A jedeme dál. Po úvodní desítce už začíná trochu přituhovat, favorité vypadávají, vaše tipy na jistotu jsou v nedohlednu, naděje pohasínají... ne, děláme si legraci. Vždyť je před námi ještě dalších dvacet kandidátů, takže jestli jste své oblíbence nenašli ani v tomhle článku, nevěšte hlavu. Na druhou stranu byly devadesátky natolik plodným obdobím, že je už předem jasné jedno: na všechny se nedostane. Žebříček byl mimochodem uzavřen před několika týdny, takže teď už nám ho můžete jenom omlátit o hlavu, případně v diskuzi dostatečně nahlas prezentovat padlá díla, která se nevešla. Neznamená to, že je neznáme nebo je nemáme rádi - ve videotéce každého redaktora najdete stovky, ne-li tisíce filmů. Jenže když se pak začnete bavit o těch nejlepších, začne být v místnosti horko a z oken začnou padat hvězdy. Však uvidíte ty nářky příští týden, až půjdeme do finále.


30. Schindlerův seznam

Prvoplánové téma nebo urputně vydupaný projekt? Oscarová jistota nebo komerční sebevražda? Odkaz pro budoucnost nebo splácení minulosti? Na Schindlerův seznam lze koukat z různých stran, ale před jedním aspektem téhle černobílé válečné podívané se musíme poklonit. Totiž před jejím tvůrcem. Spielberg vzkřísil dinosaury a za odměnu si mohl natočit projekt, ve kterém se neohlížel na nic a na nikoho. Židovská lekce dějepisu ovšem už od prvních minut, jež doprovází mistrovská Williamsova hudba, prozrazuje, že tohle byla Spielbergova srdcovka, kterou režíroval s až nervózním soustředěním. Nechtěl si zkrátka uříznout ostudu. Tříhodinový epos tak zákonitě musel skončit v oblasti geniality, která postupným citovým pustošením divákovy duše, rozlouskne i duše největších brblalů. Tváří v tvář tak silnému příběhu a přesvědčivým hereckým výkonům jde prostě cynismus stranou. Házet špínu na Schindlerův seznam můžete až s odstupem několika dnů či týdnů, kdy z vás postupně začne odcházet jeho naléhavost. A i pak si budete připadat trochu provinile či nejistě. Ono kopnout si do Spielberga a jeho židovského vyřizování účtů je možná snadné, ale opírat se do filmu, který už zřejmě nadobro zůstane etalonem záznamu konkrétních historických událostí, jde o poznání hůř. Herci, kulisy, kamera, tempo, emocionální dopad. Tohle všechno je tu neprůstřelné, až nelidsky dopilované do posledního detailu. Na některé věci v Schindlerově seznamu je nepěkný pohled, ale měli by si ho dopřát všichni. Ne kvůli Spielbergovi, ne kvůli povinné četbě, ale kvůli sebereflexi, která se dostaví dlouho před poslední stmívačkou.

29. Sám doma

Proč je zatracená americká komedie s vřískajícím děckem před černobílým dramatem o hrůzách války? Inu, kdo tenhle žebříček bere příliš vážně, asi samou zlostí spolykal zbytky tiketů ze sázení na Oscary. I když se naše rozbory jednotlivých snímků snaží být pokud možno seriózní, náš výběr vede stejně tak rozum jako srdce, a tohle byla pecka, kterou nám vtloukali do hlavy každé Vánoce a ještě miliónkrát mezi nimi. Já osobně viděl první Sám doma v době, kdy jsem byl jen o pár let starší než hlavní hrdina a lezení po stromech, kreslení ďábelských plánů a strategické rozmisťování angličáků a vojáčků v předsíni patřilo k mým nejoblíbenějším kratochvílím. Kulťák Chrise Columbuse ovšem neztrácí kouzlo ani po letech, ať už kvůli talentovanému Macaulay Culkinovi (vyrostl z toho, jako každý z dětských herců), bezkonkurenční dvojce zlodějů (Daniel Stern a Joe Pesci), ale i skvěle vybraným vedlejšákům. První housle ovšem hrají nápady, ať už jde o samotné pasti a agresivní fyzický humor - některé držkopády by nepřežili ani Tom a Jerry - nebo dialogové výměny mezi Kevinem a všemi ostatními. Nemůžu zapřít, že na mě ten film má vliv. Naučil mě toho o životě víc než filmy s Arniem a Slyem, jako jeden z mála pochopil, že dítě se o samotě nenudí, ba naopak, a z tuctové vloupačky udělal v závěrečné dvacetiminutovce akční biják sezóny, se situacemi, které jsem si pouštěl pořád dokolečka. A ještě pořád mě to nepustilo, což mj. znamená, že před vstupem do mého domu byste radši měli zazvonit.

