Drazí a milí. Vzhledem k tomu, že naše ohlédnutí za poslední dekádou vzbudilo velký ohlas, rozhodli jsme se v retrospektivách pokračovat a posunout hodinky ještě o kus dál do minulosti. Vzpomínání na devadesátky má pro nás zvláštní rozměr. Byla to doba, kdy zejména hollywoodský film rostl a sílil. Nikoliv do industriální muskulatury - tu budoval celé osmdesátky - ale větvil se různými směry, opisoval od evropských i asijských vzorů, stal se moudřejším i liberálnějším. Tuhle vývojovou křivku s ním opisovala i většina redakce, protože to byly právě devadesátky, během nichž jsme z chlapců dospívali v muže. Během nichž jsme díky revoluci začali objevovat západní krásy a přítmí kinosálů nás lákalo tisícem odstínů kinematografií, o nichž si předchozí generace mohly nechat jen zdát. Bylo to prudké období poznávání a experimentů na straně filmařů i diváků. Byla to doba trikových převratů, žánrových odklonů a slepých uliček. Spoustu filmů jsme hltali bezmyšlenkovitě, žili jsme každým z nich naplno. Je zajímavé se touhle konkrétní dekádou probírat s dospěláckým odstupem, který umožňuje nahlédnout na řadu titulů pod jiným úhlem, aniž by ovšem člověk přestával cítit energii, která tepe v jejich nitru. Nečekejte opisování z V.I.M. rubriky, ale ani didaktickou encyklopedii. Mnohé z následujících filmů bychom do videopřehrávačů v teen věku nezaložili, mnohé z nich se tam vesele prohánějí dodnes. A generace, která dospívá právě teď, by o ně rozhodně neměla přijít. Zavzpomínejte s námi na úsvit digitálních dinosaurů, drahých akčních filmů a cyberpunkových eposů...

40. Prci, prci, prcičky

Už netradiční český název téhle teen komedii zajistil nesmrtelnost, ale American Pie by do síně slávy došplhal i sám za sebe, po zádech podobně laděných komediálních klasik z 80. let. Tehdy se ztrátou středoškolského panictví zabývalo nemálo filmů (Porky´s, Riskantní podnik, šprtovská série). Byl to subžánr, který s příchodem sofistikovanějších devadesátek vymřel po přeslici. Ale protože kluci zůstanou klukama a libido se uhasit nedá, vzkřísily Prcičky na konci dekády tuhle vlnu natolik mocně, že z jejich vyšlapané cestičky profitovala řada dalších titulů. Koláčová série se nakonec rozrostla na šest dílů, i když jen tři to s původním obsazením dotáhly do kin. Dnes už si vzpomenete na málokoho - Jason Biggs, Tara Reid, Mena Suvari, Chris Klein... ti všichni po letech hoblují céčkové filmy, zůstal snad jen Seann William Scott, jehož Stifler se zapsal do historie stejně jako Naďa z Československa, soulož s jablečným koláčem nebo výraz MCBŠ. V tomhle ohledu Prcičky zůstaly věrné odkazu svých předků - byly komedií nezapomenutelných postav, situací a hlášek, nikoliv výstavní skříní mladých a nadějných herců. Klíčem k jejich nestárnoucím kvalitám jsou prostě špeky, které i po letech zacitujete bez zaváhání. Není divu, že se producenti rozhodli sérii znovu přitáhnout do kin. Snad si uvědomují, že víc než na staré známé tváře by měli vsadit na kvalitní scénář. O roztomilé absurdity tu vždycky šlo až v první řadě.

