Jsme ve finále. Asi není potřeba ještě jednou připomínat, co jsme naším žebříčkem sledovali – snad se můžeme jen skoro-omluvit za takový nával nostalgie a další brutální převahu Hollywoodu, která obnažuje, jak moc jsme se v mládí naučili fandit jeho kulturnímu imperialismu, i jak nám to dodnes vydrželo. Ale vy znáte nás, my známe vás a všichni společně známe všechny důležité filmy z devadesátek. Spousta těch dalších, výjimečných nebo zásadních filmů se nevešla. Jenže kam je vecpat, když už není místo?

I tak nám (jedena)čtyřicítka filmů připadá neuvěřitelně našlapaná, v poslední desítce už je dokonce kvůli koncentraci skvostů takřka nedýchatelno. Takhle od boku mi připadá, že v devadesátých letech bylo více grandiózních filmů než v dekádě čerstvě uplynuvší. Ale možná si to jen nostalgicky malujeme. A možná taky ne. Každopádně, hurá na poslední várku... 

40 nejdůležitějších filmů 90. let - část první (40. - 31.)
40 nejdůležitějších filmů 90. let - část druhá (30. - 21.)
40 nejdůležitějších filmů 90. let - část třetí (20. - 11.)

 

10. Mlčení jehňátek (1991)

Historie se opakuje. Když Temný rytíř válcoval kina, oslňoval kritiky a všelijaké učence přesvědčoval o tom, že i comicsovka s hrdinou v kostýmu může intelektuálně inspirovat, leckdo si vzpomněl na Mlčení jehňátek. Proč? Protože Oscaři. Je zrádné poměřovat význam filmu soškami od pár akademiků, v tomto případě to má však smysl neoddiskutovatelný. Právě pětinásobným pozlacením thrilleru podle knihy Thomase Harrise, jež proběhlo dokonce ve všech pěti nejdůležitějších kategoriích (film, režie, scénář, herec a herečka), dala odborná veřejnost najevo, že horor už není chápan jako žánr pokleslý, brakový a ve své ohyzdnosti v podstatě zavrženíhodný. Jehňátka sice mají nejblíž škatulce kriminálního psychologického thrilleru, ryze hororových výjevů je tu jen pár (ale všechny si budete pamatovat i na smrtelné posteli), i tak jde o možná nejkrutějšího oscarového laureáta v historii. Režisér Jonathan Demme vydláždil chodníček pro budoucí vlnu thrillerů o sériových zabijácích a všelijak perverzních vrahounech obecně, hlavně ale informoval spoustu chytráků se zaprděným vkusem, že drsňárna o kanibalovi, který si na tvář pokládá cizí obličeje, může být minimálně stejně hodnotná jako doják o důchodkyni a jejím černošském šoférovi. Vliv Mlčení jehňátek je o to milejší, že film samotný se zdá být perfektní i po nájezdu desítek následovníků a třech dalších filmech o Hannibalu Lecterovi. V žádném z nich nepůsobil Anthony Hopkins tak děsivě, v žádném jiném se ten zvláštní vztah vzdělaného vraha k agentce Clarice Starlingové nevyvíjel tak zajímavě, jako když tu přemýšlela Jodie Foster. Preciznost Mlčení jehňátek je nedostižná.

9. Den nezávislosti (1996)

Díky bijáku se sexy zkratkou ID4 jsme si zapamatovali minimálně čtyři důležité věci: V prvé řadě, Den nezávislosti je nejlukrativnějším datem v kalendářním roce! Studia do něj cpou své nejambicióznější projekty, které tak moc voní popcornem, že je to cítit přes celý Atlantský oceán. Zadruhé, nikdo neumí tak krásně destruovat Ameriku jako Němci. Roland Emmerich si to v devadesátém šestém zkusil poprvé a rozhodně s největším drajvem. Ale těžko se divit, když měl k ruce spoustu létajících talířů, macho hlášky Willa Smithe a dost benzínu na to, aby mohl odpálit miniatury Bílého domu i všech důležitých amerických metropolí. Zatřetí jsme se dozvěděli, že svátek ze 4. července nemají slavit jen Amíci. Patří nám všem, protože my všichni jsme si vybojovali nezávislost… eh… na šmejdovi z vesmíru. No co se divíte, když se –  a to začtvrté – ukázalo, že na emzáky nejlíp platí pilot práškovacího letadla s velkou náklonností k alkoholu, zneuznaný počítačový expert a samozřejmě i samotný americký prezident, který se nikdy nebojí přidat ruku ke kniplu, pak už je dovoleno všechno. Hlavně, že to bouchá, překračuje hranice a láká lidi zase jednou houfně do kin. Tahle esence popcornového blockbusteru je naštěstí pořád dost svižná a dost mohutná na to, abychom se jí nemuseli vysmívat při každém záchvěvu patosu. Naopak se v ní smíme dál do mrtě rochnit.  

