Velkolepé akční finále posledního Pottera považuju za zpackané, protože:
Zatímco v knize (a nakonec i po logice věci) je finále prezentováno a především vyprávěno jako kontinuální sekvence, která se na principu příčiny a důsledku vyvíjí, graduje a vrcholí, film v tomto směru selhává...

Samozřejmě, máme určitý dějový oblouk (tedy snažení hlavních postav) na pozadí ohromné bitvy, v níž se zapojují kvanta postav vedlejších, které se přesouvají, umírají apod., nicméně zároveň je třeba brát v potaz, že filmový jazyk se od knižního liší a nelze brát obraz pouze jako doslovnou ilustraci dění popsaného v knize, neboť obraz sám je vyprávěcím elementem.

Finále posledního Pottera se namísto soustavné gradace degraduje na sled epizodek, které mají někdy dvě minuty, jindy několik málo vteřin. A pak skončí a začíná se jiná epizodka. Namísto ucelené stavby konfliktu, který je skrze epizody odvíjen, gradován a pointován (a tedy vizuálně je znázornitelný na křivce, která víceméně konstantně, s jistými opodstatnitelnými intermezzy, stoupá směrem vzhůru) se poslední minimálně půlhodina osmého Pottera omezuje na jednotlivé epizodky, které začnou, skončí a následující scéna je jakoby vytržená z kontextu a její vývoj je stejný, tedy opět začne a skončí a další epizodu čeká úplně stejný osud. Tedy opět při znázornění skrze křivku, namísto aby byla gradace stupňovaná, začíná stále dokolečka na novo. A opět. A opět. Křivka tak nikdy nepřekročí hranici definovanou úvodní scénou se zapečetěním Bradavic, protože každá jedna epizodka nikdy nevykročí z jejího stínu.

Přitom některé jednotlivé epizodky jsou samy o sobě super. Zmíněná obrana Bradavic, souboj s Naginim, nebo Pastorkova exhibice ve věži (která trvá sama o sobě něco okolo 20 vteřin a je sama o sobě super, ale nenavazuje na scénu, která tomu bezprostředně předchází a totéž platí o scéně, která bezprostředně následuje). Současně s tím Yates zabíjí klíčové momenty, tedy vložení se pavouků a trolů, smrt jednoho z dvojčat (díky čemuž nemůže na plno fungovat souboj Molly a Beatrix) a totéž platí o Lupinovi s Tonksovou...

Stačí se podívat na finále libovolného LOTRa, který operuje, tu ve větší, tu v menší míře s tímtéž.
Yates je úchvatný, pokud jde o psychologii nebo atmosféru. Pětka je, pokud jde o depresi, ale i o retrospektivy úchvatná, ne-li revoluční. Šestka je v podstatě teen drama a jako takové je precizní, protože Yates se nebojí hrát si s postavama a nebojí se ždímat je na dřeň. Sekvence s "opilým Harrym" je skvostně napsaná a zrežírovaná a ještě líp zahraná (Radcliff je Broadbentovi důstojným protihráčem), nasupená Hermiona je křehká a děsivá zároveň a ta jedna scéna o ní řekne víc, než první tři filmy dohromady. První díl Relikvií smrti je charakterově nezávislák a těžký experiment a funguje (kupodivu i ta akce), ale obecně akci Yates prostě nedává, sorry :))j

Yates akciu vie, ale bojí sa jej ako čert kríža.

Připomělo mi to seriál Sheena.

tenhle námět zní strašně

Kdyby to nebylo o Tarzanovi tak by všichni jásali, že se konečně dočkáme dobrodružného filmu ale protože v dnešní době prodává značka tak to jméno hrdiny budeme muset překousnout.

Tohle sní až na obsazení strašně pitomě.

je jasný, že z něj nikdy M. Bay nebude, ale to co předvedl v osmém Potterovi bylo dost fajn. A ono bylo finále pátého Pottera zpackané? :)

Yates umí akci ODKDY? ://

Od zpackaného statického finále pátého Pottera?
Od šestky, kde pro sichra žádné finále nebylo?
Ok, první Relikvie dejme tomu, ale taky mu v tom pomáhala kamera která byla v podstatě experimentální. Druhá půlka se pak s akcí může jít zahrabat, protože jí neumí gradovat. Něco jako paralelní montáž, nebo vázání scén na sebe? Kdeže...

Ne, Yates akci neumí...

proc Sherlock? me to spis podle nametu prijde jako krizeni s Krvavym diamantem...

Ten námět zní zajímavě a v dnešní době je to asi jediné opravdu schůdné řešení, jak přinést zajímavý film o klukovi z džungle. Navíc cokoliv s Jessicou . Otázka je, nakolik to ještě bude Tarzan.