28. Fargo

Pokud jsou Coeni dodnes oficiálními maskoty nezávislých filmařů, pak právě Fargo bylo maskotem malých festivalů, které pro svět objevují velké filmy. Tedy ne že by Fargo vystřelilo Coeny do vzduchu takovým způsobem jako se to povedlo Tarantinovi s Pulp Fiction, ale tahle skrz naskrz cynická průpovídka o tom, že i nejvychytralejší plán může skončit katastrofou, v divácích rezonovala ještě dlouhé roky po uvedení v kinech. Možná tomu pomohly i dvě sošky Akademie (nejlepší herečka v hlavní roli, nejlepší scénář). Zápletka se tu klikatí jako splašené morče, postavy balancují na hraně karikatury, ale právě to šlo vždycky Coenům nejlíp. Dělení peněz je jako obvykle středobodem všech problémů, od hádek se přechází ke krveprolití a osudy všech se minimálně třikrát protnou, než toho začne mít Frances McDormand definitivně dost. Pak teprve zjistíte, že film má v záloze dvojnásobné otáčky a tolik trumfů, že by z toho protáčeli panenky i pokeroví experti. Náramně hutná atmosféra, poctivé řemeslo a možná i šťastná souhra náhod dělají z Farga snad nejtypičtější coenovku všech dob. Je to film, na který se ve výčtu jejich filmografie nikdy nezapomíná. Je to film, na který nikdy nezapomenete, až se budete zas jednou brodit po kolena ve sněhu, naštvaní na celý svět. Až se vám v tu chvíli vybaví Fargo, uvědomíte si, že v takovém srabu zase nejste, a bude vám zase dobře. Do našeho výběru se některé filmy dostaly i za menší zásluhy.

27. Star Wars Epizoda I

Neříkejte, že jste to nečekali. V roce 1997 jsme sice díky speciální edici měli možnost zhlédnout v kině (mnozí poprvé) původní trilogii, ale hlad po prequelech byl obrovský a George Lucas měl velkou odvahu - nebo byl prostě naivní - že do toho šel. Osobně bych se o kvalitách, a nejen trikových, Epizody I hádal s radostí do krve s jakýmkoliv filmovým fanouškem. Když totiž přeskočíme Gungany, zjistíme, že všechny ty klasické prvky space opery jsou tu v množství, které respektuje původní koncept, ozdobené vynikající akcí (závody kluzáků, souboje s roboty i Maulem) a dobře napsanými postavami. Mladý Obi-wan se teprve rozkoukává, Liam Neeson možná "hraje na nájem", ale to je pořád víc, než co nepřeváděli všichni ostatní, a hlavně - ještě nebylo co zkazit. Midichloriany, sithovské čertisko, první náznaky sympatií mezi devítiletým klukem a královnou-teenagerkou, to všechno bylo velmi decentní a zvalo to do své náruče. Byla to až druhá epizoda, ve které si Lucas začal řezat větev pod zadkem a třetí, ve které to definitivně zpečetil. Oproti nim je jednička plná příslibů, adrenalinových sekvencí a symbolických pomrknutí, které sice zcela neuspokojí hardcore fanoušky původní trilogie, ale nabízejí když nic, tak schéma pro další příběhy a dobrodružství. Je smutným faktem, že počítačové hry a knihy si při rozšiřování vesmíru Hvězdných válek často počínají zkušeněji než samotný duchovní otec, ale rok 1999 byl díky němu událostí, ke které vzhlížely miliony lidí. Nakonec je trochu víc dostala trochu jiná sci-fi, ale to už je povídání do dalších kapitol...

