Sestříhat dnešní moderní hry do jednoho několikahodinového formátu a následně to poslat na YouTube pro ty, kdo chtějí ušetřit peníze (a čas) a jen si dát ten příběh, není nic nového. Tvůrci Petr Pekař a Daniel Vávra šli ale ještě o krok dál a vytvořili oficiální filmovou verzi úspěšné hry KC:D II tak, že jim dávalo smysl to poslat i do Varů na filmový festival. A mohli si to klidně odpustit. Tohle 130minutová lákadlo (nebo spíš pokus o něj...) nemá řádný závěr, nefunguje ani jako film, ani jako showreel toho nejlepšího, co hra nabízí. A nakonec ani jako ta reklama, protože mi po tomhle bizarním uncanny valley zážitku chuť na její zahrání si ještě klesla. Chaoticky sestříhaná filmová verze vynechává důležitý kontext, přeskakuje někdy rovnou celé pasáže, takže se najednou postavy divně přemísťují, navíc hned v úvodu začíná bitvou, ke které už se později ani nevrátí, a takových příkladů by bylo více. Ano, grafika je pěkná místy úchvatná a co se výpravnosti a práce s kamerou týče, je druhé KC:D zjevně o míle před takovým Žižkou, i ten ale ve výsledku fungoval víc jako film než tenhle nezdařilý experiment. Což je fakt smutné, ale zároveň potvrzení, že by se tady někdo měl držet svého řemesla a nesmáčet nohy jinam. A neplatí to jen o filmu ;) (do_Od)

 

 

 

Můj jednoznačně nejslabší kus letošních Varů. Arménské coming-of-age drama by rádo bylo něčím víc, než čím ve skutečnosti je – totiž směsí mnoha festivalově provařených prvků, jež ale dohromady moc nefungují. Kamera neustále nalepená na zátylcích postav společně s velmi eliptickým vyprávěním brání tomu, abychom se až do samotného závěru skoro cokoli relevantního dozvěděli; nedá se však říct, že by tato výpustkovitost a formální nepřívětivost sloužily nějakému tvůrčímu záměru. Tenhle vítr toho bohužel řekl jen velmi málo. (Rimsy)

 

Čtvrthodinový kraťas Terezy Vejvodové o mladím muži, který je závislý na moderních technologiích, spoléhá na důsledně aseptickou atmosféru. Její nevyhnutelné narušování však nakonec není natolik podnětné a strhující, aby jej šlo ocenit za víc než sympatický nápad. (Rimsy)

Duchoň – Průměrné hodnocení: 5,3/10 (Spooner 6/10, Jokolo 5/10, Rimsy 5/10) 

 

Pár hudebních čísel je skutečně poutavých a emotivních, jinak však přestylizovaná biografie Karla Duchoně neprojevuje větší zájem o vykreslení doby ani protagonisty. Namísto toho sází na překotné tempo a vydatnou retro atmosféru a bohužel nezáměrně tak vystihuje normalizační hodnotovou prázdnotu. (Rimsy)

 

Zcela rutinní biografie, která o Karlu Duchoňovi řekne pouze to, že pil a zpíval. Řemeslně zručně zpracovaná hudební čísla a povedená retro stylizace mohou někomu ke spokojenosti stačit, ovšem prázdný scénář, který v žádnou chvíli nejde do hloubky a ze všech postav dělá jen neživé figurky, dělá z Duchoně zaměnitelnou žánrovku, která neřekne nic podstatného. (Jokolo) 

Sourozenci – Průměrné hodnocení: 5,5/10 (Spooner 6/10, Cival 5/10)

 

Naopak dlouho druhá nejúspěšnější položka z diváckého hlasování mě svou oblibou vyloženě vyděsila, protože jde o tuctovou limonádu, nevěrohodně dojímající příběhem autisty a jeho sestry. Vlezlá italská selanka za mě nemá vůbec parametry toho, aby měla být promítána na honosné přehlídce uměleckých filmů – vypadá spíš jako kýčovitá výplň, jaké vám Netflix naservíruje tři do měsíce. 

Na druhou stranu je jasné, že publikum je po všech těch arménských dramatech a thajských filosofických disputacích vyprahlé, co se týče zábavy, a tak ocení barevnou oddychovku s přítulnými emocemi a takovou tou povznášející člověčinou, vyprávěnou naprosto konformním způsobem skrze velmi sympatickou a tuze půvabnou hlavní herečku Matildu de Angelis (Dua Lipa vibes s pohledem Sydney Sweeney – ta ještě může udělat světovou kariéru). Barvotisková spotřebka. (Cival)

Dokonalá shoda – Průměrné hodnocení: 5,5/10 (Spooner 5/10, dO_od 6/10)

 

Tupá a banální romance, která si hraje na chytrou a civilní vztahovku, i když je ve skutečnosti objevná asi jako 20 let staré žánrovky s Jennifer Lopez. Ve skutečnosti je Dokonalá shoda šíleně nudná a úmorná, což korunuje nesmírně toporný výkon Dakoty Johnson, která vás dokáže leda dokonale uspat. Nejhorší zážitek z celého festivalu. (Spooner) 

 

 

Letní škola, 2001 – Průměrné hodnocení: 6/10 (Spooner 6/10, dO_od 6/10)

 

Jedna vietnamská rodina, tři různé perspektivy. Letní škola, 2001 se v traileru prezentovala docela jinak, než jaká ve výsledku je - jako progresivní dílo, které se nebude vyhýbat zachycování života této komunity na přelomu nového milenia ve všech jeho odstínech. Nakonec ale přichází jen řemeslně nevyzrálá snaha o citlivé zobrazení rodinné dynamiky, kde si každý něčím projde, ale přitom se ve výsledku nic moc zajímavého nikomu z nich nestane. Spousta povyku pro nic. (do_Od)

 

 

Christy – Průměrné hodnocení: 6/10 (Spooner 6/10, Jokolo 6/10)

Sound of Falling – Průměrné hodnocení: 6/10 (Spooner 6/10, dO_od 6/10)

 

 

Gruzínská režisérka Dea Kulumbegašvili se ve svém druhém filmu zabývá právem ženy na potrat, což se v její domovské zemi setkalo s tvrdými odsudky. Kosmopolitní filmařka předkládá příběh uvědomělé lékařky, která jezdí do zapomenutých východogruzínských vesnic, kde provádí nejen osvětu, ale i nelegální potraty žen, které proti své vůli otěhotněly; což se v konzervativními pravidly svázané společnosti děje překvapivě lehce. Nejde však primárně o sociální drama, spíše o uměleckou výpověď, nevyhýbající se fantaskním prvkům či vleklým záběrům na síly přírody. Výsledný tvar je trochu rozklížený, místy uhrančivý, místy nezajímavý, už jen díky síle námětu však stojí za pozornost. (Rimsy)

 

Bezmála tři desítky filmařů a filmařek se během loňského festivalu vystřídaly v jednom hotelovém pokoji, aby odpověděly, co je českého na českém filmu. Výběr je názorově i generačně vcelku pestrý, vystupují z něj téměř stand-upové kvality příspěvků od Tomáše Pavlíčka, Jiřího Mádla a Adiny Šulcové. Jinak se však opakují stokrát slyšené stereotypy o důrazu na humor, malém českém ne-hrdinovi či neustálém nostalgickém ohlížení po československé nové vlně. Každopádně však potěší, že výstupy především zástupců mladé generace působí rozmanitě a zapáleně, což naději do budoucna rozhodně skýtá. (Rimsy)