10. Po čem ženy touží

Mel Gibson se proslavil hlavně jako akční hrdina. Vždycky však uměl skvěle hláškovat a šla mu i čistokrevná komedie, což nejvíc dokázal v Po čem ženy touží. Spojení Gibsona a Nancy Meyers (Lepší pozdě nežli později, Prázdniny) dnes možná působí trochu divně. V roce 2000 ale z téhle spolupráce vznikla téměř romantická klasika, která z originální zápletky (sobecký sukničkář začne slyšet ženské myšlenky) vyždímala daleko víc, než se čekalo.

Gibson tu opravdu kouzelně vylézá ze své komfortní zóny a jeho jiskření s Helen Hunt zajišťuje, že se pod návalem humoru nikdy neztratí ústřední dějová linka. Škoda, že tvůrčí tým nevymyslel nějaký lepší konec. I se slabším finále se však v pokladnách kin nasbíralo obřích 370 milionů a je s podivem, že se pokračování s Cameron Diaz (která by slyšela mužské myšlenky) nikdy nedostalo před kamery. Nakonec z něj vznikl remake s Taraji P. Henson, kterému jsme se všichni vyhnuli a podle ohlasů jsme udělali dobře. (KarelR) 

9. Gallipoli

Za normálních okolností by měl mít Gibson dva roky po Šíleném Maxovi našlápnuto k tomu, aby se stal mezinárodní hvězdou. Jenže pro svět byl moc australský (Maxe se v Hollywoodu kvůli jeho přízvuku dokonce rozhodli předabovat), a tak to trvalo o něco déle. Gibson se ale u protinožců neflákal a v roce, kdy do kin poslal i sequel Šíleného Maxe, spojil síly s jedním z největších australských filmařů všech dob. Peter Weir natočil Společnost mrtvých básníků, Truman Show nebo Master and Commander. A Gallipoli se vedle zmíněných klasik neztratí. 

Příběh o mladých Australanech, kteří se zapojili do bojů první světové války, vsadil do velké míry na Gibsonovo charisma a jeho mladický zjev a energii. Film o kamarádství, naivitě mládí a kruté facce od reality vrcholí nelítostnou řeží a ukazuje v ní nesmyslnost války. Její schopnost během vteřiny zničit vše živé a vše dobré. I ty, kteří přežijí. Gibson je tu na rozdíl od nekompromisního Šíleného Maxe sympaticky civilní a ukazuje větší šíři svého hereckého rejstříku. A vůbec bych se nedivil, kdyby si právě po tomhle filmu začali lidé říkat, že z tohohle chlapíka bude jednou obrovská hvězda. (Mr. Hlad) 

8. Znamení

M. Night Shyamalan je znám svou nepřekonatelnou touhou překvapovat a šokovat diváky více či méně funkčními twisty. Čas od času ale nadělil film, jehož síla netkvěla ve hře s divákem, ale v hloubání nad poměrně osobitými tématy, u nichž však neslevil z potřeby děsit a napínat. Znamení jsou zářným příkladem takového filmu, neboť do poměrně komorního snímku o invazi mimozemšťanů na naši planetu se povedlo naroubovat velmi intimní téma znovuobjevení víry ve vlastním nitru a vypořádávání se s těžko překonatelnou tragédií. 

Středobodem vyprávění je právě Gibson, který od romantických či akčních komedií ukročil k procítěnému dramatickému výkonu, v němž ukázal, že dovede zahrát i subtilnější role, kde velká část vývoje vychází zevnitř. Role kněze, jenž po úmrtí manželky rezignoval na vztah s Bohem a neví, jak se vypořádat s tragickou událostí i rozpadající se rodinou, je velmi vděčná a vyzývá k náročnějším výkonům. Padlý hrdina totiž musí náhle řešit i kruhy v obilí a mimozemšťana ve sklepě. K tomu si přimíchejme výjimečně civilní výkon Joaquina Phoenixe (dnes už to neumí), památně děsivou scénu s křovím a dětskou oslavou a perfektně vystavěný závěr, v němž se všechna načrtnutá témata krásně spojují v citlivé a emotivní katarzi. Thrillerová atmosféra se tu tak náramně mísí s intimitou lidského prožívání a bujnou sci-fi atmosférou, což vydá TOP trojku Gibsona i M. (Jokolo) 

7. Na špatné straně

Filmografie Mela Gibsona v posledním desetiletí sice mocně nabývá na titulech, ale většina z nich dosahuje kvalit pozdních kariér Bruce Willise a Nicolase Cage. Jedním z posledních titulů, který u něj opravdu stojí za vidění, je Na špatné straně od S. Craig Zahlera. Zahler využívá Gibsonova věhlasu i životní fáze a vytváří z něj jakéhosi anti-Martina Riggse, vyhořelého, věčně nabručeného a zkorumpovaného poldu ze zapadákova, který konflikty řeší jedině násilnou cestou. A pod tlakem okolností se vydá na onu "špatnou stranu" z názvu. 

V dlouhých, zdánlivě málo gradovaných scénách postupně odkrýváme nejen postavy a jejich svět, ale i systém, jehož jsou součástí. Spolu se starosvětskou drsnou detektivkou se tak "vystavuje účet" moderní Americe, sevřené ekonomickými a sociálními problémy. Ventil v podobě násilí tu pak není efektní filmovou atrakcí, ale očekávatelným vyústěním nemocné společnosti, která selhává. Stále se však pohybujeme na poli žánrovky, ne sociálního dramatu, takže Zahler přes Gibsona a Vince Vaughna několikrát doručí tolik potřebný černý humor a ironii. Jejich interakce funguje překvapivě dobře a vůbec bych se nebránil tomu, kdyby je Zahler obsazoval do svých projektů dál. V Gibsonovi "to" stále je, ale jeho komplikovaná osobnost zjevně potřebuje silnější stimuly, aby v sobě potlačil temnější stránky osobnosti a nebo špatně skrývané znudění. (Shushika)   

6. Odplata

Devadesátá léta se nesla ve znamení Gibsona-hrdiny. Ve Smrtonosných zbraních dělal policejní práci sice svérázně, ale s výsledky, zachraňoval svého syna ve Výkupném, natočil Statečné srdce, daboval v Pocahontas a v Maverickovi se stal stoprocentním sympaťákem. Ne že by se to publiku okoukávalo, když ovšem do kin dorazila Odplata a na plakátech se psalo No More Mr. Nice Guy, bylo jasné, že tentokrát půjde Gibson trošku jiným směrem. A buďme za to rádi, protože jde o jeden z jeho nejlepších kousků. 

Amorální zloděj Porter, který přežil zradu své manželky a parťáka, se vrací, aby si vybral, co mu staří známí dluží, a je mu jedno, kolik lidí při tom přijde o život. Gibson s totálně vyklidněným výrazem ubližuje lidem a jde si za svým bez ohledu na to, že ho všichni podceňují. Pálí mu to, nebojí se a hlavně k téhle práci přistupuje naprosto chladně a pragmaticky. Až je to děsivé. Odplata, adaptace knihy Donalda Westlakea, byla temná a drsná podívaná střižená stylem, na jaký jsme u Gibsona nebyli zvyklí, a on si ji na plátně užíval. O něco méně si ji možná užíval na place, protože kvůli hádkám s režisérem Brianem Helgelandem se film musel upravovat, nakonec jsme z toho však těžili hlavně my, protože dnes má Odplata dvě verze. A super jsou obě. Škoda, že takhle temných rolí už Gibson v kariéře moc neměl.  (Mr. Hlad)