8. Nebezpečná rychlost (1994) vs. Skála (1996)

Obdivujete akčnáky z konce století a rádi byste na ně navázali? Pusťte si tuhle dvojku, vemte do ruky tužku a papír a zaznamenávejte si, co se bude na plátně dít. Za chvíli se vám na papíře zhmotní dokonale funkční šablona pro smontování pecky, ve které se jezdí na adrenalin, hlášky a tunu chlapáckého šarmu. Na začátku dvou vzorových akčních šleh let devadesátých jsme poznali šikovné chlapíky, kteří ví, jak na padouchy. I když jeden chytal výtah a druhý čelil chemickému útoku, oba měli společného to, že to byla jenom rozcvička před největším úkolem jejich života. Pro Keanu Reevese někdo vykoumal nezastavitelný autobus, Nica Cage navezli do dobývání vězeňské pevnosti Alcatraz, z níž se nedalo uprchnout, takže jen totální magor by se do ní chtěl dostat dobrovolně (natož když ví, že je na ostrově spousta zelených kuliček s nejvražednějším hnusem světa a odpinkávat je chce banda zhrzených mariňáků). Oba ty nápady byly sakra nosné, zvlášť když v jejich rozvíjení pomáhali Sandra Bullock a zákeřně padoušský Dennís Hopper, resp. Sean Connery a noblesně padoušský Ed Harris. Hlavně to ale byly velké show dvou režisérů, kteří už nikdy neměli takhle čistou akční fazónu. Zatímco přeškolený kameraman Jan de Bont stavěl na ryzí kinetice, Skála Michaela Baye prosadila do žánru videoklipové manýry tvůrců, kteří začali houfně dezertovat z hudebních televizí a od reklam k filmovému průmyslu. Dvě tempo-lahůdky sobě nebyly vzdáleny ani tolik konceptem, jako spíš stylem a konkrétním režijním řešením – zatímco Nebezpečná rychlost strhujícně navazovala na formálně střídmější pecky 80. let, Skála předpověděla nával hochů z MTV a jejich „cool“ klipové estetiky. Oba tyhle fláky se ale prodávají jako výkladové slovníky devadesátkové akce. Kdyby je četlo víc lidí než Bibli, nedivil bych se.  

7. Titanic (1997)

Peníze. Peníze. Peníze. A jedna velká loď, která se prostě musela potopit. Lidé do ní otiskli příliš mnoho své pýchy. Machruješ? Zaplatíš! Nejslavnější dopravní nehoda historie zaujala Jamese Camerona, který po báječných Pravdivých lžích hledal další látku, na níž bude moct zase jednou vyplýtvat rekordní rozpočet. Nic mu nevadilo, že konec tohohle příběhu vyspoilerovaly noviny už v roce 1912 a že skoro žádný „vodní film“ předtím ani potom nevydělal. Cameron šel za svým. Vyfabuloval si lovestory nešťastné slečinky z lepší společnosti a svobodomyslného chuďase, nechal je užít si pár dnů absolutního štěstí, a pak jim doslova zmrazil úsměv. Vizionářský režisér, a mimochodem nadšený potápěč a průzkumník moří a oceánů, totiž už tehdy dobře věděl, že láska překoná všechny nástrahy. I když v rozhovorech rozmlouval o zázracích digitální éry, které dovolovaly na prázdnou loď naklíčovat stovky pasažérů (i dnes budete mít problém rozeznat kompars od panďuláků z jedniček a nul), stal se Titanic hlavně synonymem pro srdcervoucí romanci pro citlivky všech generací. Krásný Leo se spojil s talentovanou Kate, a protože svět tehdy ještě nebyl nemocný (čti: neexistovala Twilight sága), hormonálně nevyrovnaným dívkám nezbývalo než jejich vztah prožívat zas a znova. „Já byla včera podvacáté.“ - „Já potřicáté a Leonarda miluju!“ - „Ukradnu ti jeho plakát, ty couro. Je TAK sladkej!“ Tak probíhala většina dialogů v dívčích šatnách před výukou tělocviku, i v kosmetických salónech. Rekordně velký projekt, který mohl kvůli produkčním průtahům zlomit Cameronovi vaz, se stal nedostižným megahitem… a i proto bylo trochu módní jim opovrhovat, přestože po stránce řemeslné mu nešlo vytknout jeden jediný detail. Dneska už naštěstí lze plivat na jeho modrého a ještě úspěšnějšího následníka z planety Pandora. Vypiplanost velikášského Titanicu už si jde užívat naplno, bez studu a pocitu znechucení z vlastní citlivosti.

