Velký čtyřdílný žebříček rekapitulující naše milované devadesátky (tedy dobu, kdy nám internet ještě nelezl do života a mohli jsme po večerech dělat jen samé blahodárné a užitečné věci) se dobelhal k třetímu pojednání, ve kterém se přiblížíme nadosah první desítce. Roste nejen kvalita filmů, ale hlavně jejich „historický“ přesah. Přebírám klávesnici od imfa, abych mohl připomenout deset filmů, které ještě zásadněji formovaly jak jednotlivé kariéry a žánry, tak i trh a hlavně vyhlídky na roky příští. Klasika na klasice, jeden důležitější vývojový článek než druhý… a spousta našich mladických lásek, které nikdy nezrezaví.

40 nejdůležitějších filmů 90. let - část první (40. - 31.)
40 nejdůležitějších filmů 90. let - část druhá (30. - 21.)

20. Tanec s vlky (1990)

Pomineme-li osvalené bijce, pak byl právě Kevin Costner nejoblíbenějším hercem první třetiny 90. let. Těsně před tím, než mu Tom Hanks sebral korunu a žezlo, sekal za sebou známý „Kostěj“ hity s nevídanou suverenitou. Robin Hood, Osobní strážce… a hlavně idealistický western o poručíku Dunbarovi, který měl už po krk nesmyslného zabíjení. Vyjel do prérie, spřátelil se s šedivou šelmou s bílými packami a svoji bělošskou mysl otevřel zvykům a životnímu stylu svých nových rudých kumpánů. Opakovat „co a jak“ ale vlastně není nutné, protože James Cameron skrze Avatar zrekapituloval Tanec s vlky poměrně důkladně, jen s ještě zesíleným environmentálně-lidumilným poselstvím. V devadesátém roce se na něj ještě tolik netlačilo. Tanec s vlky o podobně vzletných hodnotách promlouval nenápadněji, v rámci zemitější variace na archetypální story o Pocahontas, v níž bílý muž pozná krutost jiných bílých mužů. Indiáni možná své protivníky skalpovali, jenže „civilizování“ Amíci skalpovali bizony, a to se neodpouštělo. V Tanci s vlky znovu naplno ožil – a ano, bylo to možná naposledy – mýtický Divoký západ, a to v té nejvznešenější podobě, kdy koně víří prach prérie a nádherná hudba Johna Barryho jej odnáší do srdcí lidí zařezaných v kinosedačkách. Akorát tu byli za padouchy zástupci „naší“ civilizace. Holt inovace. Přesto nezapomenutelná podívaná. Když byste vygooglili nějaký žebříček nejlepších režijních debutů herců, Tanec s vlky, jakožto Costnerův impozantní přískok do filmařské síně slávy, by v něm byl asi hned za Lovcovou nocí. Ta ale na rozdíl od Costnerova majstrštyku nepředznamenala na celou dekádu dopředu, jaký typ povznášejících a upřímně lidských příběhů bude Hollywood na oscarových ceremoniálech prohlašovat za své nejlepší produkty.

19. 12 opic (1995)

