7) Forrest Gump

Čím je přelomový: Zemeckisův Forrest Gump zastupuje na tomhle seznamu typ efektů, jichž si divák nemá všimnout a při sledování filmu ho nemá ani napadnout, že nesleduje stoprocentní záznam fyzické reality. Se zdokonalováním CGI a bluescreenu byla jen otázka času, než s jejich pomocí filmaři nejenže se budou předvádět, ale navíc si usnadnit práci. U Forresta Gumpa se často mluví hlavně o vložení Toma Hankse do dobových záběrů, což je maličko ošemetné, protože o této scéně jako o triku divák uvažovat bude. Jde tedy, řekněme, o viditelnou manifestaci potenciálu v trikové neviditelnsoti. 

Jak to dělali před tím: Když bylo potřeba dát dohromady dvě různá prostředí, hodně se stříhalo nůžkama... doslova. Třeba Občan Kane je plný i dnes takřka neviditelných "splitscreenů", které byly potřeba, protože kamery nebyly dost dobré na dokonalé zaostření, o které Orson Welles stál, nezbylo teda nic než natočit pozadí a popředí zvlášť a v postprodukci to slepit dohromady. 

Kam to vedlo: Neviditelné triky už dnes dosáhly v podstatě dokonalosti a samozřejmosti. I v komorním dramatu jakmile se někdo přiblíží k oknu, můžete čuchat bluescreenovou dokreslovačku. Mistr neviditelných triků je David Fincher, v jehož filmech se to CGI jen hemží. Zvažoval jsem vykašlat se na Zemeckise a zařadit sem Zodiaka, jehož všechny exteriéry vznikaly s pomocí zeleného plátna, popřípadě dva Arniee v Social Network. Ale nakonec jsem zůstal u klasiky. 

8) Matrix

Čím je přelomový: Matrix jednak odkryl nové možnosti toho, jak točit akci jeden na jednoho, jednak dokázal svou digitální podstatu chytře propojit s dějem. Pomocí digitálních triků je vyprávěn příběh o dokonalých digitálních tricích, v nichž jsou hrdinové uvězněni. Meta film označující nástup meta popkultury. 

Jak to dělali před tím: Bitky, do jakých se pouštějí Neo a agent Smith, by se dřív odehrát nemohly. Bylo by potřeba najít opravdové chlápky, kteří se umí hýbat, a nacvičit „obyčejnou“ choreografii. Jak legračně vypadaly pokusy o užití triků v soubojích, může připomenout třeba druhý Superman. Z jistého úhlu pohledu je možná nešťastné, že se najednou mohl stát akčním hrdinou s kung-fu nahraným do hlavy za pět minut doslova kdokoliv – i to jde ale vlastně v linii s umělou podstatou Matrixu. 

Kam to vedlo: Ke spoustě vykrádaček a kopií, ke spoustě poct. O pár let později se mohl utkávat v soubojích se světelnými meči i tehdy třísetletý Christopher Lee... to dřív nebývalo. Část filmařů se po čase zklidnila a navrátila k fyzické akci, samotní Wachowští ale v pokračováních Matrixu zašli ještě dál. Současné comicsovky pak hrdě nesou pochodeň digitální akce a rezignace na fyzické výkony. Což je paradoxní, protože si alespoň já nepamatuju jedinou akční scénu z jediného Marvel filmu, zajímají mě tam spíš sympatické postavy. Ale ok...