NEJLEPŠÍ HEREC

Redakční tip – Ralph Fiennes

Ralph Fiennes coby kardinál a blízký přítel zesnulého papeže nesleze v Konkláve v podstatě ze scény. Postavu progresivního kardinála Lawrence, který postupně objevuje svoji ambici, prodchl svým tradičně promyšleným herectvím, pronikavým pohledem a velkou intenzitou. Jeho šancím na Cenu Akademie uškodil fakt, že se údajně mnoho hlasujících domnívalo, že už jednoho Oscara má, zatímco Adrien Brody ne. Bylo to přesně naopak. Fiennese to ale příliš mrzet nemusí. V posledních týdnech během volby papeže se ukázalo, jak kulturně relevantní jeho role i film jako takový je. 

A nebyl to jediný Fiennsův snímek, který stál loni za pozornost. Objevil se též v mýty opředené roli v nenápadném filmu The Return, v němž ztvárnil Odyssea, který se po návratu na Ithaku musí vypořádat nejen s chtivými nápadníky své ženy Pénelopé, ale též s vinou a traumatem trojské války. A tentokrát hrají i Fiennesovy mimo obličejové svaly. (krauset)

Osobní tip Civala: Mark Ruffalo – V roce 2025 bych Hulka klidně nominoval na Zlatou malinu, protože jeho satiricko-trumpovská kreace v Mickey 17 je zcela nesnesitelná. V Chudáčcích byl jako úlisný nadrženec ale jednoduše dokonalý - a slabosti nejen hormonálního typu mužského pokolení zhmotnil famózně.

Osobní tip KarlaR: Sebastian Stan – Zatímco většina lidí začala Stanovo parádní herectví objevovat až loni, já o něm vím od seriálu Kings z roku 2009. Je to frajer a jako Trump byl vynikající!

Osobní tip Mr. Hlada: Roschdy Zem – Důkaz, že méně je někdy více. Tahle francouzská hvězda ve Ve jménu cti od první scény vypadá jako totální drsňák, hraje ho ale jako člověka, který násilí nenávidí, přesto kdykoliv vstoupí do místnosti, naprosto svým charismatem ovládne prostor. A člověk z něj nespustí oči. 

Osobní tip Rimsyho: Adam Driver – Jistě, Driver měl v poslední dekádě i lepší ročníky nežli ten minulý, kdy jsme jej v kinech viděli jako protivného svéráze Enza Ferrariho a… protivného svéráze Catilinu. Oba projekty, tedy Ferrari i Megalopolis, skončily kasovním neúspěchem, ale spolupráce s Michaelem Mannem si vysloužila aspoň (převážně) kritickou chválu. Oba snímky každopádně potvrdily, že kalifornského herce se pořád vyplatí sledovat, jelikož se objevuje v jednom zajímavém projektu vedle druhého. Tenhle, ehm, (místy) protivný svéráz tak i loni platil za jistotu když ne vyloženě dobrých, tak aspoň zajímavých filmů.

Osobní tip do_Oda: Glen Powell – Nejdřív sbalil Sydney Sweeney, pak Adriu Arjonu a nakonec přidal ještě Daisy Edgar-Jones. Legenda.

Osobní tip TedaGeorge: Mads Mikkelsen – Mads minulý rok namluvil bílého lva Kirose v animáku Lví král: Mufasa, ale kvůli tomu tady není. Dán mě totiž poslal do kolen v Bastardovi, kde jako paličatý kapitán Kahlen zkouší hospodařit na nehostinném vřesovišti a odolat intrikám proradného místodržícího. Další z řady mistrovských výkonů, kde Mikkelsen neplýtvá velkými gesty a diváka dokáže strhnout jediným pohledem.

Osobní tip Croma: Paul Giamatti – není malých rolí, jen malých herců. A Paul Giamatti mezi ně rozhodně nepatří. Právě naopak. Hrdina všedního dne, kterého v davu snadno přehlédnete, ale za jehož rolemi se vždy skrývá neobyčejný příběh. Zimní prázdniny jsou doslova hereckým koncertem nenápadného profesora hlídajícího partičku studentů během vánočních prázdnin, s jejichž pomocí vám Paul Giamatti dokáže, že patří do herecké extraligy.

Osobní tip Jokola: Guy Pearce – Takhle oslizlý pocit jsem z herce neměl už hodně dlouho. Pearce poměrně dlouhou dobu plul pod radarem a doba jeho největších fláků je už nejspíš dávno pryč. V Brutalistovi ale opět ukázal, proč mu ti záporáci tak jdou. Přes jeho prvotní zdánlivou dobrosrdečnost je z jeho výkonu jasně patrná jakási plíživá ohavnost, která se nakonec musí projevit. A když se tak stane, je vám z toho zle. A to chce kumšt. 

Osobní tip krauseta: Josh O Connor – A nejen za Rivaly, kde exceloval jako talentovaný, ale nedisciplinovaný tenista na hranicích okruhu. Roli někoho, kdo se nachází blízko bezdomovectví si zopakoval i v italském snímku Chiméra o vykradačích etruských hrobů. Jeho výraz prozření, něhy, odhodlání a smutky, s nímž pohlíží na hlavu sochy bohyně Kybelé,  je známkou velmi procítěného herectví.