Devadesátky byly pro Terryho Gilliama zlaté. Jediný americký člen Monty Pythonů natočil během inkriminované dekády jen tři filmy, ze všech ale prýští nevídaná autorská jistota - zvlášť na poměry kalamiťáka Gilliama, který má co dělat, aby své projekty vůbec ve zdraví dotočil. Král rybář i Strach a hnus v Las Vegas mají spoustu fanoušků, Opice jsou ale jiná liga, ve které se útočí stejně zuřivě na branku pocitovou i intelektuální. Přitom jej točil ten samý roztržitý kujón Gilliam. Hravý tvůrce ovšem rozmach svého výtvarnického ega moudře soustředil do osobité stylizace sci-fi kulis (ne, takhle si stroj času nikdo jiný nepředstavoval) a do permanentní schízy. James Cole se motá mezi snem a noční můrou. Bloudí časovými rovinami. A blázinec a „nemocnici budoucnosti“ od sebe odliší jen podle toho, že ve cvokhausu mu díru do hlavy vykecává Brad Pitt, zatímco „doma“ ho dopuje fetem podivínská banda doktorů. Jeden z nejdůmyslnějších scénářů všech dob (ne, rozhodně to není jen o pointě) dovolil manévrovat mezi nejrůznějšími interpretacemi, aniž by 12 opic ztratilo poutavost klasické napínavé sci-fi o turistice napříč časovým kontinuem. Depresivní obraz postapokalyptické budoucnosti, bolestný konec světa, lovestory odsouzená k zániku a Bruce Willis v hlavní roli, to všechno jsou věci, které máme našprtané z desítek jiných filmů, ale pod Gilliamovým dohledem z nich jsou zase neokoukané příměsi vyšperkovaného bijáku. U Bruce Willise je jasno: Ten dostal seznam hereckých manýr, kterých se musí na place vyvarovat. Ve všech ostatních ohledech se můžeme jen ptát, jak to, že se právě tady podařilo bezvýhradně uspět, když má Gilliam jindy problém i s pouhým výběrem správné lokace a herců (Ztracen v La Macha mu neudělal dobrou pověst). Věčná hádanka. Než ale na vlastní kůži poznávat, co opravdu stojí za vzpourou Armády dvanácti opic, to radši dál žít v blažené nevědomosti. A daleko od letišť si užívat života, i jedné po čertech originální žánrovky.

18. Leon (1994)

Hned čtyři režiséři mají v našem žebříčku víc než jedno želízko. Možná byste netipovali, že jedním z nich bude zrovna Luc Besson. Pracovitý maník, který se pořád snaží udělat z Francie evropský Hollywood, ze sebe v devadesátých letech ještě nesypal polodementní scénáře k béčkovým akčňákům. Naopak se profiloval jako hloubavý svéráz, v jehož filmech se skrývalo cosi svojsky magického, ale zároveň byly bezproblémově srozumitelné a efektivní napříč kontinenty. „Gangsterský Kolja“ vyprávěl o zabijákovi v lennonnkách, kterému na dveře bytu zaklepala ubrečená malá holka. Zkorumpovaný polda zrovna nechal vyvraždit její rodinu... to neslibuje zrovna klidnou pubertu. I přes dráždivě pedofilní podtext svět tuhle lovestory dvou vyděděnců přijal a interpretoval ji jako tklivou báchorku o tom, že obměkčit jde i ten největší tvrďák - i když ho to může nakonec stát život. Besson extravagantní látku zpracoval s grácií, kariéry protihráčů Rena & Oldmana vytlačil k maximu a objevil krasavici pro příští dekádu Natalii Portman. Stihl přitom zafixovat svoje jméno do povědomí snad všech světových producentů, tak aby si mohl o pár let později vymínit rekordní rozpočet na Pátý element. Tenhle mezinárodní model fungoval a vynášel až do té proklaté Johanky z Arku. Inu, jakmile začne režisér točit filmy na míru své manželce (Milla Jovovich věděla, jak naplno rozjet svoji kariéru), málokdy to dopadá dobře. Leon vznikl před pelešením s Millou, před kvadrilogií Taxi, i před Arturem. Vznikl v době, kdy Besson ještě uměl točit bravurní fláky pro celý svět. A ten svět mu za to zobal z ruky.