39. Nelítostný souboj

Oldschoolovější než oldschool a dramatičtější než celá Shakespearova tvorba dohromady. V Nelítostném souboji Michael Mann poprvé naznačil, že je mužem mnoha tváří. Tři roky po velkolepé fresce Poslední mohykán se prostě jen tak vytasil s tříhodinovým policejním thrillerem, který se vymazlené podobě jeho seriálové Miami Vice vzdaloval jak to jen šlo. Všechno odtočené na skutečných lokacích, odkoukané ze skutečných policejních spisů. Machr policajt vs. machr gangster, De Niro vs. Al Pacino, kulomety vs. ještě větší kulomety. Rovnice o jednoduchých cifrách, ze které tuhne krev v žilách po většinu stopáže. Ten zbytek naopak zažíváte adrenalinové návaly, když Val Kilmer vyprazdňuje do lidí i automobilové plechařiny svojí novou armádní hračku. Jen tak na ulici, ve spartánském aranžmá, jak ho umí jen strýček Michael. Nelítostný souboj kašle na kompromisy a ždíme maximum nejen z herců a žánrové prolínačky, ale vlastně i eRkového ratingu. Výsledkem je film o chlapech a pro chlapy. To co by z přebalu mohlo vypadat jako tuctový akčňák, je ve skutečnosti pokrm připravený šéfkuchařem, dovedený k dokonalosti tak chytře a zkušeně, že si až řeknete, jestli to není škoda. Asi jako když člověk s michelinskou hvězdičkou dělá smažák. Na plebejské kořeny ale při sledování Nelítostného souboje žehrat nebudete. Na to má až příliš dobře pojištěná vrátka, mj. nálepkou "skoro podle skutečných událostí" a brilantními výměnami mezi hlavními charaktery. Ať už jde o olovo nebo pár sebevědomých slov.

38. Rodinná oslava

K manifestu Dogma 95 jsem vždycky přistupoval se zdravým despektem, protože ochuzovat se v zájmu čistoty kinematografie o tolik filmových prostředků mi připadá jako mučit tělo dělenou stravou a dalšími výmysly, ale je nutno dodat, že Thomas Vinterberg při natáčení Rodinné oslavy věru mnoho nepotřeboval. Stačila silná premisa, čerpající z toho, že každá rodina má ve skříni nějakého kostlivce, jenž rád vycházky v dobách jubileí a oslav. Nebylo těžké odhadnout, že se velká slezina u příležitosti šedesátých narozenin zvrhne ve vyřizování starých účtů, ale způsob jakým Vinterberg věci bez obalu zkoumá a řeší, velmi účinně přenáší vnitřní neklid postav na všechny diváky, kteří nemají čisté svědomí. Tj. na úplně všechny. Kamera jakoby neexistovala, herci jakoby nehráli. Tenhle prapodivný modus operandi vás nakonec do sebe vtáhne podobně jako kompletní CGI sekvence v Avatarovi. Přestanete vnímat filmovou fikci a považujete celé to divadlo za živý přenos, snímaný nestranným pozorovatelem. Dogma 95 se sice neujalo, ale Rodinná oslava jeho prostřednictvím přinesla nepřímý důkaz o tom, že zdánlivě kulhavá forma nemá na výsledek vliv, pokud jste vyzbrojeni silným námětem. Navíc šlo o technický experiment a manifest, který v Evropě ani ve světě neměl obdoby. Z dnešního pohledu vypadá tahle dánská snaha jako solidní úlet, ale právě Rodinná oslava jí dostala do filmových čítanek mnohem výrazněji než vlajková loď Dogma 95 - Von Trierovo drama Idioti.