26. Statečné srdce

Kulervoucí film, řeklo by se. Mel Gibson se po éře Martina Riggse rozhodl, že lidem předvede, jak režírovat filmy. A rovnou si vybral látku z nejepičtějších, když se pustil do osudů Williama Wallace, hrdiny, co ve třináctém století shromáždil Skoty a řekl jim, že by mohli dát Anglánům na frak nejen na fotbalovém hřišti. Byla z toho spousta pláče, krve a pomačkaných plechů. No a pak taky ty genitálie, že. Důvodem grandiózního úspěchu ovšem nebyla šokující brutalita se kterou Gibson prezentoval tehdejší svět - jakkoliv to od něj bylo odvážné a osvěžující (o pár let později už to ovšem v Umučení Krista připomínalo spíš torture porno) - jako spíš fakt, že šikovný herec měl zkrátka čuch i na režii a dokázal i ty sebenáročnější scény orchestrovat s naprostým přehledem z prostředka bojiště, kde řval jako protrženej, když s modrým airbrushem na obličeji a dvacetikilovým kinžálem v pravačce kosil nepřátele. Jednoduše frajer, co točí film o dalším frajerovi a chce maximálně frajeřit. Gibson už sice předtím natočil tklivé drama o znetvořeném samotáři, ale když vezmeme v úvahu měřítko, tohle byla první velká zkouška jeho režisérských schopností. Buď se upsal ďáblu nebo ho při natáčení poháněla stejný historický bič jako předtím Spielberga při natáčení Schindlerova seznamu. Statečné srdce je fantastické řemeslo s duší, příběh o vůli, která by mohl skály trhat. Gladiátora máme rádi, ale vedle Wallace působí Maximus jako sobecké tele. Tady se bojovalo za svobodu a uznání. Vyšlo to Skotům i Melovi, kterého žereme dodnes i za občasné prohřešky proti dobrému vkusu.

25. Casino

Proč toho Scorseseho poslední dobou tak trápíme? Protože když je pod tlakem a pohybuje se ve známých mafiánských vodách (ať už je to Hell´s Kitchen nebo Las Vegas), tak točí jako bůh. Casino možná většina lidí má o stupínek níž než Mafiány, ale to je jako poměřovat Lepší zítřky a Killera s Hard-Boiled o Wooa. Proti gustu žádný dišputát, ale množství fucků a vyladěnost herecké sestavy je v tomhle lasvegaském tříhodinovém opusu přeci jenom větší. Do posledního šroubků rozebrané fungování kasína, mafiáni na každém kroku a Sharon Stone jako ozdoba i seriózní herečka. Kde máme upsat svoji duši ďáblu? Casino na vás dýchne atmosférou těžkou jako doutníkový kouř, opojnou jako dvanáctiletá whisky a návykovou tak, že si budete chtít zahrát ruletu o všechno, co zrovna máte v kapse. Neprotěžujeme méně slavnou pecku na úkor mafiánského kultu, jen nám s dalšími a dalšími zhlédnutími Casino připadá dospělejší a promakanější. Je to stejně tak gangsterka jako působivé lidské drama. Kladných postav by se tu člověk nedopočítal, ale De Nirův věčný hráč a podvodník je tak sympatický, že byste mu svěřili vlastní dítě. Je světýlkem v báječném světě bezcharakterních šmejdů, jenž byste nechtěli navštívit, ale rádi ho budete znovu a znovu sledovat z povzdálí. Nebylo by fér, abyste si z něj pamatovali jen řvoucího Joe Pesciho a nádherný vizuál. Je ostuda, že tenkrát Casino na Oscarech pohořelo. Byl to rok Statečného srdce a ve Vegas se pařilo spíš s Mikem Figgisem (Leaving Las Vegas). Martymu to Akademie sečetla až o pár let později. Radost jsme z toho neměli, ale o tom, že jednou vyhraje jsme nepochybovali. Jako pravidelní návštěvníci kasína totiž známe skrytou sílu pravděpodobnosti. Jednou to tam prostě spadnout muselo.

