Mission: Impossible Odplata – První část (2023) – Lorne Balfe

Lorne Balfe musel svou formou elektronické ambientní hudby někomu v produkčním štábu určovat, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč je jeho jméno uvedeno i pod sedmičkou. Ale stalo se, a tak můžeme podruhé v historii M:I sledovat, jak ten samý skladatel vstupuje do té samé řeky. Balfe měl navíc díky odkladům způsobeným covidem mnohem více času na složení hudby, což vedlo k tomu, že celkem vyprodukoval neuvěřitelných 14 hodin nahrávek (!), z nichž pak vystřihnul 2,5 hodiny finální hudební stopy. K tomu si navíc najal hned 9 spolupracovníků, kterým ovšem nepřiznal ani notu spoluautorství – holt měl v tomto ohledu toho nejlepšího učitele, Hanse Zimmera. Na druhou stranu, pokud můžeme zvolenému způsobu práce vděčit za to, že se do hudby k sedmé filmové misi Ethana Hunta vrátily některé nástroje, kterým Balfe v předchozím albu zakázal vstup do nahrávacího studia (např. část dechových nástrojů), buďme za to rádi. Protože je to na výsledku celkem znát. Balfe sice pokračuje v nastoleném směru, v Odplatě se mu ale nedá upřít snaha, aby to celé znělo mnohem méně synteticky.

Lepší orchestrální vyváženost pramení zřejmě z jeho rozhodnutí použít při nahrávání neuvěřitelný počet 555 hudebníků, jim ž vděčíme za větší barevnost a tónovou výraznost výsledné hudby. Na druhou stranu postupné nahrávání v Římě, Vídni, Benátkách a Švýcarsku nezanechalo na hudbě žádné místní stopy a posluchači z tohoto důvodu může být jedno, kde přesně se která skladba nahrávala.

Pro marketing určitě chytrý tah, ve výsledné hudbě se to ale nijak neprojevilo, protože to stejně všechno nakonec putovalo do počítače pro finální mixáž. Z ní přesto dokázalo vylézt několik zajímavých nápadů přinášejících některým scénám potřebnou hloubku, jako jsou napětím drnčící „This is not a Drill“ a „The Plot Thickens“, nebo dramatické „Get Out Now“ či „Ponte Dei Conzagfelzi“.

V nich velmi zručně používá i vlastní hudební motiv z Falloutu spojený s Ethanovým truchlením, a to v nejrůznějších variacích, včetně použití sborů. Těžiště hudby ovšem pochopitelně spočívá v práci s hudebními vzorci původní hudební předlohy. Pro ústřední motiv Balfe zachoval úvodní pasáž na bicí a mužské sbory, jak jsme je mohli slyšet už ve Falloutu.

Ten se často nečekaně vrací v nejrůznějším provedení a uchopení („Rush Hour in Rome“, „Roman Gataway", „Hit It“) a v některých pasážích se i proplétá s druhým původním Schifrinovým motivem (zmíněný „The Plot Thickens“ a „To Be a Ghost“).

Za tyto orchestrace si Balfe zaslouží pochvalu, protože ukazuje, že dokáže hudbě vtisknout potřebnou charakteristiku. Což se ovšem nedá říct o celé řadě dalších skladeb, představující velmi neurčitou hudební skrumáž bez jasné myšlenky. Nebýt jich, mohlo být hodnocení mnohem vyšší.

Hodnocení: 6/10

Mission: Impossible – Poslední zúčtování (2025) - Max Aruj, Alfie Godfrey

Jste překvapeni výběrem skladatele (resp. skladatelů) pro finální akci špiona, pro něhož žádná mise není nesplnitelná? Po předchozích dvou filmech bych očekával, že Lorne Balfe zůstane s Tomem Cruisem a Christopherem McQuarriem až do úplného konce, nicméně nestalo se. Jeho místo zaujali dva jeho blízcí spolupracovníci Max Aruj a Alfie Godfrey, kteří se podíleli na přípravě obou předchozích soundtracků. Hudební provázanost s předchozími dvěma díly tak zůstala zachována, protože oba skladatelé vzali spolupráci s Balfem jako hudební odkaz celé M:I a rozhodli se v něm pokračovat. Finále špionské extraligy se tak hudebně nese v nastoleném duchu, jak ostatně napoví už úvodní skladba, kde se ke slovu dostanou domorodé africké bubny.

Pozitivní je i to, že pro ústřední hymnu série zachovali výrazné žesťové aranžmá Joea Kraemera. Pro podmořskou akci hluboko na mořském na dně použili nástroj zvaný sonic steel space bass, s jehož pomocí vytvořili až nepozemsky znějící hudební motiv.

Silnou stránku prokázali i v některých dramatických pasážích s využitím orchestru, kde si hlavní slovo berou dechy. Potěší i snaha používat sborový zpěv a dát prostor klasickým nástrojům před elektronickou.

V celé řadě skladeb se ovšem jejich hudba utápí v bezobsažně ambientních a melancholicky stereotypních smyčkách.  Záchrana světa před jadernou hrozbou snad nikdy neměl tak beztvarý hudební doprovod. Celý polovina dvouhodinového soundtracku (!) je jedna dlouhá, nekonečná smyčka ponořená do pomalých ambientních tónů („This Is Where You Leave Me“, „I Know You“).

Tento časem ubíjející stereotyp nedokážou skladatelé rozbít vůbec ničím. Tam, kde si Elfman pomohl pestrou paletou až kakofonicky znějících bicích nástrojů, Zimmer zase akustickou kytarou a flamencem, Giacchino regionálními motivy a Balfe alespoň svou dosavadní „zimmerovskou“ tvorbou, tam Aruj a Goodfrey nepřicházejí vůbec s ničím zajímavým, natož objevným.

Chápu, že s jejich prací byl McQ spokojený, protože má zabarvení, s nímž spojil poslední tři filmy, nicméně je velká škoda, že volba nepadla třeba na jiné skladatelské duo Trent Reznor a Atticus Ross, jejichž elektronika by mohla konci celé ságy dodat potřebnou hudební energii.

Hodnocení: 4/10