37. Clerks

Tenhle film tu vlastně ani dneska neměl bejt. Ne, dělám si legraci a parafrázuju jednu z hlášek největšího (posledních pár let oficiálně a zcela fyzicky) svatýho zhulence v Hollywoodu i na týhle planetě, totiž Kevina Smithe. Tenhle kluk sypal hlášky z rukávu od narození, ale až ve svém černobílém debutu, který má víc českých distribučních názvů, než někteří lidé prstů, chytil ten správný flow a na dvou postavičkách prodavačů, co ze všeho nejvíc nesnáší svojí práci, své zákazníky a hlavně sebe navzájem, to všechno dokázal vypudit ze systému - pekelně ostré hlášky, geniální dialogové pointy, bizarní vedlejší postavičky Jaye a Tichýho Boba plus neustálé přisprostlosti, které jsou ovšem tak upřímné a odposlouchané, že je ani při té nejlepší vůli nemůžete k ničemu přirovnat. Kevin Smith vztyčil prostředníček a udělal za pár tisíc babek v Hollywoodu pořádný poprask. Clerks jsou dneska kultovní. Vaši rodiče je asi neznají, vaši mladší sourozenci je ještě neznají, ale jednou se budou hrát všude, především v kombinaci s druhým dílem, který dokazuje, že právě tahle látka je Smithova srdcovka a zřejmě i věc, která šla nejvíc od srdce. Pokud u Dogma 95 platí, že potřebujete jen silný příběh a jakoukoliv kameru, u Clerks platí, že nepotřebujete vůbec nic, kromě naprosto zásadní znalosti popkultury od roku 1977 až do současnosti. Znalosti, kterou se nesmíte bát použít při rozhovoru s kýmkoliv. Možná budete cool, možná budete k smíchu, ale pokud to zvládnete prodat, budou vás mít za boha. Tak jako my měli Kevina, když tahle černobílá pohoda se zpožděním dorazila i do Čech.

36. Ace Ventura

Saturday Night Live neboli neslavnější americká skečová show chrlila na filmová plátna komedianty už pěkných pár desítek let. Chevy Chase, Dan Aykroyd, John Candy, Will Ferrell a tucty dalších. Jen jeden z nich měl ale tak raketový nástup a dokázal si ještě ve čtyřiceti obtočit kolem prstu teenagery hltající MTV i intelektuály, co si lebedí ve filmech Petera Weira. Jim Carrey byl mužem mnoha xichtů, což dokázal hned ve svém celovečerním debutu. Z Ace Ventury přímo crčí ochota muchlat vlastní obličej všemi směry, dobře se bavit a dávat to najevo. Zesměšňování slavnějších kolegů, neustálá chuť improvizovat a šperkovat dialogy, nepřekonatelný fyzický humor a jedna z nejúchvatnějších sólových jízd dekády. Všechny tyhle tituly si Carrey mohl odnést už po své první fušce a vlastně by je mohl oprašovat dodnes, protože ačkoliv se snažil několikrát překonat hyperboličnost zvířecího detektiva (v sequelu, Masce nebo Blbý a blbější), tohle trumfové eso zůstává jeho definující rolí. Možná je to jeho prokletí, protože po workoholické periodě (1993-97) se s úspěchem vrhl do serióznějších filmů a slavil úspěch. Dneska už mu na tváři raší vrásky zabraňující bezstarostnému kontaktu s mladší generací a také angažmá v šaškovitých rolích. S legračním Carreym už je zkrátka amen, ten vážný tu ale zůstává. Kdo chce vzpomínat na klauna, ten může vždycky oprášit Ace. Mluvící zadek, neortodoxní vyšetřovací metody a dabing Bohdana Tůmy jednoduše nestárnou.

