Někdy před dvěma měsíci jsem dostal nápad. Chtěl jsem napsat tematický článek rozebírající současnou formu hollywoodských studií. Článek měl být jeden. Během rozebírání prvních tří studií mi došlo, že se mi to vymklo z rukou a kdybych to měl všechno vydat najednou, tak u toho čtenáři usnou. Proto jsem avizoval, že článek rozdělím na dvě půlky a tu druhou vydám za týden. Po dvou týdnech jsem vydal pokračování. Byť jsem sliboval, že se v něm budu věnovat i Lionsgateům a Weinsteinům, neklaplo to. V tuto chvíli jsou to skoro dva měsíce od prvního článku a já to na tomto místě zase neukončím.

Bude to jenom o Lionsgatech a Weinsteiny si nechám na příště. Prostě je toho hodně a já si chci po delší době dopřát téma bez kapitol. Weinsteini si navíc zaslouží kvalitní přípravu. Není třeba mě posílat do věčných lovišť. Lionsgate jsou kapitola sama pro sebe (proč tu nemůžu používat smajlíky?) a před sebou máte výživný článek. Doufám, že nepracujete a čtením mého tématu neokrádáte svého zaměstnavatele. Zároveň doufám, že si ke čtení článku otevřete dobré červené víno. Doporučil bych Tramín červený z Lechovických sklepů, ale nechám to na vás.

Možná je pro vás následující informace překvapivá, ale Lionsgate není žádný nováček na poli produkování filmů a jejich distribuce. Je to však trochu složitější. V roce 1962 se v Montrealu sešlo několik chytrých hlav. Slovo dalo slovo, finance daly kapitál a vznikla společnost Cinepix. Ta se soustředila na produkování filmů v angličtině a francouzštině. Jak jinak, jsme v Kanadě. Filmy, které Cinepix distribuoval, neznáte. Byl tam nějaký Cronenberg, méně známý Ivan Reitman, pošuk Vincent Gallo atd. Byť se (ty dobré roky) dostalo do kin i 12 filmů zaplacených Cinepixem, rozhodně nešlo o žádné blockbustery.

Na scénu vstupuje bankéř Frank Giustra. Ten má zkušenosti s financováním filmů a v létě 1997 zakládá společnost Lions Gate Entertainment Corporation. Netrvalo dlouho a Frank si připisuje první větší obchod. Na začátku roku 1998 kupuje výše zmíněný Cinepix. Ten přejmenuje na Lions Gate Films. Zároveň s tím také kupuje filmová studia North shore. Ta operují v levné Kanadě a od této chvíle jsou známa jako Lions Gate Studios. Začátky byly krušné. Z filmů produkovaných studiem stojí za zmínku snad jenom Dogma Kevina Smithe a kultovní Americké psycho s Christianem Balem. To jsme v roce 1999, respektive 2000.

Roky 2001, 2002 a 2003 byly mrtvé. Za zmínku stojí snad jenom Kostka 2 směřující do distribuce v roce 2002. Co Lionsgate flákal na kinodistribuci, to si vynahrazoval na trhu s domácími nosiči a s tím souvisejícími filmovými právy. V roce 2000 krachovala společnost Trimark Holdings. Ta vlastnila práva na 650 filmů a Giustra jí koupil za drobné. V roce 2003 přikoupil společnost se známým jménem Artisan Entertainent.

K tomu si připočtěte plno dalších menších společností a vyjde vám, že se Lionsgate nenápadně stal vlastníkem druhé největší DVD knihovny v Hollywoodu. Směřování společnosti bylo jasné. Byl zachycen nástup supervýdělečných DVDček, tak  proč na tom nevyrejžovat pár stovek milionů dolarů? Pak však přišel rok 2004 a Lionsgate se vrátil do vysoké hry studií produkujících filmy pro kina.

Nástup to byl impozantní a vlastně náhodný. Jakýsi James Wan přinesl na stůl scénář k nekompromisnímu hororu za 1.5 milionů dolarů. A tak přišlo do kin první (a výborné) Saw. S fakticky nulovým rozpočtem na reklamu se film dočkal nadšeného přijetí, které hororu zajistilo více než 100 milionů dolarů ze světových kin. Zároveň to byl začátek značky, která nás v kinech otravovala ještě před několika lety. Než jí vystřídalo Paranormal Activity.

Dobrá, to máme Saw. Opravdu ale může jeden film odstartovat přerod studia závislého na své DVD knihovně v jednoho z největších hráčů na poli hollywoodské kinodistribuce? To víte, že ne. O slovo se hlásí Michael Moore. V roce 2004 natočil za drobné “dokument” Fahrenheit 9/11.