24. Záhada Blair Witch

O tomhle filmu už se napovídalo dost, stejně tak spousta lidí popsala spousty stránek o tom, jak moc přehypovaný je. Nebudeme vám mazat med kolem pusy rekordním poměrem nákladů a tržeb, který Záhadu řadí daleko před kohokoliv, ale zpětně musíme znovu a opět smeknout před vlnou, kterou tenhle film vyvolal. Žádný snímek před ním nevyužil virální marketing a alternativní metody propagace (=internet) v takové míře a s takovou efektivitou. A nešlo o nějaké silácké řeči ve stylu "u tohohle filmu se poděláte strachy". Někteří lidé ještě roky po premiéře věřili, že sledují autentické záběry. O síle jednoduchého řešení samozřejmě vypovídá i to, že když deset let nepoužitý koncept oprášili Španělé s REC a Matt Reeves s Cloverfieldem, slavili okamžitý úspěch ve stylu "hodně muziky za málo peněz". Čekali byste, že další diváci už se nenachytají, ale když přišla Paranormální aktivita, bylo jasné, že máme co do činění s nevykutanou zlatou žílou. Z dnešního pohledu je naopak podezřelé, že jí nikdo neprozkoumával mnohem dřív. Možná za to může katastrofální sequel, který se natočil za stonásobek a vydělal jen minimální peníze. Slibný koncept tak trochu nešťastně zůstal ležet v šuplících a jeho renesance přišla s notným zpožděním. Ta nová vlna sice nabízí lepší nápady i využití média, ale Blair Witch je tím pověstným základem, který k digitální kinematografii za babku zlákal řadu režisérů (není náhoda, že Vladimír Michálek o rok později natáčel na ruční kameru Anděl Exit). Čtvrt miliardy dolarů ale vydělal jen původní, zatraceně dobře prodaný nápad. Výsledek nebude sedět každému, zvlášť se zpožděním a v posthypovém módu, ovšem za způsob, kterým tenhle kus digitální pásky nadzvednul celý filmový svět, nezbývá než zatleskat.

23. Pretty Woman

Pohádky má každý rád a ta Marshallova romantická je korunovanou královnou žánru i po letech. V neansámblových komediích má své místo jisté, i když by snad mladší divačky kontrovaly Láskou přes internet nebo možná ještě novějším zbožím (to by nás ovšem zajímalo jakým). Úmyslná naivita se kterou Marshall točí svojí Popelku z Manhattanu je kombinovaná s eRkovým ratingem (když jsem ten film v devíti letech poprvé viděl, nebylo mi úplně jasné, co to Julie Roberts s Richardem Gerem v pokoji vyvádí... pamatoval jsem si jen šampaňské a jahody), což tuhle limonádu činí koukatelnou pro obě pohlaví i po letech. Plus skvělý soundtrack, Hector Elizondo a štígro, se kterým do sebe zapadají kýčovité rom-com okamžiky a situační humor šperkovaný dnes již kultovními hláškami. Samozřejmě s tím musíte být trochu kompatibilní, ale to platí pro každou ŽÁNROVOU klasiku. Zatímco dnešní romantiky tupě kopírují starší romantiky, Marshall poměrně kreativně aktualizoval pohádku a tím kritiku trochu zaskočil. Gere přijíždějící v bílé limuzíně místo na bílém koni, šplhající po požárním schodišti jako náhražce hradeb zkrátka má něco do sebe, jakkoliv to budete popírat, abyste byli "in". Chatrný základní koncept naštěstí před kanonádou zlých jazyků udrží herecká sestava. Julie Roberts byla sexy i roztomilá, Richard Gere správně odtažitý a zbytek zařídilo kalifornské sluníčko a pár spolehlivých klišé. Za takhle čisté řemeslo a nestárnoucí mainstream se stydět nemusíte, takže jestli máte Pretty Woman v poličce schovanou za Láskou nebeskou a Terminátorem jen proto, že se bojíte, co by řekli lidi, koukejte provést škatulata. Patří navrch stejně jako kombo Před soumrakem a Před úsvitem nebo Singles.

