Jak si drtivá většina z vás určitě pamatuje (humor), o Třinácti dnech jsem psal před čtyřmi lety ve V.I.M.ku. Bylo to jen pár týdnů po začátku války na Ukrajině a docela intenzivně se tehdy řešilo, jak to v Praze je s atomovým kryty. Vyzdvihoval jsem tudíž mrazivost a nadčasovost dramatu o řešení kubánské krize a… no… aktuálně je ještě stokrát mrazivější, ne? V roce 1962 totiž v Bílém domě alespoň seděli lidé, u kterých nebylo pochyb o tom, že udělají pro záchranu celého světa úplně všechno.

No ale pojďme raději do roku 2000, kdy se Kennedyho diplomatické zápolení se sovětskými raketami přetavilo do filmu. Američané tak konečně mohli zjistit, jak blízko jsme byli k totální zkáze všeho, a provedl je tím Kevin Costner v roli Kennedyho poradce Kennetha ODonnella. V Česku je tahle perla bohužel málo známá, můžete mi nicméně věřit, že jde víc než solidní napínák, jenž relativně drží patos na uzdě a cloumá s divákem tím správným způsobem. Snad bude po dnešku zase o maličko známější. (KarelR)

9. Hra snů (1999, r. Sam Rami)

Mít hned dvě klasiky v rámci jednoho úzkého subžánru, to se zas tak často nevidí. Dekádu po ikonickém dojáku Hřiště snů ale Costner zaujal i v působivé story nadhazovače, který během jednoho utkání rekapituluje svůj dosavadní život. A nestojí jen na charismatu a sympatičnosti protagonisty – ve výsledku je to mnohem větší podívaná, než byste nejspíš čekali.

Za kamerou totiž exceloval Sam Raimi, toho času jen těsně před svým režijním vrcholem v podobě dvou Sipder-Manů, překypující energií, živelností, formální dravostí, zároveň ale disponující perfektním citem pro vedení herců a pro maximální zesílení dopadu na diváka. Nenápadný klenot, který by mohl fungovat jako učebnice režijního mistrovství. (Cival)

8. Silverado (1985, r. Lawrence Kasdan)

V roce 1985 byl western prakticky mrtvý žánr. Když se ale jmenujete Lawrence Kasdan, napsali jste dva díly Hvězdných válek a prvního Indyho, tak vám asi nikdo nebude bránit v tom, abyste si jeden natočili. Silverado Lawrence Kasdana je zábavná, svižná, vtipná i napínavá pocta klasickým příběhům z divokého západu. Žádný Eastwood nebo Leone, žádný Sam Peckinpah, jen správní chlapi na jedné straně a prohnilí lumpové na druhé. Přestřelky, honičky na koních, nádherné scenérie a dobrodružství. 

Ačkoliv tu tehdy začínající Costner nebyl za hvězdu, dovedl vedle zkušenějších kolegů, jako byli Kevin Kline, Danny Glover nebo Brian Dennehy, zazářit. Už proto, že hrál postavu největšího borce. A na jeho chování, nezodpovědném frajeření a rošťáctví jsou vidět základy, na kterých o pár let později postavil svého Robina Hooda. Costnerův Jake není bůhvíjak komplikovaná postava, jen sympatický frajírek, jemuž moc nedochází, že když se střílí, tak se i umírá. Ale přesně takové postavičky se dovedou nejsnáze dostat divákům pod kůži, protože se jim dá fandit od prvního okamžiku.  (Mr. Hlad)

7. Osobní strážce (1992, r. Mick Jackson)

Když bychom opustili bublinu filmových fanoušků a začali mimo ni hledat nejslavnější a nejpopulárnější film Kevina Costnera, dost možná bychom skončili právě u Osobního strážce. A já osobně s tím vlastně nemám problém. Kombinovat romantiku a thriller není žádná sranda a filmů, kterým se to povedlo, moc není, tady však do sebe zapadlo úplně všechno. Příběh bodyguarda Franka Farmera, jenž dostane na starost bezpečnost hudební superstar Rachel Marron, které jde po krku stalker, má úplně všechno. 

Je tu napětí, je tu láska, je tu fajn akce a v neposlední řadě skvělé a nestárnoucí songy Whitney Houston. Když se rozezní její hlas, člověk jí celkem snadno odpustí, že hraní jí moc nejde. Costner se tu navíc proměnil ve variaci na Stevea McQueena a jeho málomluvný hrdina, který si hodně hlídá emoce, tu funguje skvěle. Costner sází na minimalismus, schovává svoje emoce, ale postupně se Frank musí trošku odkopat a ukázat, co je zač a co se děje za jeho bezvýrazným obličejem. A Costner to zvládá prodat bezchybně. Nikdy nebyl na plátně chladnokrevnější. A nikdy nebyl víc cool. (Mr. Hlad) 

6. Neúplatní (1987, r. Brian De Palma)

Film, který nás naučil, že si do přestřelky nikdy nemáme nosit nůž. A mimo to samozřejmě špičková gangsterka od Briana De Palmy, v níž se Kevin Costner musí zatraceně ohánět, aby si každou scénu neukradl pro sebe legendární Sean Connery. Právě netradiční parťáctví téhle dvojky je hnacím motorem milované klasiky, v níž Eliot Ness a jeho parta loví Ala Caponeho. Mafiánského bosse, který si rád hraje s baseballkou, přitom ztvárnil Robert De Niro, jenž tu asi pomilionté ukazuje, že nikdo neumí elegantní gaunery tak dobře jako on.

V rámci De Palmovy „gangsterské trilogie“ vlastně jde o překvapivě krotkou a divácky vstřícnou podívanou (Zjizvená tvář je výrazně tvrdší a Carlitova cesta minimálně živelnější). Neúplatní to ale vynahrazují stylovostí a hravostí, díky nimž jsou nevyhnutelné masakry o to působivější a bolestivější. Určitě si pamatujete nejedno úmrtí, které tu člověkem opravdu zahýbá, a stejně tak vám určitě zůstává v hlavě třeba scéna s kočárkem. Všechno se tu zkrátka krásně sešlo a Morriconeho skvělá hudba už je jen třešničkou na dortu. (KarelR)