Od Paola Sorrentina jsem kdysi viděl pouze jeho rádoby opulentní Velkou nádheru. Teď jsem viděl jeho nejnovější Boží ruku. A to byla úplně jiná písnička. Krásně křehký snímek se sice rozpadá na dvě zásadní poloviny, ovšem atmosféra osmdesátkové Neapole (s Maradonou v televizi) a hlavně nádherný Filippo Scotti způsobili, že jsme u Boží ruky strávili příjemné chvíle.
|
reagovat
|
, ale okoukává se to jako John Wick a jeho tělo-tělo-hlava drill. (postava na ptáku (heh) střílí šíp do letadla, pták odhodí jeden quadcopter do druhého, apod.) - ne že by tam taky nebylo plno nových věcí, ale ty se skoro ztrácí v té "klasice".