6. Forrest Gump (1994)

Americký Jára Cimrman si sedl na lavičku na autobusové zastávce, zvedl pírko, které zrovna přistálo u jeho nohy, a začal vyprávět svůj neuvěřitelný příběh. Příběh, který můžete poslouchat jen přes vlastní smích a vidět přes slzy. Forrest Gump si zafilozofoval, že život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Totéž platilo i o jeho vycizelované „biografii“, do které divák vklouzne během minuty a vyflusnut je až úplně na konci, kdy už Elvis umí své taneční kroky, ve Vietnamu se nebojuje a kdy JFK, John Lennon, Martin Luther King a samozřejmě i chudák Bubba leží hluboko pod zemí. Rozšafná procházka americkou historií přesně zakonzervovala, co znamená to věčné sousloví „hollywoodská pohádka“. Připomíná ale i to, co pro nás představují filmy obecně. Je to prostor k hraní, k vyplavování emocionálního přetlaku, k úniku z všedního dne k neskutečným příběhům cizích lidí, kterými bychom alespoň z části chtěli být. Anebo se jimi aspoň obohatit. Třeba právě osudem jednoho prosťáčka („aneb pro hlupáka každý hloupý“), který si doběhl ke štěstí, aniž by pořádně věděl jak – a jak moc u toho ovlivnil běh světových dějin. Mistrovské vypravěčství Roberta Zemeckise u Forresta Gumpa nepřebily technické inovace, protože obnášely jen umazané nohy Garyho Sinise a mystifikační úpravu dobových dokumentů. Tom Hanks z nich vyšel jako hrdý majitel oscarového doubleu, jelikož jako skoro-retard bavil a dojímal ještě víc než jako umírající gay z Philadelphie. A Forrest i díky jeho pohledu bezelstného psíka nabyl schopnost drát se do přízně víc než cokoliv jiného, jako prototyp dokonalého filmu pro masy, který si nedovolí pranýřovat ani nejnáročnější z náročných diváků. Jejich nejbližší okolí by totiž poznalo, že nemají srdce.

5. Sedm (1994)

Obžerství. Lakota. Lenost. Závist. Hněv. Pýcha. Smilstvo. David Fincher se svými kumpány ukázal na sedm smrtelných hříchů a Všemohoucí se mu odvděčil tím, že mu otevřel bránu k jeho nejslavnějšímu filmu. Vlastně hned na začátku kariéry. Drastický plán, jak během sedmi dní potrestat sedm hříšníků z jednoho velkoměsta, tak trochu mimoděčně navázal na úspěch Mlčení jehňátek. Akorát ještě sevřenějším, existenciálně bolestivějším a atmosféricky dusivějším způsobem, jenž děsil a napínal s přesahem. David Fincher je sice v historii zapsán jako jeden z vrchních „klipařů“, jejichž příval měl obohatit kinematografii, na rozdíl od mnoha svých následníků se ale nikdy nenechal strhnout jen fešnými obrázky a naleštěným povrchem. Vždy konstruoval filmy vícerozměrné a vlastně stále překvapivě hlubokomyslné. Sedm skvostně funguje jako obyčejná detektivka se zabijáckou pointou a mrazivým záporákem. Strhne však i jako metafora o prohnilosti civilizace na konci 20. století, kdy se lidé naučili žít své odcizené, sobecké a hříšné životy ve velkoměstech, ve kterých se jeden o druhého nestará. Freemanův Sommerset to ví a má toho dost. Brad Pitt si to nepřipouští a jako impulzivní zelenáč si naběhne do pasti. David Fincher by však v téhle procítěné depresi neuhnul nikomu. Škoda jen, že geniální filmy nemají stejně geniální pokračovatele - po Sedm se extrémně rozmnožily všemožné thrillery o fanatických mordýřích, z videotrhu i kina ale vykouklo jen málo důstojných dědiců. A co je tuplem bezútěšné: Přes všechny ty Oběšence, Jidáše a Purpurové řeky se nakonec došlo leda k rychlokvašené sérii SAW, která subžánr znevážila definitivně.