17. Základní instinkt (1992)

Jeden bobr vládne všem, jeden jim všem káže. Michaela Douglase do osidel touhy sváže. Těžko posoudit, jak moc by se o Základním instinktu mluvilo, kdyby Sharon Stone nedostala za úkol roztáhnout nohy během asi nejslavnějšího policejního výslechu filmových dějin. Oblečená-neoblečená žena vamp svým činem možná vykolejila pány detektivy, hlavně ale přidala Základnímu instinktu punc něčeho skandálního. Jeden krátký pohled pod sukni rozhodně neudělá celý film, ovšem může se stát jeho symbolem a definicí jeho úspěchu. Symbolem by ale mohla být sama o sobě Sharon Stone, toho času na vrcholu svých tělesných sil a s takovou jiskrou v oku, že by s její pomocí šla osvítit půlka večerní Ostravy – jako blonďatá femme fatale se stala zhmotněním rafinované erotiky pro celou dekádu. Přestože se o podobně hormonálně přepjaté látky pokoušela spousta filmařů předtím, ale i potom. Často u toho byl Michael Douglas, často byl stejně přesvědčivý a stejně chlapácky „sexy“, jako když krotil spisovatelku Catherine Trammel. Jenže nikdy si s ním nehrál tak vykutálený zvrhlík formátu režiséra Paula Verhoevena, jenž s chtíčem manipuloval v kulisách neonoirového thrilleru. Rodeo v posteli rozjede kdekdo, ale tancovat tak vzrušivě okolo sekáčku na led, pohozeného pod postelí, to už chce pravého mistra. Hodně lidí ho chtělo napodobit. Za ty roky se to však bezezbytku nepovedlo ani jednomu. Tenhle instinkt je ale opravdu základní, takže prostěradlo nevychladne. Zkoušet to budou další a další. Vždycky. 

16. Hard Boiled (1992)

230 mrtvých gangsterů. 200 různých střelných zbraní. 100 tisíc vystřelených kulek. Miliony spokojených fanoušků. Tímhle číselným výčtem začíná imfovo pojednání o Hard Boiled v rubrice V.I.M., vše říkající statistika musí otevřít i tenhle odstaveček, který by se dal v roce 1992 chápat jako výzva pro Johna Woo k emigraci do Hollywoodu (trvalo to pak vážně jen chvíli, než si ho J.C.V.D. pozval na dirigovánÍ Živého terče). Doma už šikmooký hitmaker zdolal všechno. Nebo spíš rozstřílel. V Killerovi rozdrásal srdce gangsterskou epopejí, v Hard Boiled si posvítil na muže zákona a nechal je řádit v ultimátních akčních orgiích, které už nelze nazývat krvavým baletem. Tohle je totiž ekvivalent davového křepčení na nádražích a náměstích. Na jedno brečící mimino a jednu brokovnici u jeho ucha tu vychází desítky přestřelek a jedna kompletně zrenovovaná nemocnice, vymalovaná krví a vyzdobená otvory po kulkách. Plus Chow-Yun Fat s párátkem v puse, berettami místo vidličky a nože a s odhodláním pobít všechny, kdo mu přijdou do cesty. Touhle smrští olova a tělních tekutin by neprošla ani Matka Tereza za podpory všech svatých. Woo se totiž pustil do promyšlené hry na trumfování sebe sama, ve které se bez ustání přidává, aniž by se někdy upadlo do monotónního metání kulek. Můžeme se přít o to, jestli je nejlepší choreograficky vypiplaná úvodní přestřelka v restauraci, nebo všechno zastiňuje velkolepé finále, roztažené přes víc jak půlhodinu. Je to ale jako hádat se, jestli je Arnold Schwarzenegger větší frajer než Sylvester Stallone. Hard Boiled se prostřílelo na žánrový vrchol, který v éře digitálních triků už nelze dohonit. Kdyby se o to někdo pokoušel, došly by mu náboje dřív, než by řekl „heroic bloodshed rules“.