S rozpočtem 6 milionů dolarů (většina padla na reklamu) dal Michael za pravdu Američanům nadávajícím ve Starbucks na válku v Iráku a dehonestoval prezidenta George Bushe. Bylo z toho více než 222 melounů ze světových kin. Lionsgate utrpěl terapii šokem, kterou by si jistě dobrovolně dopřál každý začínající producent. Z fakticky nulových nákladů připluly stovky milionů dolarů a bylo na čase porcovat medvěda. Pánové za stolem si rozdělili zisky a do budoucnosti šli s tím, že úspěch napodobí. To znamenalo zase a znovu nulové investice a obří zisky. Světe div se, povedlo se jim to.

Vlastně až do roku 2010 Lionsgate utrácel minimálně. V roce 2005 přišlo do kin Saw 2. Rozpočet 4 miliony dolarů, celkové tržby se zastavily u 150 milionů dolarů. Aby se neřeklo, tak do kin jsou posílány další filmy, ale jejich počet je vždy jednociferný. Zpátky k Saw. Máme tu Halloween, rok 2006 a Saw 3. Rozpočet 10 milionů dolarů, tržby 164 mega. Halloween, 2007 – 2008 – 2009 – 2010 a hollywoodské cecíky jsou nadále ždímány díky této hororové značce. Zisky se pořád nemohly držet na takové neskutečné úrovni a po premiéře Saw 3D v roce 2010 začalo být jasné, že už není co dál dojit. Svoji roli jistě sehrál i rozpočet stoupající za 20 milionů dolarů a podobná částka, kterou si vyžádaly televize za reklamu. Bylo na čase otočit stránku. Ale ještě než ji otočíme…

Saw nebyl jediným trefeným jackpotem. Nesmíme zapomínat na Tylera Perryho. Co se filmů týče, tak ho většina z nás zná jako toho vysoce postaveného činovníka Federace, který dal kapitánu Kirkovi vyznamenání na konci prvního Star Treku. On je to ale zároveň démon srovnatelný s naším Zdeňkem Troškou. Počínaje rokem 2006 totiž začal každý rok posílat do kin svojí Madeu.

To je ta tlustá, sprostá a černá žena, která v kinech poslední dekádu baví afroameričany bez vkusu. Znovu se točilo s malinkým rozpočtem, znovu z toho byly obří zisky. Ke smůle Lionsgate si Tyler Perry založil vlastní produkční společnost a po prvních úspěších začal odčerpávat většinu zisků. Chtěl jsem otočit stránku, vím o tom. Rok 2010. Fanfáry prosím…

Kick-Ass. V kinech z toho nebylo až takové terno, ale film se brzy zaplatil a na domácích nosičích to byl velký úspěch. S rozpočtem 28 milionů dolarů z toho bylo skoro 100 milionů dolarů jenom v multiplexech. Dál si přičtete 40 milionů za prodej DVDček a Blu-rayů jenom v Americe. S podobnou částkou počítejte ze světa, přidejte si k tomu televizní práva a máme tu slušný úspěch. Ten samý rok se potom ze zimního spánku probudil Sylvester Stallone a do kin poslal první Postradatelné.

Lionsgate se plácnul přes kapsu a přiklepnul Slyovi rozpočet 80 milionů dolarů. Neprohloupil. Sbírka Dolphů Lundgrenů, Jet Liů, Arnoldů, Willisů, Stathamů a dalších přilákala do kin ve světě přesně tolik lidí, aby z toho bylo 274 milionů dolarů. Dvojka s Chuckem Norrisem se tak začala kuchtit prakticky okamžitě.

Že to celé zní jako příliš velká pohádka? Máte pravdu, na Lionsgate čekal v roce 2010 první propadák. Byl u toho režisér Robert Luketic a jeden ze zakladatelů Uberu, Ashton Kutcher. Tržby filmu Vrahouni o velikosti 98 milionů dolarů nevypadají nijak tragicky. Problém je, že byl rozpočet bez reklamy absurdně vysokých 75 mega.

Film tedy znamenal zmařenou investici, návrat Katherine Heigl tam, kam patří (do televize) a první hořkou pilulku, kterou studio muselo skousnout.. Chmury alespoň částečně zahání v roce 2011 vzniknuvší Obhájce s Matthew McConaugheym. Ještě než se ale dostaneme k toužebně očekávaným Hunger Games, je třeba si proklepnout jeden obchod.