35. Lví král

Animáky se zvířátky, nota bene se zpívajícími zvířátky, sice moc nemusíme, ale v případě animovaných lvů musíme udělat výjimku. Možná proto, že nás odkojila lvice Elsa, možná proto, že tenhle animák symbolizuje začátek konce jedné éry. Rozhodně nebyl posledním črtaným 2Dčkem, ale rok po jeho premiéře přišel Toy Story a svět už nikdy nebyl stejný. Lví král přesto zůstává vším tím, pro co jsme "ručně kreslené" disneyovky obdivovali. Úchvatný svět, krasomluva v dialozích, archetypální příběhy a postavy, které v hlavě zůstanou, ať je potkáte v pěti, deseti nebo osmnácti letech. Epický feeling podporuje nejen technicky nahoněná animace, ale i etnomix od Zimmera a písničky od Eltona Johna. Obojí dostalo Oscara a zasloužil by si ho i film jako takový, kdyby tehdy kategorie animáků existovala. Vyznamenat ho můžeme alespoň posmrtně, protože ho zub času neohlodal ani trošičku. V dobách, kdy se každý rok zdvojnásobí počet pixelů nahozený na hlavního hrdinu pixarovky, působí kreslouni jako stvoření z jiného světa, u kterých technická dokonalost ustupuje před nápaditým designem a schopností postav ohýbat své zevnějšky ve stylu Toma a Jerryho. Tohle je zkrátka jiný svět a jiný vesmír. Pokud se za ním chcete ohlížet, je tahle disneyovka jedním z vrcholů, které se vyplatí zdolat. Je totiž vyžehlenější a temnější než ostatní klasiky myšího impéria. A to se počítá.



34. Kolja

Každý je občas trochu naměkko a kouká na filmy, ke kterým se pak obtížně přiznává (ne, teď nemluvím o High School Musical). Akademie měla takové období v letech 1996-97, kdy ocenila slzopudný evropský export. My měli, tedy přesněji řečeno Svěráci měli to štěstí, že se zrovna do té nálady trefili, Roberto Benigni se o rok později už jen svezl. Ne, dělám si legraci, jen mi italský pošuk v koncentráku sedl o poznání méně než setkání brblavého staříka a ruského chlapečka. V obou případech jde o kotrapunkt dovedený k dokonalosti. U Svěrákových možná najdeme stejně zajímavé filmové alternativy, ale tahle vyhrála Oscara, což se českému filmu stane ani ne jednou za generaci, takže proč si nepoplakat, když to všechno tak krásně zapadá dohromady - od nevinné image Andreje Chalimona, přes Svěrákův hladivý voice-over až po technicky brilantní zpracování, které se během let stalo u Svěráků trademarkem. V mládí jsem radši koukal na Akumulátor a Jízdu, zatímco maminka koukala na Kolju. Jako starší koukám už na úplně jiné filmy, zatímco maminka stále kouká na Kolju. Ohlodán reprízami, ale nezapomenut miliony diváků. Nehrajeme si na populisty, i když se to nabízí, tenhle film opravdu patří k té hrstce porevolučních klenotů, které se před staršími exponáty rozhodně nemusí stydět. Zlatý plešoun není důkazem nebo stigmatem, jen milou třešničkou na dortu.



33. Americká krása

V roce 1999 nikdo z redakce krizí středního věku netrpěl, ale všichni jsem si tak nějak přáli, abychom ji dokázali řešit se stejným přehledem jako Kevin Spacey. Americká krása to na Oscarech nandala Matrixu, ale nebyla tím malým dramatem, který nikdy do kina nepřitáhne mainstreamové hltače. Na tenhle ironický obraz předměstské Ameriky, které jako obvykle musel zrcadlo nastavit cizinec (britský Sam Menders), se přišel podívat každý a každý o něm mluvil. Brilantní scénář, geniální Kevin Spacey a hořká pachuť v závěru, kdy definitivně pochopíte, že vzkříšení vlastního života pět minut po dvanácté nemusí vždy vést k zaslouženému happyendu. Na zvolený žánr nebývalá popularita vedla k mnoha negativním ohlasům, některé časopisy dokonce film zařazují na žebříček nejpřeceňovanějších děl kinematografie, ale faktem je, že na Mendesovu sondu, která nepotřebovala své poselství balit do absurdit a přepálených archetypů, nedokázal nikdo uspokojivě navázat. Proto tvoří sama o sobě hořkosladký subžánr, jenž Ameriku dostává na kolena účinněji než dokumenty od Michaela Moorea. S pěti soškami, uhrančivou kamerou a hudbou, co nedostanete z hlavy, se opakované návštěvě tohohle předměstí jen těžko odolává. 



