Dokonalý, Vodní a konečně Zelený. Triptych costnerovských světů završil golfový návrat Roye McAvoye na výsluní, který jsme si s podobně smýšlejícím kolegou KarlemR do topky vyloženě vydupali. Když ji totiž miluješ, není co řešit. Nemluvím teď o kofole nebo terapeutce s tváří Rene Russo. Mám na mysli jednu z těch sportovních pohádek, které servírují příběh outsidera, respektive „atleta“ za zenitem, jehož něco donutí ještě jednou naposledy zabrat a ukázat všem frajírkům okolo, jak se správným vybavením trefit co nejvíce děr.

Costner až na jednu dvě výjimky nikdy nebyl zrovna oscarový herec, ale tyhle role zpočátku ztracených a později tvrdohlavých sympaťáků mu jdou prostě na jedničku. Vtipný Roy si rychle získá sympatie publika a jeho trnitá cesta na U.S. Open vrcholí nezapomenutelným závěrem. Nemusíte zrovna každý víkend obrážet greeny, abyste se vcítili do kůže švihlého srdcaře, jenž se správnou incentivou a sedmičkou železem zvládne trefit i vzdáleného kormorána. (TedGeorge)

14. Vítězové (1985, r. John Badham)

Tohle je trochu kontroverzní volba, ale já na tom vyrůstal. John Badham, neúnavný kouzelník technokratické 80s poetiky (Válečné hry, Modrý hrom, Číslo 5 žije), natočil film o cyklistických šampionech jako někdo, kdo viděl v televizi třicet minut záznamu z Tour de France, prohlásil se za odborníka na danou problematiku a zároveň se ji snažil “zpopularizovat” pro americké publikum. Výsledkem je drama dvou bratrů s tréninkovými sekvencemi jako z Rockyho, kostýmy z Horečky sobotní noci (i tu Badham režíroval) a fantastickým Kevinem Costnerem, co nosí výstavní sedmdesátkový knír a šlape do pedálů i replik jako o život. Je to přiblblé, ale má to svou poetiku a dramatický oblouk, který se zdaleka vyhýbá jakékoliv autentičnosti.

A možná právě proto má nezanedbatelnou hodnotu nejen v Costnerově filmografii. Je to poslední film předtím, než Costnera proslavila role v Neúplatných, takže tu do role staršího bráchy, který tají osudnou diagnózu, dává opravdu všechno jako správný hladový herec. Badham byl sice poplatný době, takže ve filmu jsou sovětští nadcyklisté v hrozivých rudých dresech, ale o vystižení cyklistických reálií vlastně vůbec nešlo, protože film střídá kvalty mezi řemeslně zručnými akčními sekvencemi a tklivým rodinným dramatem, aniž by to kdekoliv drhnulo. Hladkému řazení jistě pomáhá nejen herecký ansámbl, ale také vynikající soundtrack. Netvrdím, že jsou Vítězové majstrštyk, ale škatulku sportovního dramatu vyplní s přehledem a dávají Costnerovi obrovskou příležitost. Když poprvé začal krvácet, moje desetileté já u televize vědělo, že na kole už budu vždycky jezdit jen rekreačně. (imf)

13. Krajina střelců (2003, r. Kevin Costner)

Costner v Krajině střelců svým způsobem navázal na Tanec s vlky. Ne snad, že bychom se nedočkali nějaké té drsnější a nepříjemné scény, ale celkově se znovu jedná o idealizovanou a špíny zbavenou krajinu, kde vévodí přátelství, věrnost, výjimečně sympatické ženy, čest a velké koule přítomných kovbojů. Inu, na násobně drsnější a trudnější realitu (od toho tu ostatně máme Peckinpaha) se u Costnera nikdy moc nehrálo, ale kdo by se na něj zlobil.

Historka o starém (Duvall), mladém (Luna), tlustém (Benrubi) a enigmatickém (Costner) kovboji nikam nespěchá. Mírumilovné honáky dobytka je třeba si nejprve oblíbit, než mezi ně krutí pistolníci vrazí klín, starý a enigmatický se na*erou a na konci si pořádně zastřílí. Ne, Krajina střelců není nejlepší western všech dob. Nedělá ze sebe však nic víc, než čím je, a s pomocí krásné krajiny/kamery znovu bere dech. Costner na režijní stolici navíc vše pevně drží v otěžích. Škoda, že při pohledu na Horizont: Americkou ságu právě zažíváme další megalomanskou Costnerovu etapu. Sympatická Krajina střelců dokazuje, že méně je někdy více. (TedGeorge)

12. Muž z oceli (2013, r. Zack Snyder)

Zack Snyder je trošku jeliman, to všichni víme. Jeho snaha doručit skrze Rebel Moon epickou sci-fi působí až směšňoučce a jeho filmy jsou dnes povětšinou vyhlíženy spíš s posměchem. Nebylo tomu ale tak vždycky. Úsvit mrtvých i 300 jsou pecky a ten Muž z oceli vlastně docela taky. Snyder totiž z Clarka Kenta minimálně v první části filmu udělal poměrně uvěřitelného, lidského a příjemně rozervaného hrdinu, který se snaží najít si své místo ve světě, který mu nikdy nemůže rozumět. A jeho jediným opěrným bodem v tomto chaosu je Kevin Costner.

Superman ve filmu schytal rovnou dva husté táty. I ve srovnání s maximálně charismatickým a mimozemským Russellem Crowem však vychází Costner z tohoto fotrovského souboje vítězně, protože jde zkrátka o ztělesnění otcovského archetypu. Vždy chápající, tvrdě pracující, podporující a chránící. Takový ten typ, co vám přivrtá poličku, vyčistí okap, opraví auto, zorá pole, pak se v kostkaté košili s vyhrnutými rukávy pomodlí a v 5.30 zase vstane do rachoty. To celé je pak završeno srdceryvnou obětavostí za velmi nevhodných povětrnostních podmínek. Jsem jeden z těch, na které scéna nepůsobí směšně, ale má naopak svou sílu, neb se v ní skrývá odhodlání a láska. Ty slzičky prostě Cavillovi v tu chvíli věříte, protože vidět Kevina takhle odfouknutého, pláču taky. (Jokolo)

11. Velká hra (2017, r. Aaron Sorkin)

Režijní debut patrona scenáristů Aarona Sorkina vypráví o provozovatelce pokerových turnajů pro slavné a vlivné Molly Bloom, která stane před soudem kvůli podezření z napojení na ruskou mafii. Jessica Chastain si Sorkinovy typické kulometné výměny slov evidentně užívá a její postava pusu ani na chvíli nezavře – když nemluví v obraze, je to její voice-over, který diváky provází dějištěm luxusu a sázek. 

Kevin Costner zde ztvárňuje poněkud ambicióznější a přísnější verzi otce z Muže z oceli, který chce po svých dětech jen to nejvyšší nasazení a nejlepší výkony. A který únavu ztotožňuje se slabostí. Molly’s Game je snímek natolik sorkinovsky zaměřený na sílu slov, že Molly v jedné scéně vyhraje hádku se svým právníkem doslova tím, že mu pošle odkaz na heslo ve slovníku Merriam-Webster. (krauset)