Živé, emotivní, v něčem přímočaré a v jiném velmi subtilní vyprávění o dvou fousatých bratrech, kteří spolu žijí. A to je vše. Poetika formální se střídá s tou tematickou a oku lahodící obrazy jsou doprovázeny tu vzletnými, tu zcela přízemními myšlenkami. Kontrasty jsou v každé větě, stejně tak mezi oběma bratry. Někdy je to dynamické, někdy lyricky pozastavené. V každém záběru je ale dokument velmi silný a přesvědčivý. Je obrovská škoda, že pouhý den po výhry v Hlavní soutěži a ocenění snímku jako toho nejlepšího, co festival nabidl, byl jeden z bratrů a protagonistů snímku František nalezen mrtvý v pražském rybníce. O to silnější pak jsou myšlenky o smrti, které ve filmu z jeho fousatých úst padají. Tenhle film chyťte. (Jokolo)

 

Co tím chtěl Miro Remo říct? Zaměření pozornosti na živelné a neustále se handrkující bratry je sice jistě vděčnější než se věnovat leckterým jiným samotářům, z podstaty věci žijícím vizuálně nepříliš lákavé životy, jenže těžko říct, zdali hodinu a půl dlouhé voyeurské nahlížení do jedné domácnosti, v níž bratři neustále nadávají a provádějí vcelku běžné zemědělské/vesnické činnosti, opravdu něco přináší. Jistě, stereotyp o zenových samotářích je rozbit krátce po úvodu formálně bezesporu chytlavého snímku, ale tím to zřejmě končí… (Rimsy)

 

Dvojčata z českých luhů a hájů. František a Ondřej Klišík žijí na prahu šedesátky kdesi v šumavských hvozdech jako dvojice českých Thoreauů. Farmáři a drvoštěpové z lásky ke krajině jsou si největšími bližními v dočasnosti člověka. Oba jsou zároveň intelektuální i zemití, a zcela se tak vymykají jednoduchému škatulkování. Režisér Miro Remo (Láska pod kapotou) záměrně pracuje s dualitou, když jako výrazný vizuální prvek představuje veliké kruhové zrcadlo, díky němuž se mu daří vyhýbat se v dialozích metodě záběr-protizáběr. Přichází s velmi filmovými obrazy ročních dob a člověka kultivujícího krajinu, který je přesto schopen žít s ní v jakési pánovité symbióze.  

 

 

Některá formální řešení scén, jako tehdy, když Remo za zvuků Smetanova Tábora situuje Františka doprostřed rámu, který tvoří plece rozpůleného býčka, vytváří bezmála mystický dojem člověka jako krotitele přírody. Přírodní lyriku přirozeně střídá přírodní komika v situacích vyplývajících ze života v přírodě, na které člověk, uvyklý na situační komiku velkoměsta, není připravený. Na síle procítěnému materiálu dodává i bouřící Smetanova Má vlast. Já sice šílím z prostého venkova, natož z divočiny, ale dokument na mě působil až uhrančivě. Jen bez toho kravího vypravěče s hlasem Jiřího Lábuse bych se obešel. (krauset)    

 

Remakovat disneovky? Už jedině takhle! Bláznivě je hraná italská romantická komedie vycházející z konceptu, který si filmaři museli u Disneyho nejprve nejspíš hezky nechat posvětit (viz logo společnosti v úvodních titulcích), protože doslova využívá nápadu z pixarovky V hlavě. Ocitáme se tak v hlavách dvou dospělých lidí, muže a ženy, kteří mají první rande. A jejich činy zcela řídí na každé straně parta čtyř různorodých charakterů, které tak nějak odráží vše, co víme o mužích a ženách. Asi si tak dovedete představit, jak to pokračuje dál, důležité je zmínit, že to není ani moc boomerské, ani přespříliš citlivé, naopak se podařilo trefit tu perfektní hranici uprostřed, kdy je to akorát tak vtipné, akorát tak pravdivé, a hlavně drtivou většinu času zábavné, poutavé i neustále podnětné tím, jak si zkoušíte různé situace v hlavě posuzovat a porovnávat s vašimi vlastními zkušenostmi. Film krásně odsýpá, perfektně graduje, je výborně obsazený a celkově se jednalo o jeden z nejmilejších zážitků na letošním festivalu. Snad se dočká v Česku širší distribuce. (do_Od)

Love Me Tender – 8/10

 