Studio Summit pořídilo někdy v roce 2006 práva na sérii Stmívání. Teplý pes, hladový upír, neschopná holka a teenage kult byl na světě. Twilight sága si každým dalším dílem přišla na větší peníze a před premiérou posledního dílu v roce 2012 došlo k velké fúzi - Lionsgate koupil Summit Entertainment. Cena nebyla nijak závratná, se slevou to bylo 412,5 milionů dolarů. Ještě rok nazpátek by to byl dvojnásobek, ale Summitu už zbýval poslední trumf v kapse. A teď už k těm Hunger Games.

V roce 2011 studio koupilo filmová práva na knihu, která bourala žebříčky všech knižních box office. V Hollywodu se začalo šuškat, že tady to někdo vyhrál. Makléři na Wall Streetu doporučovali investici do akcií studia. Pokud jste je tenkrát poslechli, tak jste rozhodně neprohloupili. Hunger Games totiž zazářily jako ta nejjasnější kometa. Absurdně vysoký otvírák 152 milionů dolarů předznamenal celkové americké tržby překračující 400 milionů dolarů.

S rozpočtem 78 milionů dolarů to byl úspěch roku a konkurenti na distribuční šachovnici slintali jako pět hodin nekrmený retrívr. Všimněte si, že nezmiňuji tržby ze zbytku světa. Má to svůj důvod, ale o tom až dál. Vám pro tuto chvíli stačí vědět, že Hladové hry znamenaly oficiální vstup Lionsgate do první hollywoodské ligy. Jen tak mimochodem, kapitál získaný díky prvnímu dílu Hunger Games umožnil studiu v roce 2012 koupit filmotéku skupiny Modern Entertainment.

Lionsgate má jedno zajímavé specifikum. Pokud poctivě šmejdíte v diskuzích pod Civalovými tržebními články, jistě víte, že přeprodávají práva na uvedení filmů ve světě. Ten hlavní důvod je jasný. Minimalizace risku. Přeci jenom tu nemluvíme o Disneym. Lionsgate se počínaje rokem 2010 zařadil mezi největší hollywoodské distributory a na rozdíl od zavedených a desítky let fungujících značek nemá vybudovanou celosvětovou síť poboček, které by posílaly film do kin na druhém konci planety. Riziko je tedy sdíleno.

Vezměme si modelový příklad. Film má rozpočet 100 milionů dolarů. Lionsgate film zaplatí. Následně za 70 milionů dolarů prodá práva na uvedení filmu po celém světě. Zbývá tedy 30 milionů dolarů a dalších 70 na reklamu v Americe. Tyhle peníze musí zajistit americká kina, domácí nosiče a televizní práva.

Až do konce minulého roku ten model fungoval. Počínaje rokem 2012 se studio mohlo spolehnout na vydělávající Hunger Games, nové objevenou značku Divergence a ty další vzadu. Třeba na úspěšnou kouzelnickou týmovku Podfukáři (více než 350 milionů dolarů celosvětově!). Elegantně přeskakuji tři roky a dostávám se do současnosti. Píše se rok 2016 a stahují se mračna. Hry skončily. Nepřekvapivě vyhrála Jennifer Lawrence, která si díky této sérii užívá pozici v současnosti nejlépe placené hollywoodské herečky.

Divergence pokračuje, ale… třetí a díkybohu předposlední díl v kinech propadl a v Americe si připsal jenom nějakých 66 milionů dolarů. Vyloženou pohromou pak byl návrat Alexe Proyase na plátna kin. Jeho Bohové Egypta si při rozpočtu 140 milionů dolarů přišli za velkou louží na pouhých 31. Práva na uvedení do světa se klasicky předprodala a Imf se snažil neúspěch marginalizovat, ale nedá se nic dělat. Pokud bych se pokusil o pokerovou metaforu, tak Lionsgate hraje tzv. “High Stakes”.

Vzhledem k výše vysvětlovanému distribučnímu modelu, konci Hunger Games, do řiti směřující Divergenci a nedostatku atraktivních premiér v budoucnosti (mají tam druhé Podfukáře, jinak vážně mrtvo) na to v Lionsgate dost možná dojedou. V pozadí se smějí zavedená studia, která mohou spoléhat na svoje animované divize, zavedené komiksové značky, návraty Emmerichů do akce a další. V hlavě se mi právě objevil obrázek Disneyovského šéfa Boba Igera…

Bob se s úsměvem zadíval na rozpis distribučních premiér roku 2016. Uviděl několik filmů studia Lionsgate, které Disney ten daný víkend bez milosti rozdrtí. Zapálil si doutník. Do kanceláře si zavolal svojí sekretářku. “Víš, Margaret, pár let může mít štěstí každý. Ale hrát s námi na tomhle písečku vyžaduje čuch na prachy. Lionsgate ho chvíli měl, ale teďka jsou prostě hotoví. Nemají tam nic. Budiž jim země lehká. A teďka se svlíkni..."