Allen s nadstandardní kadencí střílí gagy, které variují mezi čistě fyzickým humorem a břitkým popichováním americké zahraniční politiky. Díky tomu jde o dílo velmi zábavné a pestré, jež během 80minutové stopáže nestihne začít nudit, a poučeného fanouška jistě potěší i řada odkazů na slavné grotesky němé éry. (Rimsy)

14. Manželé a manželky (1992)

Poslední ze třinácti filmů, které Allen natočil spolu s Miou Farrow, vypráví o rozpadu manželství. Dvojice manželů a manželek si zde prochází těžkostmi. Zprvu Gabea (Allen) a Judy (Farrow) šokuje, že jejich přátelé plánují rozvod, jen aby se vzápětí kriticky podívali i na svůj vlastní vztah. Každý z čtveřice je následně pokoušen a sváděn mladšími, atraktivnějšími protějšky. Ale je to paradoxně pár, který film nezačínal v problémech, který končí rozchodem. 

Allen klasicky ilustruje vztahové nuance s velkým porozuměním a pro něj tak typickou invencí, i u zdánlivě viděného. Tentokrát pak postavám nahlíží do hlavy i dosti přímo. Ty se totiž v určitých momentech  proměňují v mluvící hlavy v rámci  mockumentárních, psychoanalytických  segmentů, kde mluví o svých dojmech a pocitech. Manželé a manželky vynesli  klasické oscarové nominace – Allenovi za scénář, za herečku ve vedlejší roli pro Judy Davis. (krauset)

13. Seber prachy a zmiz (1969)

Už jsem to asi někdy někde na MovieZone psal, ale Seber prachy a zmiz mi přijde americký ekvivalent Jáchyme, hoď ho do stroje. I tady jde o začátek famózní scenáristické kariéry, zběsile na sebe kupící divoké nápady, u nichž nesmí realita stát v cestě dobrému gagu a energie talentovaného komediografa se musí naplno ždímat z každé epizodky.

Zběsilé výjevy ze života mladého kriminálníka Virgila, které si sám Woody Allen jako celovečerní debutant zrežíroval k ulítlému obrazu svému, se mění v neuvěřitelné gagy a nabušenou smršť hlášek a úderných dialogových frků. Už tady našel Allen svůj výrazný, jasně rozpoznatelný, jedinečný styl, který dokáže kombinovat ztřeštěnou komiku na hranici grotesky se skvělým slovním humorem i hlubšími přesahy ke klasické literatuře, zásadním společenským otázkám i filozofii. Zkrátka jedinečná autorská osobnost. (Cival)

12. Purpurová růže z Káhiry (1989)

Woody Allen přehršel zmínek v naší Encyklopedii fantasy filmu z pochopitelných důvodů nemá, jedno ryze fantaskní dílo si do knihy ale cestu našlo. Metafikční romantická komedie se odehrává v polovině 30. let, kdy životem ztrhaná servírka v podání Mii Farrow prchá před svým násilnickým manželem do kina, které poskytují tak potřebnou útěchu i únik před nepříjemnou realitou.

Situace se začne zamotávat ve chvíli, kdy jedna z filmových postav, archeolog s tváří Jeffa Danielse, začne s mladou ženou komunikovat a sestoupí z plátna. Allen zde po vzoru většiny jiných velkých filmařů napsal svůj milostný dopis kinematografii coby světu zázraků, kde se hranice mezi realitou a fikcí stírá a může dojít ke splnění nejtajnějších přání. Svižný romcom však zůstává nohama na zemi a deziluzivní závěr dodává podvratnosti tohohle svérázného Allenova dílka ještě silnější rozměr. (Rimsy)

11. Darebáčci (2000)

Bláznivý příběh o neschopné partě zlodějíčků, kteří se chtěli dostat tunelem do banky a jako kamufláž si otevřeli o barák vedle cukrárnu, jíž se začalo nečekaně dařit, působí jako úsměvný nápad, co sotva unese košatější anekdotu – natož celovečerní film. Woody Allen tady ale zaperlil a přestřelenou premisu přetavil nejen v údernou ztřeštěnou komedii, ale i působivou satiru, která umí být existenciálně plnokrevná… a dokonce i emocionálně tíživá!

Hugh Grant si tady už v předstihu před svým cynickým středním věkem okusil polohu blazeovaného gentlemana, jenž má problémy s dobrými mravy, a přesto se o nich nebojí vyučovat. Posmutnělou pygmalionovskou variaci ale předchází neodolatelná crazy komedie, v níž skvěle baví trojka Woody Allen – John Lovitz – Michael Rapaport. Sled zábavných gagů naštěstí nezastíní působivost kritické výpovědi, podle čehož vždy poznáte Allenovy nejsilnější projekty. (Cival)