Kevin Costner a Clint Eastwood. Dva hollywoodští velikáni, jejichž kariéra byla začátkem 90. let na pomyslném vrcholu. Costner měl tou dobou za sebou takové pecky jako oscarový Tanec s vlky, Robin Hood: Král zbojníků, JFK a Osobní strážce, přičemž platil za tržební magnet, jehož charisma dokáže naplnit kinosály k prasknutí. O generaci starší Eastwood se tou dobou vrátil na pomyslný hollywoodský trůn oscarovým (anti)westernem Nesmiřitelní a hned vzápětí svou pozici upevnil v dechberoucím thrilleru Wolfganga Petersena S nasazením života. Představa těchto dvou hereckých hvězd v jednom filmu tak byla splněným snem každého filmového fanouška. A v roce 1993 se konečně dočkali.

 

Kriminální thriller o uprchlém vězni situovaný do 60. let minulého století se zdál být pro tyto dvě hvězdy hollywoodského nebe ideální volbou, nicméně výsledek musel diváky značně překvapit. Dokonalý svět je totiž všechno možné, jenom ne klasický kriminální thriller. Namísto přestřelek, honiček a souboje testosteronu jsme dostali něco velmi dojemného a nečekaně intimního, co boří hranice žánrů a zanechá diváka v němém úžasu. Do popředí totiž vstupuje křehké přátelství mezi uprchlým trestancem a uneseným klukem, na němž Costner předvádí svou odvrácenou tvář, aniž by ovšem jeho postava pozbyla veškerých sympatií. Je to právě tenhle odklon od vyloženě kladných hrdinů k postavám s pochybným kodexem chování, který tak výrazně zasáhl tehdejší publikum a přispěl k tomu, že Dokonalý svět patří mezi zasloužené filmové milníky 90. let. (crom)

 

4. Hřiště snů (1989, r. Phil Alden Robinson)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, díky kterému jsem objevil Phila Aldena Robinsona (Slídilové, Nejhorší obavy). Adaptace slavné knihy Shoeless Joe, v níž mladý farmář Ray Kinsella (pojmenovaný podle autora předlohy W.P. Kinselly) postaví na svém kukuřičném poli baseballové hřiště, protože mu to našeptal hlas shůry. “Když ho postavíš, přijde”. A on opravdu přišel a s ním i celý tým legend z týmu White Sox. Naštěstí nemusíte být fanoušci baseballu, dokonce ani znát pravidla, protože tenhle film je hlavně o cestě za smířením a neotřesitelné důvěře, že všechno dopadne dobře. I proto funguje i po bezmála čtyřiceti letech jako hřejivá náruč, do které se diváci rádi vracejí znovu a znovu.

 

Velký podíl na tom má Costner jako mírně naivní a věčně optimistický Kinsella, který se vydává za Hlasem, aby našel slavného spisovatele Terence Manna (James Earl Jones), protože ten je dalším pojítkem k dojemné katarzi. Jejich promluvy během roadtripu, jehož cílem je objevování sebe sama, bych mohl poslouchat donekonečna. Uvědomíte si při nich, že film není jen o Rayovi a jeho cestě, ale taky trochu o vás. Věčná škoda, že Robinson nenatočil víc filmů, Kinsella nenapsal víc knížek a Costner nezahrál víc podobně umanutých obyčejných a přesto výjimečných “farmářů”. Ale jak už se říká - dobrého pomálu. Hřiště snů už kvůli svému baseballu, navázání na své reálie a nekritické přijetí vnitřních hlasů navždy zůstane hlavně americkým fenoménem. Své si v něm však najde každý trochu vnímavější divák. (imf)

  

3. Robin Hood: Král zbojníků (1991, r. Kevin Reynolds)

 

Nejlepší oddychovka na světě. Parádní dobrodružství, s adekvátně cool, akčním i romanticky založeným hlavním hrdinou, mi učarovalo už v osmi letech, kdy jsem ho poprvé viděl v kině. A tehdy celosvětový kinohit na dojmech rozhodně nevyvanul – naopak je víc a víc cool, zraje a pořád suverénně baví.

 

Nával realistických historických fláků samozřejmě přidává Costnerovu Hoodovi zpětně na jisté pohádkovosti, není to tak existenciálně tíživá podívaná. Ale to rozverné i napínavé řádění v přírodních kulisách, za maniakálního dohledu Alana Rickmana v jedné z nejlepších rolí jeho kariéry, prostě nemá žádnou chybu a dodnes oslňuje tunou nezapomenutelných momentů. A opojným celkovým feelingem. (Cival)

 

2. JFK (1991, r. Oliver Stone)

 

Oliver Stone už před časem hranici mezi angažovanou, nonkonformní filmařinou a vyloženě špatným čichem na konspirace bohužel překročil – na přelomu 80. a 90. let však platil za jednoho z hollywoodských rebelů, co se nebojí tepat i do notně ožehavých témat. Mezi ně bezesporu patřil (a dodnes patří) i atentát na J. F. Kennedyho, kolem něhož stále koluje množství protichůdných vysvětlení.

 

 

K prozkoumání jedné z nich tehdy Stone přesvědčil Costnera na vrcholu sil, jenž na ploše tří hodin vystřihl coby morální státní zástupce Jim Garrison ohromující výkon korunovaný nezapomenutelným proslovem, u něhož Costner viditelně dojal sám sebe. Jedním z nejsoustředěnějších výkonů kariéry se herec navíc podílel na tom, že došlo ke změně legislativy a k množství dříve tajných dokumentů získala veřejnost přístup. (Rimsy)

 

1. Tanec s vlky (1990, r. Kevin Costner)

 

Tam venku jsou opravdu lidé, kteří se posmívají archetypální pohádce o veteránovi na prérii, jenž se zamiluje do indiány domestikované bělošky. Říkají, že Tanec s vlky zjednodušuje až na dřeň kmeny Lakotů (ti hodní), Póníů (ti zlí) a bílé vetřelce (v případě Costnera zachránce, jenž dokáže najít i bizony). Některé stereotypní výtky sice s přivřením oka mají něco do sebe, ale pro mě jsou asi stejně relevantní, jako shazování Camerona kvůli tomu, že Avatar je další Pocahontas. Nebo další Tanec s vlky, ale to už se motáme v kruhu.

 

Costner se v roce 90 prostě překonal. Za svým (anti)westernovým snem šel jako tvrdohlavý buvol, přičemž tenkrát se mu to ještě vyplatilo. Kromě 400 milionů dolarů z kin po celém světě vznikl snad ve všech směrech nádherný biják, který podobně jako o pár let dříve Vzpomínky na Afriku pozdvihl fantastický soundtrack Johna Barryho. Když už ne prezentované myšlenky, tak alespoň ty nádherné širokoúhlé obrazy ve vás zůstanou celý život. Esence velkofilmové epiky, které ty Oscary za nejlepší film, režii, scénář, kameru a hudbu nepřejí snad jenom ti zmiňovaní rejpalové. (TedGeorge)