Mission: Impossible - Ghost Protocol (2011) – Michael Giacchino

Ve čtvrté M:I se opět konala škatulata, když se J. J. Abrams posunul do role producenta a režie se ujal debutující Brad Bird, dosavadní machr na animáky (Železný obr, Úžaňákovi, Ratatouille). Díky tomu ovšem dostal druhou (a poslední) šanci skladatel třetího dílu Michael Giacchino, a to nejen kvůli Abramsově producentské roli, ale i díky předchozí spolupráci s Birdem (Úžasňákovi, Ratatouille). A vedlo se mu zase relativně dobře. Tedy pokud očekáváte hlavně variace na hlavní dva motivy franšízy, kterým se Giacchino věnuje hned několikrát a pokaždé v jiném pojetí.

Současně rozvíjí i některé své nápady ze trojky a s gustem využil i zasazení děje do nejrůznějších světových destinací, u nichž sáhl po hudební inspiraci, ať už jde o výrazné mužské sbory, jemné orientální motivy nebo indické ambientní tóny.

V některých použije hlavní téma v tak modifikované podobě, že vás to při poslechu nutně překvapí. Tím, že mohl navázat na vlastní hudbu k předchozímu dílu, působí soundtrack ke čtvrté misi v mnoha pasážích kompaktně a uceleně. Na druhou stranu v ostatním zkomponovaném materiálu sklouzává k nijak zvlášť zajímavé hudební koláži, jenž je víc poplatná vlastnímu filmu než samostatnému poslechu. To není pokaždé nutně na škodu, ale snižuje to výsledný dojem z jinak zajímavě namixovaného alba.

Hodnocení: 6/10

Mission: Impossible – Národ grázlů (2015) – Joe Kraemer

Pátá mise, pátý režisér, čtvrtý skladatel. Tahle rovnice měla hodně neznámých, ale nakonec z toho byl překvapivý výsledek v podobě nejlepšího soundtracku, jaký byl doposud v sérii o Ethanovi Huntovi a jeho nesplnitelných misích složen. A komu za něj vděčíme? Překvapivě skladateli, jenž se ve své dlouhé kariéře věnoval převážně televizní tvorbě. Řeč je o Joeu Kraemerovi. Ten pochopil, že pro špionský film se nejvíc hodí klasická orchestrální hudba spoléhající na zvučné žestě, načež tímto způsobem vytěžil ducha hudební předlohy na absolutní maximum.

V jeho pojetí je Mission: Impossible hudební oslavou napětí, dramatičnosti i akce, to vše v doposud nejlepší a obtížně překonatelné transkripci původního hudebního doprovodu ze 60. let.

Ne, to není žádná oslava staromilství, ale přesné vystižení ducha celé série. Mission: Impossible není akční film a ačkoli se Tom Cruise vždy předvede v nějaké neuvěřitelné šílenosti, duch jeho příběhů leží někde jinde. V komplikované spleti špionážních sítí, plánů, infiltrací, dvojitých agentů a všeho, co je spojováno se žánrem špionských filmů. Národ grázlů tak má paradoxně hudebně blíž k filmům s agentem 007 než k jakémukoli předchozímu dílu M:I, což berte jako pochvalu Joeu Kraemerovi za skvěle odvedenou práci.

Dokázal totiž naprosto přesně trefit styl a náladu celé série a vtisknout jí konečně špionský šmrnc, jaký si Ethan Hunt zaslouží. Pozorní posluchači možná odhalí, že hudba je pro kaskadérskou one-man show Toma Cruise snad až příliš chytrá a stylová; viz práce s Pucciniho melodií z Turandota ve skladbách „A Matter of Going“...

 ...a "Finale and Curtain Fall", ale proč nedat divákům to nejlepší.

Je proto velká škoda, že to byla jeho první a zároveň poslední práce na sérii, protože hned v dalším díle jej vystřídal Lorne Balfe.

Hodnocení: 10/10

Mission: Impossible – Fallout (2018) - Lorne Balfe

Lorne Balfe už toho složil hodně, od videoher přes seriály až po obří blockbustery (Terminator Genisys, Mizerové navždy), ale výraznější stopu po sobě zatím nezanechal. Bohužel. Jeho volba po fantastickém výkonu Joea Kraemera je naprosto nepochopitelná, zvlášť s ohledem na Kraemerovu dosavadní spolupráci s režisérem Christopherem McQuarriem (Jack Reacher: Poslední výstřel). Ten se po úspěchu Národu grázlů usadil u Misiion: Impossible natrvalo, tj. na celé čtyři díly z celkem osmidílné ságy, ale ani to nezabránilo výměně skladatelů. Možná už nechtěli spojovat moderní pojetí série s oldschoolovou až retrospektivní orchestrální hudbou bondovského střihu. Jenže M:I navzdory všem těm hi-tech špionským věcičkám zůstává do morku kostí oldschoolovou zábavou a Fallout je toho jednoznačným důkazem.

Ale ať už to bylo jakkoli, volba skladatele nakonec padla na Lornea Balfea, dlouholetého spolupracovníka Hanse Zimmera z jeho společnosti Remote Control Production, a tím je vlastně k hudební stránce páté mise řečeno vše. To, co Danny Elfman započal, Zimmer přetvořil, Giacchino přepracoval a Kraemer vybrousil k dokonalosti, to Balfe zadupal do země unifikovanou stereotypní elektronikou bez špetky zajímavosti. V jeho podání pak působí i oba stěžejní motivy celé série jako něco nepatřičného, co se do vařících syntetizátorů vůbec nehodí.

Je na něm sice vidět snaha vracet se k osvědčeným konceptům opírajících se o jednotlivé instrumentální pasáže (viz bicí v úvodní „A Storm Is Coming“), ale časem sklouzne k osvědčeným ambientním tónům Zimmerovského Batmana.

Jen výjimečně dokáže Balfe překvapit použitím některých nástrojů nebo zajímavou instrumentací, zejména tam, kde se opře o kořeny Schifrinových melodií, ale i u vlastních motivů. V těchto pasážích ukazuje, že výsledek mohl být o řád výš. Jenže není.

Hodnocení: 4/10