Michel Franco toho divákům opět moc nedává, z čehož ani tentokrát není kdovíjak uspokojivý zážitek. Slow burn o vypočítavé podnikatelce, jež údajně miluje mladého talentovaného tanečníka, první hodinu přešlapuje na místě, nenabízí žádný vývoj postav a jenom nás láká na to, že jde o podchlazený střet zamilovaného páru se společenskými konvencemi. Emoce se uspokojivě dostavují až v poslední třetině, která sice ukáže, že jde hlavně o alegorii na mocenskou dynamiku mezi USA a Mexikem, přesto se vkrádá podezření, že je to nakonec spíše poněkud málo. (Rimsy)

 

Bezpráví - Průměrné hodnocení: 6,5/10 (Jokolo 7/10, Rimsy 6/10)

 

První třetinu se jedná o klasicky angažované drama, přinášející jen minimum nového. Hlavní hrdinka, mladá Seti, by chtěla zpívat, ovšem represivní íránský režim jí nedovoluje se naplno prosadit. A do toho má problémy s matkou-alkoholičkou. Začne tudíž pět na ulici, což vzbudí pozornost jednak veřejnosti, hladové po podobně odvážných (a navíc melodicky příjemných) projevech, ale také státních orgánů, které už z jejího libozvučného hlasu až tak nadšené nejsou. Do zdánlivě předvídatelné festivalové depky však nepředvídatelně vstoupí impulsivní hulič, trochu iritující kvůli sklonům k sebelítosti, především však osvobozujícím způsobem vnášející chaos do hrdinčina života a koneckonců i celého vyprávění. Takový příval energie společně se sympatickou hudbou posílá íránský soutěžák do lehkého nadprůměru, o zlomové dílo však nejde. (Rimsy)

 

Křídla smutku – Průměrné hodnocení: 6.5/10 (Spooner 6/10, Jokolo 7/10)

 

Ve Varech se představil i nový film Benedicta Cumberbatche, který je depkou se vším všudy. Představitel Dr. Strange si zde zahrál čerstvého vdovce, který propadá čím dál většímu smutku a zoufalství, zároveň se ale musí postarat o dva malé syny. Zapomeňte na civilní a realistické ztvárnění tématu ztráty blízkého, jako jsme dostali v loňském Roku vdovy. Režisér Dylan Southern se vydal daleko psychedeličtější cestou plnou symboliky, v níž ústřední rodinku ohrožuje antropomorfní vrána jako symbol smutku a vyrovnávání se se smrtí. Režie si hezky hraje s pár téměř hororovými momenty, Cumberbatch do role opět dává vše a kamera zvládá vykouzlit správně ponuré obrázky. Režie ale selhává v budování atmosféry, a i když se postavám dějí velmi depresivní věci, divák onu ponurost a bezútěšnost prakticky necítí. Výsledkem je tedy spíše chladná podívaná, která navíc v jistých scénách s vránou působí i malinko bizarně. (Spooner) 

 

 

 

Na závodění zastřízliva Rema Manfrediho neužije. V minulosti šampion, nyní někdo, komu činí obtíže na koňském hřbetu vůbec odstartovat. Ve všem krom popularity ho zastiňuje jeho přítelkyně, rovněž žokejka Abryl (Ursula Cobreró, známá především jako Tokio z Papírového domu). Remo dostává ultimátum: musí příští závod vyhrát, nebo si na něj mafie, která ho sponzoruje, konečně došlápne. Bohužel jeho v Japonsku odchovaný kůň řeže zatáčky na opačnou stranu. Co následuje, je surrealistický trip o hledání identity, který dokazuje, že drive může mít i film poháněný jednou koňskou silou, zejména když se posilní koňskou dávkou absurdního humoru. (krauset)  

 

Kupodivu nejde o půlnoční projekce, přestože by tam snímek Princezna Kosmolesba mohl směle patřit. Jde totiž o animovanou komedii, jejíž děj bych shrnul takto: S mladou vesmírnou následnicí trůnů Sairou se rozejde partnerka, což Saira špatně snáší. Neustálé omlouvání a žadonění není nic platné, partnerka Kira odchází, jenže je následně unesena mužnými emzáky, kteří ji využijí jako návnadu, aby vlákali Sairu do pasti. Saira totiž jako jediná může vyvolat lesbický artefakt, který slouží jako baterka do emzáckých kundolapů. A je to přesně tak bizarní a vtipné, jak to zní. Některé vtipy míří mimo, kadence gagů je ale u Kosmolesby tak smrtící, že nuda opravdu nehrozí. O příběh tady samozřejmě nejde, žádné stereotypy se tu taky neboří a animace by asi u pixarovek neprošla. Tady jde ale primárně o humor, který vzhledem ke své kvantitě a intenzitě velmi pravděpodobně polechtá vaše bránice. V záplavě sociálních sond jde tak na festivalu o velmi příjemné zpestření. (Jokolo)