Nejsilnější zážitek letošních Varů. Famózní Vicky Krieps, pohlcující soundtrack a několik emočně vysilujících pasáží, které bohužel jasně ukazují tvrdou realitu. Škoda přepálené stopáže. Být to o 20 minut kratší, atakuje Love Tender moji letošní filmovou topku. (Spooner)

 

Dlouhé hodiny největší favorit na diváckou cenu nebodoval jen kvůli silnému, byť drastickému tématu. Je to opravdu výjimečný pohled na válku, který ruší nejen ten distanční rámec televizních zpravodajství, ale i všechny ty kinematografické iluze, na něž jsme z filmů zvyklí - kdy se hrdinsky umírá ve vysoce estetizovaných momentech nádherně nasnímaných válečných filmů, v exotických kulisách pouštních dun nebo džungle. 

A pak vidíte realitu: Obyčejné chlápky plazící se mezi pahýly stromů, kopřivami a odpadky, takovými těmi hnusnými místy, co se jim vyhýbáte na návštěvě u strejdy, protože je za rozpadlým sousedovic kurníkem nikdo léta neuklidil. Tady fakt nechcete bojovat za vlast, natož padnout. A pak zazní zvuky jak z kapslíkovky a kluk o dvacet metrů dál se bez jediného výkřiku otočí na bok a umře. 

 

 

Tenhle dokument je naprosto děsivým zaznamenáním zrůdnosti i neokázalého hnusu války, která ničí celé generace, a to s drásavou samozřejmostí. Je to výjimečné, cenné dílo, zasazující záběry z bizarního boje o jednu rozbořenou vesnici do účelného kontextu. Celé je to o to mrazivější, když si uvědomíte, že by stačilo tak málo a tuna lidského neštěstí se nemusela konat a desítky tisíc mladých životů nemusely být zmařeny: ano, stačilo jen, aby Putin nebyl píča. (Cival)

 

Silné norské drama skrze jeden zakázaný vztah zkoumá toxicitu, komunikaci, autoritu i uprchlickou krizi. Poutavý, ovšem mnohokrát jinde viděný příběh stojí na pevných výkonech hlavních hrdinů a zdařile gradujícímu vztahu. Poměrně drásavý závěr pak dává ústřednímu tématu i zručně zpracovanému scénáři potřebnou tečku, která z filmu dělá těžko zapomenutelné dílo. (Jokolo)

 

 

 

Little Trouble Girls pojednávají o mladé sboristce Lucii, jež vyráží na soustředění do kláštera. Potíž je v tom, že klášter zrovna okupují upocení mladiství dělníci, blízká přítelkyně hlavní hrdinky je poměrně rozverná, všemu otevřená a prsatá a Lucia byla celý život vychovávána striktně katolickou babičkou. Smrtící mix, který nemůže dopadnout jinak než absolutním vzrušením.

Povedené coming of age drama skvěle zpracovává potřeby a myšlenky mladé dívky, která teprve objevuje to, jaké všechny radosti jí svět vůkol může poskytnout. Výrazná slovinská režisérka a scenáristka Urška Djukić vypracovala skvělý příběh, který má uvěřitelné dialogy a ve vhodných chvílích sahá po fantaziích či snění, aby jinde zase přidal tak realistický dialog, až vám spadne brada. V mnohém to připomíná československou Valerii a týden divů, jindy zase Prcičky, ale vždy je to přesné a citlivé. Další klenot. (Jokolo)

Sorry, Baby – Průměrné hodnocení: 8.5/10 (Spooner 8/10, dO_od 9/10)

 

Největší karlovarské překvapení a po Love Me Tender druhý nejlepší film. Správně cynické, vtipné a s parádním komediálním timingem, zároveň ale bolestivé, citlivé a dojemné. Silné téma vyprávěno komplexním a vrstevnatým způsobem. Jméno Evy Victor si budeme muset zapamatovat. (Spooner)

 

 

 

Film oplývající naprosto geniálním scénářem, kde je třeba jedna kratinká pasáž, která by tam vůbec být nemusela, ale ona tam je a je to shodou okolností jedna z nejsilnějších soudních scén, co za poslední roky pamatuji. Jako by si scenáristka, režisérka a zároveň herečka v hl. roli Eva Victor jen chtěla dokázat, že by hravě zvládla napsat něco ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů (hezky referencovaných už v úvodu), ale ona místo toho napsala asi nejlepší film na téma znásilnění, co jsem kdy viděl. Není to přitom nějaké seriózní oscarbaitové drama, ani nějaká zbytečně provokativní společenská satira, Sorry, baby je zkrátka jen dokonale citlivě zpracovaná komedie (!) s estetitkou a typem humoru, jaký najdete třeba v Gilmorových děvčatech, zatímco přitom pojednává o nesmírně těžké a traumatické události. Ovšem s lehkostí, jaká se jen tak nevidí. Zní to jako bizarní mix, který tu ale výborně funguje a to prakticky po celou stopáž. Už se nemůžu dočkat, co tahle mladá tvůrkyně předvede příště. (do_Od)

