Mission: Impossible (1996) – Danny Elfman

První mise zavedla mladého Ethana Hunta mimo jiné do Prahy a hudebně u toho byl Danny Elfman. Angažování dvorního skladatele Tima Burtona se ukázalo pro stylově střižený špionský film samotného mistra gangsterského žánru Briana de Palmy relativně vhodná volba – na rozdíl od původně osloveného Alana Silvestriho, jehož hudba skončila ve studiové skartovačce.

Elfmanova zdánlivě strohá práce s jednotlivými nástroji a zejména bicími vtiskla snímku ráz naléhavosti a bezprostřednosti, gradující pochopitelně v samotné hymně Mission: Impossible tak, jak ji budete už navždy milovat. Tu mimochodem složil argentinský skladatel Lalo Schifrin pro původní seriál z roku 1966, takže veškeré zásluhy jdou v tomto směru výhradně za ním, nicméně Elfman ji brilantně aktualizoval a představil novým divákům.

Ve filmu odvedla hudba Dannyho Elfmana dobrou práci a neodmyslitelně propojila Toma Cruise s postavou všehoschopného agenta. Při samostatném poslechu se vám bude toto pouto neustále vracet na mysl, byť jednotlivé skladby vám díky úmyslně neuspořádané orchestraci mohou místy splývat do zaměnitelných pasáží s důrazem na neuspořádané tóny bicích, žestí a táhlých smyčců.

Při nahrávání přizval Elfman ke spolupráci jednoho z nejuznávanějších studiových hudebních producentů a dirigentů tehdejší doby, Artieho Kanea. Takže pokud si zamilujete ráznou rytmizaci řezající ušní bubínky jako laserová pilka, nyní už víte, komu za to vděčíte. Vlastních nových motivů Dannyho Elfmana se sice také dočkáme, ale jsou výrazně upozaděny a nedostane se jim pořádné pozornosti.

Hodnocení: 6/10

Mission: Impossible II (2000) – Hans Zimmer

Smlouva na hudbu ke druhému dílu M:I v režii Johna Woo zastihla Hanse Zimmera v jeho kytarovém období (viz Gladiátor ze stejného roku). Může za to bezesporu zasazení děje do slunného Španělska), ale něco mi říká, že by tam Zimmer kytaru propašoval, i kdyby se film odehrával na Antarktidě. Dlužno dodat, že kytary rozhodně nejsou jedinou styčnou plochou s historickou řežbou Ridleyho Scotta, jak dokazují intenzivní ženské vokály nebo sbory, za něž vděčíme subdodávce Heitora Pereiry v podání Lisy Gerrard.

Jenže víte co? Ten filuta to zase všechno dokázal vytěžit na maximum. Akustická španělka, ale i ryčné riffy elektrické kytary tvoří ústřední motivy většiny skladeb, včetně ikonické znělky. Tu byste v Zimmerově podání možná ani nepoznali, ale v záplavě všech osmi variací na ústřední hudební téma jde o velmi příjemnou změnu.

Místy až jazzový nádech se střídá s klasickými táhlými melodiemi zimmerových pověstných syntetizátorů proloženými kakofonickým chaosem nezřízeného techna.

A jak už to u Zimmera bývá zvykem, nebojí se skladby protahovat do delších hudebních celků. Svým stylem Zimmer vhodně doplnil vizuální a vypravěčský styl asijského mistra krvavých baletů Johna Woo, s nímž pár let předtím spolupracoval na akční Operaci Zlomený šíp. 

Hodnocení: 6/10 

Mission: Impossible III (2006) – Michael Giacchino

Třetí mise se režijně ujal tehdy slibně stoupající a nápady sršící J. J. Abrams a hudebně vzal na palubu Michaela Giacchina, čímž definitivně rozhodl o tom, že série MI nebude zastřešena hudebním dílem jednoho skladatele. Filmy tak potkal podobný osud jako ságu Vetřelce nebo X-Meny, což je na jednu stranu škoda, nicméně berte to tak, že společný základ stejně položil v 60. letech Lalo Schifrin a díky různým autorům můžeme ocenit hned osm samostatných aranžmá. Pro Giacchina to byla pozvánka do vyšší hollywoodské ligy, tedy vlastně do té nejvyšší, čehož mladý americký skladatel využil k tomu, aby nám naservíroval jednoznačně nejrozsáhlejší uchopení důvěrně známých melodií původní seriálové hudby. Jako kdyby si Giacchino uvědomil, co diváci (resp. posluchači) od nového hudebního doprovodu šílených kousků Toma Cruise vlastně chtějí.

Soundtrack k M:I III se tak výrazněji opírá o hudební kořeny celé franšízy, ale pracuje s nimi s novou energií. Jeho parafráze titulní melodie kraluje hned úvodní skladbě s dominujícími dechy a bicími odkazujícími přímo na Schifrina. Přiznaná inspirace originálem se odráží i v samotném názvu poslední skladby, kde Giacchino popustil uzdu hudební fantazii.

Díky tomuto přístupu jednoznačně exceluje v akčních pasážích, jak vyžaduje kostra filmu, pro komplexní dojem mu ovšem současně schází větší hudební identita a snad i odvaha přijít s vlastním nápadem – ačkoli čest výjimkám. Jinak se ovšem jedná o album, které oba předchozí soundtracky v žádném směru výrazně nezastiňuje.

Hodnocení: 6/10