 

 

 

Po oscarovce V rytmu srdce tu máme další výrazný a poměrně silný počin na téma života neslyšících. Neslyšící Ángela totiž žije se slyšícím manželem Héctorem a zdá se, že je jejich vztah i přes silný handicap bezproblémový. Když ale hlavní hrdinka otěhotní a oba si musí následně zvykat na úlohu rodiče, začne se propast mezi jejich dvěma světy prohlubovat a Ángela se začne cítit čím dál více izolovaná. Téma mateřství z pohledu neslyšící je tu velmi silně znázorněné a skvěle se zde ukazuje, s jakými mantinely se musí během výchovy dítěte vypořádat či jak bezradně, nepochopeně a osamoceně se musí cítit. Režie si pomáhá správně civilní atmosférou i výtečným výkonem Miriam Garlo a např. na scénu z porodu divák asi jen tak nezapomene. Škoda, že tempo je místy až příliš pomalé a druhá polovina se už vlastně časem promění jen na čekání na blížící se konflikt. I přesto se však jedná o velmi povedené a emotivní drama evropské produkce. (Spooner)

 

Režisér pár let staré Písně lásky Max Walker-Silverman přivezl do Varů melancholické drama o otci a dceři, kteří k sobě najdou cestu poté, co prvního zmíněného připraví požár o celý statek a vše, co se k tomu pojilo. Snímek s úchvatnou kamerou a hudbou vám někde připomene Yellowstone, jinde zase trochu Místo u moře. Je to příjemná konverzačka o paradoxech života, o bolesti, ale i radosti, nacházení toho dobrého v tom špatném a nakonec o přijetí faktu, že některé jevy jsou mimo naši kontrolu, a my se jen musíme naučit vycházet co nejlíp z toho, co máme. Josh O´Connor je v hlavní roli vynikající a potvrzuje, že patří mezi nejlepší herce své generace. (do_Od)

 

Vítěz Cannes, od kterého jsem čekal...trochu víc? Je to taková íránská coenovka či mcdonaghovka, kde obyčejní lidé souhrou náhod konají někdy trochu víc, někdy trochu míň násilné věci, většinou za nějakým prostým účelem. V tomhle případě je to tedy kvůli pomstě, skrz kterou tvůrci lehce naťukávají politiku a další komplikované věci související s tamním režimem. Tah na branku to má, ne že ne, je to i vcelku divácké, na druhou stranu je zkrátka vidět, že ostřejší tvůrce by si s tímto námětem dokázal poradit asi ještě lépe, a že nebýt snahy udržet film tzv. při zemi, povedlo by se vygradovat celý příběh ještě o něco silněji. Chválu a body to sbírá spíš za samotné téma než vyloženě řemeslo a kvalitu zpracování, špatné to ale rozhodně není. Jen už jste holt podobné filmy viděli a líp. (do_Od)

 

 

 

Kika – 7/10 

 

 

Harris Dickinson (ano, ten Harris Dickinson) si stoupnul za kameru a natočil docela originální pojetí života na dně z pohledu člověka, se kterým pro jednou nezametl systém, ale naopak se tam, kde je, ocitl zcela vlastní vinou, a dokonce pak svojí neschopností v životě něco opravdu změnit rozhodl o tom, kam se bude jeho cesta dál ubírat. Film přitom není nějak viditelně cynický, ani zlý, naopak je to docela citlivě natočené a díky sympaťákovi Franku Dillaneovi v hlavní roli budete hlavní postavě občas i fandit, byť to skrze její sebedestruktivní sklony začne postupně být čím dál těžší. Na konci dne je ale fajn, když nějaký film má jasno v tom, co vypráví, a tady je to poselství fakt zřejmé: o svých životech rozhodujeme my sami a všechno ostatní jsou většinou jen výmluvy. Nekompromisní vize, Dickinson je talent. (do_Od)