 

Citová hodnota – Průměrné hodnocení: 8,5/10 (krauset 9/10, Spooner 8/10) 

 

Nesnesitelná lehkost bytí domu. Joachim Trier otvírá svůj snímek překvapivě, četbou slohovky, kterou o rodném domě napsala Nora (ve své uměřenosti a opravdovosti strhující Renate Reinsve, která vládla i předchozímu Trierovu snímku Nejhorší člověk na světě). Je to právě dům, který navzdory tragédiím, které se v něm odehrály, představuje kotvu rodiny a cosi, co rodinnou historii a její tajemství jednak uchovává, ale i vyzrazuje. Nora se ptá: oceňuje dům, když je rodina pryč a může se tak cítit lehce, nebo naopak upřednostňuje, když je plný?

Triera nicméně spíše než stěny domu zajímá to, co se odehrává mezi nimi. Citová hodnota vypráví o dvou dcerách slavného režiséra Gustava (Stellan Skarsgård), který se roky odcizení snaží vynahradit tím, že své starší dceři, divadelní herečce, dedikuje velmi osobní scénář k filmu, do něhož si ji přeje obsadit. Nora ale odmítá, s otcem si nerozumí a chová k němu výčitky. Trier zde mimo jiné následuje tradici velkých filmů o filmu, můj nesmírně oblíbený subžánr, a odtuší toho o vztazích i filmovém a divadelním umění překvapivě mnoho (bylo zajímavé porovnávat, kolik ze Skarsgårdových tezí o herectví, které sdílel během svých kviff talks, šlo v odlišné formulaci zaslechnout i v Citové hodnotě). 

 

Ve snímání Trier odkazuje na krajinomalbu romantismu (scény na pláži) a název jeho snímku dává samozřejmě vzpomenout Flaubertovu Citovou výchovu. I pro Gustava je napsání posledního scénáře a preprodukce velkou školou emocionální zralosti. Trier natočil snímek, který se po celou dobu stopáže věnuje emocím, aniž by byl lacině sentimentální, snímek, který kombinuje velký kumšt s pečlivou psychologizací. Nadšení, které ho od festivalové premiéry v Cannes provází, je oprávněné. (krauset) 

 

Nejsilnější film letošních Varů. Odvážná forma si pohrává s divákem spíše jako kapitoly knihy než jako filmové médium. Postavy se střídají, vyprávění dávkuje informace tak, aby bylo drama stále živé. Nejnosnější je ale na filmu téma, které je nádherně prodáno skrze skvělou hlavní hrdinku. Půvabná mladá dívka v sobě totiž na prahu dospělosti objeví nečekaně intenzivní pocity, s nimiž neví, co si počít. Je to o rodině, vztazích jejich křehkost intimitě, přičemž všechny tyto věci Sny krásně empaticky popisují. Ale hlavně je to o lásce.  A je to nádherný. (Jokolo)

 

 

Je to vážně génius. Čínský básník Gan Bi po Kaili blues a Posledních večerech na Zemi opět zvětšuje měřítko a své rostoucí filmařské dovednost přetavuje do vpravdě velkolepého a vrstevnatého díla. Jeho příspěvek k subžánru „milostný dopis kinematografii“ však není pouhým rozplýváním se nad emocemi, jež nám celuloid dovede předat, nýbrž nabízí epickou jízdu po rozličných žánrech, historických obdobích i zapojených smyslech.

 

Součástí více než dvouapůlhodinového kolosu je tak noirová detektivka, kde se problémy řeší propichováním uší, buddhistická moralita o hořkosti v nás či třeba půlhodinová romance s hororovým twistem, natočená na jeden dlouhý a mistrně komponovaný záběr. Už první pasáž vzdávající hold němému filmu nastaví laťku výš než cokoli, co jsem letos ve Varech viděl (ačkoli toho moc nebylo). Jestliže budete mít možnost tohle mistrovské dílo vidět, neváhejte. (Rimsy) 

 

A teď se nám pochlubte, co chytlo za srdíčko vás!