22. Pátý element

Nesmrtelný důkaz toho, že jestli někdo může nakopat Hollywoodu zadek, jsou to Francouzi. Tedy vlastně jeden Francouz. Na rozdíl od nás to věděl už v šestnácti letech, když si na samotě u lesa do poznámkového bloku přepisoval Lucasovy Hvězdné války a nezdály se mu dost cool, tak do nich hodil něco z Blade Runnera a vlastní hlavy, načež začal studovat a točit přemýšlivé a trochu artovější filmy, aby v roce 1997 z uspořených peněz vyrobil evropskou space operu s Brucem Willisem v hlavní roli. Téhle kariérní křivce lze jen těžko odporovat, takže máme Bessona rádi, i když točí filmy o minimojích a zahlcuje videopůjčovny instantními akčními béčky. Kdykoliv vidíme Pátý element, tajeme jako v době, kdy jsme chodili na střední nebo na gympl a řvali na sebe ve školní jídelně "Kuře, dobré kuře!". Willis s blond přelivem, neuvěřitelně drmolící Chris Tucker a Milla Jovovich, která vypadá, že jí každou chvíli začne hořet hlava. A do toho osudový příběh o absolutním zlu, hnusných mimozemštanech, úlisném obchodníkovi se zbraněmi a operní divě, která vypadá jako kombinace Na´Vi a chobotnice. V akčních scénách měl možná Besson mezery, ale po trikové a herecké stránce to mocně doháněl. Navíc jeho francouzská mysl nastrkala do filmu tolik všemožných inspirací, že z toho byl nádherný sci-fi brak, rozpínající se jako vesmír sám. Přesně to, co vyhladovělí starwarsáci potřebovali. I Lucasovi došlo, že s těmi prequely musí hnout, v myslích mnoha však byla Epizoda I příslovečné "příliš málo, příliš pozdě". Jen proti sobě postavte devítiletého Anakina a hláškujícího taxikáře, co pro kvér nikdy nejde daleko. A když se vrátí má hned dva kvéry. A pak teprve začíná ta pravá legrace. Těžko říct, proč se nešlo do dalších dílů. Besson vydělal zhruba trojnásobek rozpočtu, ale Willisovi zřejmě jeden výlet do kosmu stačil. Důležité bylo, že Lucas měl konkurenci a Besson v komerčním žánru zůstal. Sice už ne jako režisér, ale sem tam mu nějaký ten akčňák vyjde na jedničku, takže na něj nadáváme spíš ze sportu. Fakt.

21. Šestý smysl

Vidím dobré filmy. Ty najdete i v dalších dvou pokračováních. Možná jste tam čekali i Šestý smysl. Vešel se nám ještě do druhé půlky, možná i proto, že jeho kouzlo po druhém (nikoliv prvním) zhlédnutí bledne. Asi víte proč. Bylo by každopádně nefér to Shyamalanovi jednak vyčítat a druhak z toho dělat velkou věc. Podobně vizuálně dokonalých a scenáristicky promyšlených filmů se moc nevidí, bez ohledu na to kolik času u televize nebo v kině strávíte. Stejně tak byste na několika prstech spočítali filmy, které balancovaly na žánrové hraně dramatu a hororu a svou plíživou atmosférou měly diváka většinu stopáže tzv. na lopatě. Předčasné odhadnutí pointy navíc v tomto případě finále nekazí, naopak jej posiluje, protože si můžete labužnicky vychutnat civilního Willise i geniálního Haley Joel Osmenta (kde ty loňské sněhy jsou). Navíc jedna z nejsilnějších scén se odehraje v poslední minutě, když Osment stojí se svou matkou (Toni Colette) v zácpě. Brrr... tak příjemné mrazení v zádech je vzácnost, kterou si člověk musí hýčkat. Je to těžší o to, že Shyamalan hned na druhý pokus natočil Vyvoleného. Šestý smysl ale odstartoval jeho kariéru, stejně jako trend filmů s šokujícími pointami. Postupem času se ukázalo, že tak jako Shyamalan je neumí točit nikdo, načež o tenhle talent přišel i on. Je to bizarní, ale třeba ještě není všem dnům konec a Shy se vzpamatuje. Jeho abstraktní vnímání okolního světa, které umí přenést na filmový pás, je patrné i na reklamách (zkuste si na najít Shyamalanův spot pro VISA), a je to právě tohle vizionářství, které Šestý smysl posouvá do hitchcockovských vod a činí z něj neuchopitelné a vrstevnaté dílo i poté, co si každou repliku pamatujete z hlavy. Jako by to nebyl film, ale cizí svět, ve kterém má každý pohyb a každý odstín svůj smysl. Neumíte ho obsáhnout celý a proto vás fascinuje. Chcete víc. A když to nedostáváte, jste naštvaní. Vyčkáváte a nic se neděje... doufáte, že kus toho kouzla bude alespoň v blockbusteru o holohlavém chlapečkovi, co vládne větrům a dlouhé tyči. Snad nedoufáte marně.