10. Pašerák (2018)

Clint Eastwood umí před kamerou stárnout. Nikdy se nepokoušel předstírat, že by byl výrazně mladší než ve skutečnosti. Naopak se stářím dokázal pracovat a nestyděl se za něj. Takže nikoho asi nepřekvapilo, že jeho Pašerák byl komorní drama, nikoliv akční podívaná. Nabízí silný příběh šarmantního stárnoucího sympaťáka Earla Stonea, který pokazil v životě skoro všechno, co mohl, a tak začal pašovat drogy z Mexika... a brzy má problém nejen s kartely, ale i s FBI. U jiného filmaře a herce by z toho mohla být akční podívaná, v Eastwoodových rukách se Pašerák proměnil v silné drama o tom, že nikdy není pozdě udělat správnou věc. Klasicky umírněný Eastwood-režisér tu pevnou rukou točí Eastwooda-herce, umí dojmout, napínat i donutit člověka fandit hrdinovi, který moc dobrých vlastností nemá. Ale snaží se, což někdy může být to nejdůležitější. (Mr. Hlad)

9. Richard Jewell (2019)

Pokud byste udělali žebříček nejpodivnějších filmových hrdinů režiséra Clinta Eastwooda, Richard Jewell by určitě stál na stupních vítězů. Pokud by rovnou netřímal vítězné vavříny. Netradiční hrdina, o jehož hrdinství se musela svést tuhá právní bitva, je naprostým protipólem všech těch drsňáků, amerických snajprů, nasraných staříků a hrdinů z 2. světové vály, kterým se Eastwood tak rád věnuje. Richard Jewell v podání odzbrojujícího Paula Waltera Hausera je prototypem amerického nekňuby, jemuž do průměrného IQ chybí nějaký ten bodík, ale jakmile si všimne nastražené tašky s výbušninou, hned ví, co dělat. Totiž zachránit život desítkám lidí. Nebo za tím vším byl on sám, aby na sebe upoutal pozornost? Dnes již legendární soudní drama podle skutečných událostí mu ve snímku pomohl vyhrát Sam Rockwell jako advokát, který se v této kauze rozpomene na advokátní přísahu, a byla z toho zaslouženě pozvánka do klubu nejlepších Eastwoodových filmů. (Crom)

8. Dopisy z Iwo Jimy (2006)

Eastwood tímto filmem předvedl poměrně husarský kousek. Jde totiž o druhou část dvojfilmu, přičemž v té první s názvem Vlajky našich otců sledujeme věhlasnou bitvu o Iwodžimu z pohledu amerických vojáků, zatímco ve filmu Dopisy z Iwo Jimy se na téže bitvu díváme optikou japonských obránců, kteří půdu brání. Vezmeme-li v potaz fakt, že Američané jsou na svá vojska i válečné úspěchy jaksepatří pyšní, šlo rozhodně o velké riziko. Bitva na Iwo Jimě je navíc proslulá z mnohých důvodů - pochází odtud jedna z nejslavnějších válečných fotografií historie, která sloužila jako předobraz pro památník americké námořní pěchoty, a japonští obránci tu pod velením Tadamiči Kuribajašiho odkročili od své běžné strategie, čímž Američany absolutně vykolejili. Eastwood se však nebál od patriotismu ukročit k zaměření na hrdinské příběhy, ať už byly psány na kterékoliv straně konfliktu. Velmi osobní příběh velitele japonských vojsk tak propojil s impozantními válečnými scenériemi, čímž dal vzniknout důležitému filmu a ukázal, že americká kinematografie se nemusí bát příběhů, které nejsou černobílé. (Jokolo)