V posledním segmentu se ocitáme v mužském těle chvíli před tím, než dojde k ejakulaci. Řídící středisko se k ní dostává vcelku složitým způsobem, hlavní roli nicméně hrají spermie ve stylu vojáků, kteří se připravují na výsadek. Právě z těch padá jedna ikonická věta za druhou („Co když jsou to homosexuální radovánky?“) a až se někdy bude dělat žebříček nejpamátnějších Allenových scén, věřte mi, že se tahle vypiplaná sekvence dostane hodně vysoko. (KarelR)

9. Vicky Cristina Barcelona (2008)

Pnutí mezi spontánností a buržoazní stabilitou je jedním z ústředních Allenových motivů a zde ho perfektně zosobňují dvě kamarádky, Cristina (Scarlett Johansson) a Vicky (Rebecca Hall). Zasnoubená Vicky se vydává do Katalánska proto, aby dokončila diplomku na téma Gaudího architektury, zatímco bohémská Cristina hledá dobrodružství po půlnoční lahvi vína. Allen jako obvykle rozehrává zvraty ve vztahové dynamice, když nechává podlehnout pokušení tu zdrženlivější hrdinku. Allen zde rovněž jde s dobou a reflektuje, jak se milostné vztahy proměňují, když do snímku vnáší polyamorii. 

Názvu možná vévodí dvě Američanky, ale prim hraje v této španělské zastávce Allenova výletu po Starém kontinentě Penélope Cruz a její Maria Elena. Ztvárnění temperamentní malířky vyneslo Penélope Oscara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli, čímž Allen znovu potvrdil, že umí psát různorodé ženské figury (k Oscaru za hlavní roli dovedl i Cate Blanchett za Jasmíniny slzy, které mě osobně ve výčtu chybějí, a samozřejmě Diane Keaton za Annie Hall, za vedlejší pak Dianne Wiest za Hanu a její sestry a Výstřely na Broadwayi, Mira Sorvino za snímek Mocná Afrodíté). Vicky Cristina Barcelona je Woody Allen v nejuvolněnější jižanské podobě. (krauset)

8. Zelig (1983)

Allen si ve svém poťouchlém mockumentu zahrál hlavní roli Leonarda Zeliga, nezáměrného lidského chameleona, v jehož povaze je touha splynout s okolím – ať je veskrze jakékoli. Filmař se opět vrátil do svých oblíbených 20. let a představil Zeliga jako svéráznou celebritu, jehož schopností napodobit chování, vzezření či třeba i akcent těch, kteří ho obklopují, byla tehdejší zámořská společnost fascinována.

Kameraman Gordon Willis, spojený hlavně s kmotrovskou trilogií, si za velmi tvořivé zkombinování nově natočených záběrů a historických momentek vysloužil nominaci na Oscara a celkově lze říci, že snímek patří k Allenovým formálně nejzajímavějším dílům. Hravá komedie navíc sympaticky otevírá témata konformismu a snahy předejít konfliktům, což často může zajít až k nezdravému potlačení své přirozenosti. (Rimsy)

7. Match Point - Hra osudu (2005)

Ocitáme se na kurtech, kam si londýnská smetánka chodí zapinkat s naším bídným protagonistou (Jonathan Rhys Meyers). Tomu se díky nově nabytým kontaktům otevře cestička do vyšší společnosti, což však rychle přináší palčivé dilema. Vztah s brzy bohatou a do konce života zajištěnou (a trochu studenou) Britkou, nebo randění se smyslnou Američankou, jež je však chudá jak kostelní myš? Tenista chce obojí a jeho volba má dalekosáhlé dopady. Štěstí je krásná věc a ambiciózní Meyers bude ve své honbě za uspokojením všech potřeb potřebovat víc než jeden šťastný dopad na čáru v rozhodujícím tie-breaku.

Woody Allen možná cítil, že po roce 2001 už to není z jeho strany úplně ono, a tak učinil velmi šťastné rozhodnutí. Přesunul se do Velké Británie a na stará kolena našel novou mízu a múzu v podobě nádherné Scarlett Johansson. Občasní návštěvníci allenovských světů by možná na první dobrou ani nebyli schopní dešifrovat, že sledují nového Woodyho. Neurotik si ve svém filmu výjimečně nezahrál, a byť se především v první půlce dočkáme klasicky frenetických, břitkých a cynických dialogů, v té druhé už sledujeme strhující drama.

Jasně, Allena znovu inspirovala ruská literatura v čele s Dostojevským a originální jeho britský milostný trojúhelník vážně není, ale co na tom. Osudový, nekompromisní, chvílemi tíživý a vykoupení nehledající snímek, který musíte vidět. Fakt, že se legendární režisér na konci potutelně neomluví za prasátko, mu jistě odpustíte. (TedGeorge)

6. Půlnoc v Paříži (2011)

Být spisovatelem, jemuž se otevře možnost cestovat časem, asi bych se stejně jako Gil (Tarantinem čerstvě také omílaný Owen Wilson) chtěl ocitnout v Paříži ve 20. letech minulého století. Sice bych v Moulin Rouge už nepotkal Satine, ale díky setkání s Hemingwayem, Fitzgeraldem a dalšími velikány světové literatury bych si osvěžil povinnou četbu z gymplu. No a možná bych se dočkal i románku se znovu smyslnou Marion Cotillard a na závěr zjistil, že každá doba má to svoje a babrat se v minulosti nemá smysl.

Půlnoc v Paříži je v první řadě pohodová pohádka, která si vážně nedělá ambice redigovat díla již zmiňovaných spisovatelů nebo třeba Dalího, Picassa a přítomných intelektuálů. Kdepak, Allen využívá person k situačnímu (avšak chytrému) humoru. Půlnoční rendez-vous v idealisticky vykresleném světě krásně využívá notoricky známé osobnostní rysy milovaných umělců, které místo Allena komentuje jeho wilsonovské alter ego.

Opojná cesta do minulosti vás pohltí a pohladí. Činí tak nevtíravě, vkusně a ani na chvíli nesklouzne mezi žánry znásilňující limonády, jakými nás každý druhý pátek zásobuje Netflix. Allen v 75 letech natočil divácky vstřícnou a substanci nepostrádající pecku. Těch 150 milionů v kinech ji z celého srdce přeji. Klobouček. (TedGeorge)