 

Minimalistický koncept má své limity, v rámci omezeného budgetu a natáčecích dnů se však začínajícím tvůrcům podařilo vytvořit velmi hutnou atmosféru jednoho soudního řízení, jež je zatěžkáno emocemi, argumentačními podpásovkami i nervozitou plynoucí z důležitosti dané situace. Vtahující komořinka nepřitáhne davy a ani nechce šokovat, silný zážitek však nabídnout rozhodně dokáže. (Rimsy)

 

Někdejší výrazná persona áčkových festivalů Bence Fliegauf se po delší odmlce vrací, a to rovnou do hlavní karlovarské soutěže. Jeho podivný pseudodokument láká na námět o démonovi, který vstupuje do lidí, a pak je nutí páchat zločiny. Byla by však chyba čekat explicitní a odbržděný horor, výsledek totiž připomíná spíše angažované dokumenty s prvky found footage, kde se o titulním duchovi pouze mluví. Přesto jde o pozoruhodný titul, jednak díky znepřehledňující struktuře vyprávění a jednak díky atmosférickému naťukávání potřeby někam patřit a najít spirituální přesah, což nám může dodat sílu na jinak nepředstavitelné činy. (Rimsy)

Gloria – 7/10 

 

Nesourodá dvojice (tedy abstinující komik a stárnoucí zubařka) spolu nečekaně stráví Štědrý den, během něhož se překvapivě sblíží. Zní to jako kýčovitá rom-comová zápletka a opravdu, z hlediska vývoje příběhu nelze mnoho překvapení očekávat. Chemie mezi ústřední hereckou dvojicí je však nakažlivá stejně jako uvolněná, feel-good atmosféra, kterou se režisérovi Jayi Duplassovi podařilo vykouzlit. Jednotlivé epizodky jsou oddělené záběry na sváteční Baltimore a výtahovým klavírkem, což dohromady funguje skoro stejně jímavě a přívětivě jako podobné ingredience u Zimních prázdnin. (Rimsy)

 

 

Pohodová nezávislá komedie se vším všudy. Režisér Alex Duplass přichází s další várkou roztodivných postaviček a osobitého humoru v příběhu bývalého komika a absentujícího alkoholika Cliffa, jehož nešťastná nehoda na Štědrý den spojí s osamocenou zubařkou. Oba řeší své osobní problémy a dilemata, a jelikož si začnou rozumět, prožijí spolu bláznivý den v ulicích Baltimoru. Baltimorons jsou na první pohled standardním produktem nezávislé produkce, body navíc ale snímek získává díky pohodové atmosféře, civilnímu feelingu Baltimoru a zejména neskutečně sympatické ústřední dvojici. Duplass se sice místy komediálně až příliš utrhne ze řetězu, i přesto jsou Baltimorons poměrně hřejivou a příjemnou podívanou, která mezi všemi těmi depkami z Varů jistě potěší. (Spooner)

 

Dva prokurátoři – Průměrné hodnocení: 7,3/10 (Cival 7/10, dO_od 7/10, Rimsy 8/10)

 

Podobně jako loni dokázal Jonathan Glazer se svou Zónou zájmu přinést do ranku filmů o hrůzách nacismu něco nového, i Loznicova protrahovaná a frustrující odysea do srdce stalinské temnoty nabízí jiný typ zážitku, než na jaký jsme zvyklí. A je to to rozhodně v zájmu působivosti snímku. (Rimsy)

 

 

 

Sergej Loznica natočil svůj dosud nejlepší film, za který si vysloužil chválu i v Cannes. A zaslouženě, protože jeho dobové drama Dva prokurátoři velice působivě, přitom nevtíravě zpracovává téma čistek během stalinistických procesů za 30. let minulého století. Silné konverzační drama je koncipováno velmi stroze, jako série promluv dvou lidí na různých úrovních soudního či vězeňského sytému. A i když jeho základní set-up je poněkud tezovitý a přeci jen tlačí na jistou naivitu protagonisty, jako temná zpráva o zvrácenosti některých státních zřízení a lidí v něm fungujících zabírá výborně. Potěší neokázalá kamera, přesvědčivá scénografie i s někdy až expresionistickou patinou a mrazivé finále. (Cival) 

Sirat – Průměrné hodnocení: 7.5/10 (Spooner 8/10, dO_od 7/10)