15. Zachraňte vojína Ryana (1998)

Pohled na válku z první linie. Pohled, který se stal určujícím pro celý válečný žánr… a dnešní mladou generaci už ničím nepřekvapí. Když se ale před dvanácti lety poprvé přirazilo k pláži Omaha a kolem kamery začaly zuřivě svištět kulky, spláchlo to s sebou spoustu zažitých představ o možnostech zobrazování válečného pekla. Masakrální scéna vylodění v Normandii vtáhla diváky tam, kam se ani ctitelům vojenských dokumentů z ČT2 nechtělo. Autenticita je sama o sobě hezká, ale ne v případě, kdy obnáší desítky rozcupovaných lidských těl a doktory, kteří se za plné kulometné palby pokouší nebožákům nacpat střeva zpátky do dutiny břišní. První dvacetiminutovka Ryana se řadí určitě k tomu nejintenzivnějšímu, co kdy bylo na plátně vytvořeno, přičemž tenhle akční, vtahující a hodně nekompromisní formální přístup nadefinoval válečnou produkci dlouho dopředu. Nemusíte si přitom pouštět jen seriály, které Steven Spielberg spoluprodukoval pro HBO, protože podobnou souhru ruční kamery, štěkajícího zvuku a těkavého střihu okoukala i spousta dalších filmařů. Ryan zafixoval do hlav diváků model, jak si představovat druhou světovou přímo ze zákopů, a dostal za to nejen pět Oscarů (čtyři technické, plus jeden pro jistě režírujícího Spielberga), ale i pevné místo v historii žánru. A to ještě před tím, než se jednotce Toma Hankse podařilo v Normandii vypálit první kulometné hnízdo, než parta těch štastně přeživších amerických vojáků vůbec začala, z jakýchsi těžko pochopitelných důvodů, hledat na frontě jednoho jediného konkrétního vojáka…

14. Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

V případě možná nejoblíbenějšího filmu všech dob nemusíte psát důvody, proč ano. Musíte hledat důvody, proč ne… proč ne první místo. Oslnivý režijní debut Franka Darabonta v okamžiku svého uvedení díru do světa neudělal. Vzato přísným pohledem čísel, v kině vlastně prodělával, přestože mu vydatně pomáhal i předoscarový buzz (sedm neproměněných nominací přitáhlo alespoň pozornost). Jenže Tim Robbins nebyl kdovíjaká hvězda, Morgan Freeman ještě netřímal v dlani Oscara a šeptanda se teprve rozjížděla. Až s odstupem se přišlo na to, že se Shawshank líbí všem. Dlouhé měsíce trvalo, než se našel první člověk na světě, jemuž by se Shawshank nezamlouval (dnes už víme, že šlo jen o pózu). Dozvuky byly výhradně pozitivní: Zasloužené, uchům lahodící a s postupujícími roky i zesilující. Těžko z nich nicméně odečítat drastickou významnost Shawshanku v kontextu filmového průmyslu konce století. Vězeňská dramata se točila vždy a tahle vzletná „tunelářská“ story na tom nemohla nic změnit. Mohla jen potvrdit, že pointové filmy vábí, tím spíš, když si je lze splést s řemeslně vyprecizovaným robotem, který moc dobře ví, jaká pocitová centra u diváků mačkat. Naděje je dobrá věc. A Shawshank je krásný film. První desítku našich nejoblíbenějších dojáků by měl jistou. Do první desítky nejdůležitějších snímků, které „formovaly devadesátky“, nám ale vběhly malinko silnější koně. Odpusť, Andy.

13. Trainspotting (1996)

I v půlce devadesátých let se chodilo na rychlokvašky, pár filmů ale zvládalo vydržet v distribuci i třeba rok (informace pro později narozené – co to znamená multikino jsme poznali až v roce 1996 díky pražské Galaxii). Vytrvaly ty dobré. Ty, co se líbily... Ukázkovým příkladem byla třeba Zelenkova Mňága, do srdcí diváků se ale stejně poctivě prokutával globálně mnohem slavnější Trainspotting. Do kin přišel jako „ten chválený britský film o feťácích“, odcházel z nich ale jako hit, který nenazýváme okamžitou klasikou jen z úcty k živelnosti zlomového filmu Dannyho Boylea. K oscarové pohádce z indického slumu měl Boyle daleko, tehdy se ještě se opájel cynismem svých heroinových králů… a roztáčel film s koulema. Rodiče a vychovatelky by ho mohly nenávidět, kdyby jeho upřímnost nebyla odzbrojující, intelektuálové by jej mohli odmítat, kdyby z filmu neprýštila kousavá inteligence Irvina Welshe. Jenže hlavně: Pokud by měl jen jeden kousek z téhle čtyřicítky schytat přívlastek generační, musel by to být právě Trainspotting. Rozbíhá se sice za zpěvu matadora Iggyho Popa a fetuje do rytmu novátorských beatů Underworldu, ale hlavou byl zavařený jen do aktuálního času, místa a do postav, které působily zatraceně zajímavě, i když byly vlastně docela normální. Tihle cápci koukali na bednu, obráželi diskotéky, chlastali a do postele vlezli s první holkou, co se namane - jen zábavy s nima bylo trochu víc než s třeštíkovic Katkou.