32. Princezna Mononoke

Hayao Miyazaki natočil tolik úžasných animáků, že jmenovat pouze jeden by mohlo fanoušky urazit. Právě Mononoke ale utrhla stavidla mezinárodní distribuce a umožnila mnoha skvostům cestu na západní trhy. Neměla to přitom tak snadné jako pohádkovější Cesta do fantazie, protože sází spíš na epický rozměr a výraznou charakterizaci postav. Jde tu přeci jenom o válku lidí s lesními bohy, takže sem tam hvízdají vzduchem pořádné facky. Romance mezi zástupci znesvářených stran, princeznou Mononoke a princem Ashitakou, možná na papíře působí tuctově, ale nic nezvládají japonské anime líp, než črtání hlubokých citů a osudových rozhodnutí. Léta zapíraný japonský přetlak, který bobtnal v lokálním odbytišti, se zkrátka náhle vyvalil na mainstreamovou scénu, jež měla sotva matné tušení o existenci Ghost in the Shell a podobných kyber/idustriálních "úchyláren". Tohle bylo jiné, mnohem bližší dětské tvorbě, ale přesto o tolik komplexnější a vyspělejší. Od těch dob Miyazaki trochu ubral na důrazu, ale bezbřehá fantazie a nádherná ruční animace mu zůstala. Zájemcům doporučujeme nastudovat celou tvorbu, pokud možno s dobrými repráky, protože hudba patří tradičně k tomu nejlepšímu, co za rok zaslechnete. Mononoke však ční nad ostatními jako pionýr, který razil cestu k evropským a americkým konzumákům. Ti jsou z japonského způsobu uvažování vyjukaní dodnes, ale rostoucí tržby Miyazakiho animáků dokazují, že síla a vůle příběhu se neztratí ani tisíce mil od domova.


31. Zlaté oko

Martin Campbell by asi měl točit všechny bondovky. No fakt. První porevoluční restart byl tak geniálním tahem, že z toho běhá příjemný mráz po zádech i dnes. Pierce Brosnan byl totiž tehdy lákavou kombinací rošťáka z dob mooreovek a nekompromisního drsňáka, kterého představoval, byť velmi krátce, Timothy Dalton. Na ženské, gangstery a lidi v publiku to fungovalo skvěle, zvlášť když se při natáčení trhaly rekordy (nejdelší bungee jump v historii) a nešetřilo se výbušninami. Experimenty s jemností a vášní probíhaly i na ženské frontě, kdy Isabella Scorupco představovala klasicky "hloupou" bondgirl v nesnázích a Famke Janssen zas Bondovi pořádně zatápěla a pokračovala v pozvolné emancipaci bondovských žen. I záporáci si rozdělili role - Boris ajťák a ex-nula-nula v podání Seana Beana fungovali skvěle, jediné co se do součtu nevešlo bylo bleděmodré BMW Z3. V tomhle by skutečný Bond nejezdil ani za všechny prachy světa. Campbell naštěstí vylepšil bilanci krátkou honičkou v tanku a epickým finále na největším satelitním talíři na světě. Bond se vrátil se vší slávou, hlasitě, s nadsázkou a v podobě proti které protestoval málokdo. To, že pak postupně zdegeneroval do okamžiku, kdy ho musel Campbell znovu lovit z průšvihu je věc jiná. Ta první záchrana dokázala, že lze špiónského dinosaura vytrhnout z chřadnoucích osidel studené války a nechat ho bezstarostně pobíhat i v dobách míru. Chtělo to jen spoustu nápadů, moře peněz a trochu toho štěstíčka, aby se Bond neztratil v záplavě americký akčňáků, jejichž vlna právě v polovině 90. let nabírala na síle. Campbell to měl v oku, ale i v rukách. Už by mu je měl konečně někdo pozlatit.

Dalších deset filmů (30. - 21.) již zítra