7. Na návštěvě (2015, r. M. Night Shyamalan)
Počínaje rokem 2008 se režisér Šestého smyslu a Vyvoleného brodil s prominutím ve s*ačkách. Stalo se, Poslední vládce větru a Po zániku země byly nejenom podprůměrné filmy, ale také kasovní zklamání/propadáky. Rád bych věřil, že následující Na návštěvě alias The Visit neznačilo ze strany paběrkujícího exmaestra pouze z nouze ctnost, nicméně vzhledem k faktu, že M. Night si snímek musel financovat sám a víc než pět milionů dolarů nesehnal... Úkrok k lacinému found footage byl vlastně logický. Shy se naštěstí s okovy subžánru vypořádal více než úspěšně. Je libo maximálně zkrácenou a nespoilerující synopsi?

Sourozenci Becca a Tyler jedou na návštěvu k prarodičům. Agilní děcka s kamerou se stávají průvodci po jedné odlehlé farmě, kterou provozují na první pohled podivní geronti. Snad teď fakt moc neprozradím, ale úvodní pohostinnost babičky s dědečkem se rychle mění ve znepokojivou snahu dětí přežít každou další noc. Nezapomenutelná je třeba naháněná pod domem, což je podle mého názoru jedna z nejpovedenějších hororových scén minulé dekády.

Shyamalan navíc do hororového koktejlu střídmě namíchal komediální koření, a díky povedenému castingu prostě budete až do samotného závěru napjatě očekávat, s jakou pointou se pan režisér vytasí tentokrát. Inu, za mě byla povedená. Fakt, že s pomocí Blumhouseu se povedlo vyslat do kin hit, který v kinech po celém světě utržil téměř 100 milionů dolarů, je už jenom třešničkou na dortu. Škoda, že překvapivý návrat na výsluní režisérovi příliš dlouho nevydržel. (TedGeorge)

6. Lovec trolů (2010, r. André Øvredal)
Nejsem bůhvíjaký fanda found footage filmů. Nepopírám, že vzniklo několik hodně povedených, ale spíš mi připadá, že tenhle styl rádi využívají lidé, kteří nemají peníze a mnohdy ani talent. Na jeden dobrý film připadá deset špatných. A navíc většina spadá do čistě hororového žánru a ty lekačky se hodně rychle okoukají, takže člověk se nakonec stejně vrací k Záhadě Blair Witch nebo k REC. Jakoby se nikomu moc nechtělo vymýšlet s touhle formou něco nového a využívat ji jinak. Lovec trolů je naštěstí výjimka a velmi povedená.

Hororová komedie z Norska totiž využívá všeho, co found footage nabídne, a hraje s divákem oblíbenou hru na „děláme, že jsme dokument“, jen to tentokrát neskončí duchy, ale obřími prdícími monstry ze severské mytologie. André Øvredal ale nakonec zvládl lehce fekální humor zkombinovat i s funkčními hororovými prvky, spoustou nápadů a chytrých režijních řešení. Výsledkem je tak film, který ukazuje, že hranice found footage formátu jsou mnohem dál, než ty desítky rutinních lekaček naznačují, a že když se ho rozhodne využít někdo, kdo má talent, srší kreativitou a ideálně se nebere úplně vážně, může vzniknout skutečně unikátní podívaná. (MrHlad)

5. V/H/S/2 (2013, r. Gareth Evans, Timo Tjahjanto, Adam Wingard, Eduardo Sánchez, Simon Barrett, Jason Eisener, Gregg Hale)
Ještě nedávnou jsem měl za to, že hororovou antologii mám nakoukanou pomalu komplet, ale ani náhodou. Tučný výčet totiž počínaje rokem 2012 čítá V/H/S, V/H/S/2, V/H/S: Viral, V/H/S/94, V/H/S/99, V/H/S/85, V/H/S/Beyond a konečně letošní V/H/S/Halloween. Poslední čtyři zástupce jsem ještě nedohnal, nicméně z těch předchozích je podle mě nejlepší a nejzajímavější právě druhý díl. Jak by také ne, když úřadovala dnes již fanouškům notoricky známá jména jako Eduardo Sánchez, Adam Wingard, Timo Tjahjanto a Gareth Evans. Právě poslední dva jmenovaní spojili síly a mají na svědomí dost možná nejlepší V/H/S povídku všech dob.

Indonéské Safe Haven se odehrává v sídle odlehlé sekty a šikulové Gareth s Timoem takřka okamžitě rozpoutají 29 minut trvající krvavé peklo, které podle mého prostě musí vidět opravdu každý. I ti, pro něž je jinak found footage asi podobně lákavou kratochvílí jako čištění odpadu v koupelně s pomocí Krtka. Nářez, který dává vzpomenout na doby, kdy božan Evans rejdil v baráku s po zuby ozbrojenými zločinci a neprodělal ještě totální hollywoodský rozklad. Co dodat k franšíze V/H/S jako takové?

Asi nemohu s klidným srdcem doporučit zhlédnutí úplně všech instancí. Myšleno samozřejmě těch, které jsem viděl. Antologie odjakživa bojují s tím, že na každou povedenou část připadá v lepším případě jedna slabší. Raději si vyberte pouze ty nejlepší a ne, dnes na vyjmenovaní extra TOP 10 není prostor. Věřím však diskutujícím pod článkem, že moji ospravedlnitelnou lenost napraví.

Kudos si každopádně zaslouží producent a zakladatel známého webu Bloody Disgusting jménem Brad Miska. Ten již v roce 2012 u příležitosti jedničky oslovil Tie Westa, Davida Brucknera, Joe Swanberga (bokem rád doporučím jeho celoveřerní Sacrament), které kromě v podtitulku zmiňovaných režisérů následovali i Scott Derrickson, Mike Flanagan a další. Pro fanoušky tak nekonečná značka funguje jako neustále doplňovaná hororová bonboniéra, z níž si při troše snahy mohou vyzobat jenom to nejlepší. (TedGeorge)

4. Noroi (2005, r. Kódži Širaiši)
Asijské horory jsou kapitola sama pro sebe. Co se subžánru týče, tak Noroi bojoval o místo na výsluní především s chvaleným tchajwanským Incantatem, přičemž korejský Gonjiam, odehrávající se v zavřeném blázinci, má svoje infarktové momenty. Proč tedy nakonec vyhrál japonský zástupce? Navzdory trochu přestřelené 115minutové stopáži za to může velmi chytré zakomponování entity, která vám nedá spát.

Smyšleným dokumentem nás provází pan Kobayashi, jenž si na paranormálních jevech v Japonsku založil živnost. Všudypřítomná ektoplazma ho zavede až k démonovi známému jako Kagutaba. Potraty, sebevraždy, beznaděj, děsivé vesnice, do kterých by se nezaběhl ani hyperaktivní pes Metrouš – s tím vším se na cestě za poznáním Kobayashi musí popasovat.

No a pak je tu noční závěr, který je natolik intenzivní a šílený, že si producenti (dnes schválně opomínané) Paranormal Activity franšízy museli po skončení Noroie říkat, jací to jsou žabaři. Pokud bych měl z dnešního výčtu hlasitě doporučit nějaký film, bude to kromě známějších klasik z následující kapitoly právě působivé strašení z Japonska. (TedGeorge)