Údolí stínů možná není tak adorovanou melgibsonovkou jako Statečné srdce, ale o to poctivěji ukazují jeho hereckou i producentskou fazónu. Válečné drama z Vietnamu v režii Randalla Wallace sází na klasické vyprávění, důraz na postavy a emoce a překvapivě velkou míru autenticity. Gibson tu jako plukovník Hal Moore není žádný komiksový hrdina, ale velitel z masa a kostí, který musí zvládnout nejen peklo prvního velkého nasazení americké armády ve Vietnamu, ale i zodpovědnost za muže, jež posílá do boje. Film se nebojí patosu, ale drží ho pevně na uzdě, takže místo laciných gest přichází silné momenty postavené na lidském strachu, odvaze a obětech.

Právě v tom spočívá síla Údolí stínů – je to starosvětský válečný film, který hraje fér a netváří se chytřeji, než ve skutečnosti je. Gibson je tady přesně ten typ charismatického lídra, kterého mu diváci vždycky věřili, a zároveň herec, který dokáže dát akčním scénám váhu i hloubku a přesvědčivost, díky civilním detailům a emocím. Nejde o protiválečný manifest ani o nekritickou oslavu armády, ale o upřímnou výpověď o lidech vržených do extrémní situace. V Gibsonově filmografii jde o příznak toho, jak umí odtáhnout velké, poctivé a divácky vděčné filmy. 

14. Hamlet

V roce 1990 už si Gibson mohl říct, že dobyl Hollywood. Dva díly Smrtonosných zbraní z něj udělaly superstar a byl přesně tím hercem, který se líbil divačkám a všichni diváci by ho chtěli mít za kámoše. Šarmantním, okouzlujícím, vtipným a na plátně i drsným. Ale on sám moc dobře věděl, že má na víc než být jen a pouze hvězdou zavedené série (respektive dvou, když počítáme Šíleného Maxe) a byla by škoda, aby si ho diváci i tvůrci zaškatulkovali jako hvězdu akčních filmů. Takže se rozhodl zcela otočit. 

Režisér Franco Zeffirelli (klasická verze Romea a Julie z roku 1968) chtěl natočit Hamleta tak, aby oslovil mladší publikum a Gibson byl ideální hvězda. Toho lákala hlavně spolupráce s jeho hereckým idolem Paulem Scofieldem, ale i možnost zkusit něco trošku jiného. Kritikům se jeho verze Hamleta líbila a i když o film studia neměla moc zájem, nakonec po něm skočili Warneři, aby udělali Gibsonovi radost a on se ochotněji vracel ke Smrtonosné zbraně. Šlo asi spíš o byznysové rozhodnutí než o touhu mít ve svém portfoliu Shakespeara, tím se však my zabývat nemusíme. Gibson potvrdil divákům, kteří ho znali jen jako Riggse, že zvládne mnohem víc. (Mr. Hlad) 

13. Výkupné

V 90. letech bylo Gibsonovo jméno téměř u každého projektu zárukou minimálně čisté žánrovky a ideální divácké zábavy. Skvělým příkladem je Výkupné, jež sice nepatří mezi jeho nejzásadnější díla, zároveň se však jedná o ten typ filmu, který když jste za starých televizních časů viděli v bedně, určitě jste ho nepřepnuli. Nejedná se o žádnou klasiku žánru, ale poctivé řemeslo o zoufalém otci, který chce za každou cenu získat zpátky svého uneseného syna, odmítá však s únosci hrát jejich hru.

Ron Howard tehdy doručil skvěle odsýpající napínák s parádně strukturovaným scénářem a tehdy neselhávajícím Gibsonem, který dokázal výborně prodat jak hrdinovo zoufalství, tak následné odhodlání a zarputilost. Záda mu navíc kryla Rene Russo, s níž se už po Smrtonosné zbrani ani nemusel sehrávat, a zejména ďábelský Gary Sinise v jedné ze svých nejlepších rolí. Vznikl z toho prototyp devadesátkového thrilleru, v němž Howard ukázkově pracuje s atmosférou, napětím i akcí a který se ani po 30 letech neomrzí. (Spooner) 

12. - 11. Smrtonosná zbraň 3 a 4

Třetí a čtvrtá Smrtonosná zbraň zůstávají tak trochu ve stínu prvních dvou dílů. Na jednu stranu to je škoda, na druhou je to asi právem, protože jednička a dvojka jsou zajímavější, lepší a novátorštější filmy. Jenže taky pořádně temné, což se studiu nelíbilo a projevilo se to už při natáčení dvojky, kdy se scénář Shanea Blacka hodně upravoval. A tak další díly vznikly bez něj a Smrtonosná zbraň se mohla stát poněkud přístupnější sérií s přátelštěji pojatým humorem. Snadno to mohlo skončit katastrofou, ale díky Gibsonovi to fungovalo. 

Jeho Martin Riggs je ve trojce a čtyřce pořád magor, svoje největší démony má však už pod kontrolou, už si ožralý necpe pistoli do pusy a netouží po smrti. Jen blbne. Pro někoho to mohl být zbytečný posun do bezpečnějších vod, ale charisma Gibsona a Glovera fungovalo výtečně a přeladění do komediálnější podoby nakonec proběhlo bezbolestně. Bylo to nutné? Těžko říct, osobně si ovšem nedovedu představit, co by se Riggsovi muselo stát ve trojce, kdyby chtěli tvůrci ještě víc přitlačit na pilu a potrápit ho víc než minule. Komediálnější pojetí mu sedí, sehrání s parťákem Gloverem už bylo stoprocentní a i když se hrálo víc na jistotu, fungovalo to téměř bezchybně.  (Mr. Hlad)