12. Toy Story (1995)

…a bůh stvořil Pixar. V případě nezlomné továrny na animované dojáky se od sebe těžko odlišují jednotlivé hitovky. O to víc se můžou kovboj Woody, Buzz Rakeťák a pan Brambůrek radovat z toho, že se na ně dodnes nezapomnělo a že si pro ně kinaři vyhradí místo i patnáct let poté. Toy Story má v tomhle směru punc výjimečnosti i v nabitém pixarovském portfoliu. Jasně, vždycky se vyplatí být první. A Příběh hraček byl první po všech stránkách, protože o možnostech „trojrozměrné“ počítačové animace měli v půlce devadesátých let pojem jen geekové, kteří si na strojích NASA půl dne zkoušeli animaci jedné kuličky. Zbytečný technologický výstřelek? Mohlo to tak vypadat. To by ale přízrak zpívajících krokodýlů a rapujících opic od Disneyho nesmělo hned napoprvé rozbít studio, které si udělalo trademark z hřejivě lidského „osobního“ přístupu, jak na plátně, tak při výrobě. Jeho zástupci vám vždycky vmetou do obličeje moudro o síle příběhu. Vyprávění a emoce z něj vyplývající prý pokaždé překonají hláškující postavičky i technologické inovace. Všichni ale musí moc dobře vědět, že úspěch Toy Story, jakožto i veškerých ostatních pixarovek, stál na hladkém skloubení všeho dohromady. Tak hladkém, že divák nevnímá mnohaletou dřinu, ale „jen to srdíčko“. Tepalo poprvé… a tepe pořád stejně nahlas.

11. Klub rváčů (1999)

Režisérská jednička devadesátých let? Pro mnohé jednoznačně David Fincher. V Klubu rváčů si vzal na paškál skoro totéž co Americká krása, ale s ideální představou o spořádaném životě se mazlil mnohem míň. Zavřel ji do garáže spolu s generací mladých rozhněvaných mužů a rozmlátil jí napadrť. I Klub rváčů přitom pracuje se spoustou chytrých slov, s desítkami sofistikovaných vět, které svým osobitým a prakticky neadaptovatelným způsobem vytlačil na stránky Chuck Palahniuk. Jenže Fincher našel k jeho řádkům klíč a svou agresivní videoklipovou formou vystihl snad všechno, co se do Palahniukovy novely vešlo. Anarchii. Chaos. Mýdlo. Šokující twist. Vzpouru proti systému a dusivost světa tam venku, který vás zásobuje obrázky Williama Shatnera, ale nedovolí vám si to s ním rozdat na férovku někde ve sklepě. Chlap proti chlapovi, tělo proti tělu. Klub rváčů je bez debat geniálním mnohovrstevnatým dílem, které víc než jakýkoliv jiný devadesátkový film vystihuje svoji dobu. Až se budou lidé za padesát let vracet k přelomu století, Klub rváčů jim přes zpověď muže, který nemohl usnout, podsune spoustu nitek, jež lze splést v jeden existenciální pocit - umístěný někde mezi rakovinou a orgasmem. David Fincher ho vyhmátl a zatavil do snímku tak brilantního, že je ho pro nás obyčejné lidi, točící se v kruhu mezi prací, výplatou a víkendovou relaxací u televize, vlastně škoda. Tyler Durden by nás nakopal. A my bychom mu při tom ještě drželi palce.¨

Poslední, čtvrtý díl našeho žebříčku si budete moct přečíst v ponděli v poledne.