4. Jurský park (1993)

Spielberg oživil dinosaury! Jeden a ten samý titulek visel snad ve všech světových novinách a časopisech. Dlouhodobé číslo 1 mezi režiséry totiž spáchalo další technologickou revoluci. Podobně jako postavy vědátorů nevěřícně civí během své vyhlídkové jízdy napříč Jurským parkem, civěli jsme i my v kinosálech. Nemožné se stalo skutkem (kdo by tušil, že z toho bude za pár let obyčejná norma, která nikoho nevzruší). Řvoucí Tyranosaurus Rex si to přicválal z jiné dimenze, která byla vzdálená šedesát milionů let, ale Spielberg, machři z ILM a animatronika od Stana Winstona jí ukázali právě teď a právě tady. Adrenalinová atrakce se pak v mžiku stala globálním fenoménem a celosvětově nejúspěšnějším titulem všech dob – Spielbergovi z téhle porážky sebe sama (sesazen byl E.T. - Mimozemštan) kápla čtvrtmiliarda dolarů čistá ruka, plus mu byla definitivně podškrábnuta vizitka nezklamávajícího hitmakera, který opatruje rodinné stříbro Hollywoodu. Jurskému parku samozřejmě čas ubližuje, na rozdíl od jiných totiž postavil svůj příběh na souladu okouzlení postav s okouzlením diváků. „To není možné,“ prolítávalo hlavami na plátně, ale i před ním. Význam filmu to ale zlehčit nemůže, protože modely ještěrek a lístky z tematických atrakcí máte doma v bedně pod postelí pořád, stejně jako alespoň nějaké to DVD s digitálním dinosaurem. Byli všude. Z komára velblouda dělají jen suchaři. Mistr Spielberg z komára udělal uřvané krvežíznivé potvory, které vám ukážou, že je bezpečnější učit bezmasé dietě bílé žraloky, než křísit pravěk.

3. Pulp Fiction – Historky z podsvětí (1994)

…a jeden velkej černoch s hlasem Václava Vydry. Zjevení Quentina Tarantina jde rozkládat na prvočísla, přičemž každé z nich bude nápadně povědomé. Stejně jako nálepka „primitiv z videopůjčovny“, která v roce 1994 startovala svou desetiletou obíhačku po všech světových médiích. Tarantino měl nakoukáno a řval do světa, že kinematografie se nerovná jen zlatý fond, vysoké umění a noblesní filmy s noblesními herci a noblesními hodnotami. Hovno! Film má spoustu vrstev a každá z nich může být šťavnatá, zvlášť když ji nebudete ráchat v majonéze a nebudete jí dávat debilní jména typu Royal Cheese. Pulp Fiction otevřelo studnici všech těch brakových inspiračních zdrojů, do které se po hlavě vrhali další a další, přičemž svébytný Tarantinův scenáristický přístup pomohl znenadání vytvořit popkulturní modlu i z jeho vlastního, druhého režijního počinu. Užvaněná procházka po dialogových pamětihodnostech dostala do oběhu slovo „kultovní“, vrátila do módy citování Bible i Johna Travoltu a dala i sebevíc zabedněnému člověku do života spoustu rad. Třeba že masáž nohou je úplně jinej sport, to dá rozum. Překvapivý vítěz z Cannes se rozmohl napříč zeměkoulí a ukázal tolik nových trendových linek, že se po spoustě z nich ještě klouže dodnes. Módem uvažování o kinematografii to začíná, postavami a nekonvenčními scenáristickými kličkami pokračuje, soundtrackem pro hi-fi soupravu na každé party končí. Ani na hajzl se už od té doby nechodí bez brokovnice.

