si rejžové myslí, že zaujmou. Buď fakt dospěl a nebo je to kurva stará škola. Lidi, držte se a budťe sví. Nemusíte za každou cenu někoho ohromovat. V dnešní době vám na to všichni serou.