2. Terminátor: Den zúčtování (1991)

Někdo obráží republiku v Zemáku, jiný rozdává zdarma předvolební guláš a dršťkovku, Arnold Schwarzenegger si ke křeslu kalifornského guvernéra pomohl hlavně letitou spoluprácí s Jamesem Cameronem. Její vrchol přišel v roce 1991. Trikové možnosti poskočily, takže na scénu mohl nastoupit robotický padouch, který byl jen o chlup míň cool než Darth Vader. Protože ohebné a v případě potřeby všelijak rozměklé mašině se sériovým číslem T-1000 nejlíp slušela ostrá sanice Roberta Patricka, mohl Arnie změnit strany a stát se najednou dobráckým parťákem do nepohody, který už nechce dítě Sáry Connorové zabít. Naopak mu bude klidně dělat kámoše, náhradního tátu a rád se přiučí pár hláškám, které momentálně letí mezi teenagery. T2 je – zcela bez debat – Cameronovým opusem magnum, brilantním sequelem, který původní temnou naháněčku mezi strojem a lidmi rozvinul do těžkotonážní sci-fi, jež verbovala nové divácké generace s lehkostí Hvězdných válek. Hlavně diváky s pindíkem. Extrémně stylová dvojka robotů se totiž řezala kvůli klučinovi, který mohl sedět třeba v úplně stejné školní jídelně a pojídat stejně hnusné buchtičky se šodó jako vy… nebo spíš my. Pak okolo něj začaly lítat kulky, morfing vystrčil růžky a trikaři několikrát zamachrovali s tím, že hmotná osoba najednou může procházet skrz mříže nebo se měnit v přeleštěné dlaždičky. A videokazeta se točila zpátky na začátek, aby Arnold ještě jednou procedil „Hasta la vista, baby!“. Můžeme se bavit o tom, že T2 servíroval univerzální poselství v sofistikované „předapokalyptické“ úvaze, v níž se hrálo s časovými paradoxy a nezvratností osudu. Jenže není potřeba zakrývat, že to v prvé, druhé i třetí řadě bylo nehorázně cool. A nehorázně dobré. Naštěstí tím věčným, cameronovsky sytým způsobem. Díky.

1. Matrix (1999)

Po Matrixu už akční filmy nebudou nikdy stejné. Howgh. Tohle oprýskané konstatování mělo ve své době jen jednu vadu. Zbytečně se vztahovalo jen na jeden žánr, přitom Matrix neovlivnil jenom jej. Stejně jako neovlivnil jen svět filmu. Stačí si v hlavě přehrát, kam všude pronikla móda černých plášťů, kožených obepnutých kalhot a slunečních brýlí…

Matrix ukázal na plátně něco úplně nového. Možná ne v jednotlivostech, ale v rámci celku stoprocentně. Na konci 90. let definitivně poučil svět, že už se může míchat všechno se vším. Nedělí se na vysoké a nízké, nerozlišuje se manga od hollywoodské sci-fi. Při správném uchopení lze smíchat Alenku v říši divů s Marilynem Mansonem, hinduismus s hackery, náboženskou symboliku s asijskou bojovou školou drátů a pěstí. Vše je dovoleno, jen to chce jasnou vizi „o čem, pro koho, za jakým účelem“.

Je nelehké zvolit jen jednu stranu a z ní se hrabat v Matrixu, člověk má pořád pocit, že oklešťuje a redukuje. Přitom prvotní „Wow“, které proletí hlavou, když se Trinity poprvé odlepí od střechy, má stejně vysokou cenu jako filozofické kořínky zápletky o budoucnosti, v níž stroje vládnou nad člověkem. Oni nás pěstují! Používají nás místo baterek, sklízejí nás jako fazole a my se klidně kocháme tím, jak si Morfeus, Trinity a pár dalších lidí do počtu vybralo svého Vyvoleného, aby se měli s kým řezat o hodinách tělocviku.

Matrix přeběhl svoji dobu, jako pokrokový manifest budoucnosti, který nasál mnoho inspirací a sám se jednou velkou inspirací stal. Všichni hltali bullet-time, všichni chtěli takhle osobitý look, všichni chtěli svého Agenta Smithe, který se mohl zubit víc než Oslík ze Shreka, a přesto budil respekt. Málokdo si ale dovolil takhle drze slít estetiku videoher, asijských akčňáků, sci-fi klasik a videoklipového fetiše v „nový zážitek“, který je originální po stránce audiovizuální, ale hlavně plodný po stránce myšlenkové a extrémně nadupaný z hlediska děje. Zastavují se v něm kulky, chytají helikoptéry, lítají v něm agenti a vůbec se v něm odehrává tolik svůdných věcí, že jim musí podlehnout i člověk bytostně přesvědčený o tom, že smrt Andreje Tarkovského znamenala konec kinematografie. 

Ba ne…  po Matrixu už filmy nikdy nebyly stejné.

P.S.: Pojednání o filmech Kdysi byli bojovníky, Uprchlík, Pravdivé lži, Braindead, Zelená míle, Ve jménu otce, Kult hákového kříže, Obvyklí podezřelí nebo L.A. - Přísně tajné najdete v rubrice V.I.M. :)