4. Hořící Mississippi (1988)

Režisér nezapomenutelných bijáků Půlnoční expres, Sláva, Pink Floyd: The Wall nebo Angel Heart – Alan Parker – měl v roce 1988 trochu pech. Vysvětlím. Studio mu sice nakonec dalo důvěru (v jednu chvíli prý místo něj uvažovalo i o Miloši Formanovi!) a Parker nakonec natočil pecku, kterou třeba Roger Ebert označil za nejlepší film roku, ale… Nejenom vdova po Martinu Lutheru Kingovi v době premiéry litovala, že Hollywood zase jednou zjednodušil a pozměnil zásadní historickou událost, která lemovala bolavou cestu za občanskými právy utlačované menšiny, na archetypální detektivní thriller o dvou bělošských detektivech, kteří jedou na otevřeně rasistický jih vyšetřit zmizení tří černochů.

Takhle, já naprosto chápu, že se pamětníci smutných událostí ohradili a Parkerovi se tenkrát z vícero stran dostalo bídy. Afroameričané jsou v Hořící Mississippi víceméně redukování na pasivní oběti. Režisér k výtkám sám řekl, že netočil přesný popis události a dodal: „Náš film není o hnutí bojující za občanská práva. Je o tom, proč hnutí bylo potřeba“. Hybatelem děje jsou každopádně idealistický a podle pravidel operující agent Warde (Willem Dafoe) a zkušenější/cyničtější Anderson (Gene Hackman nominaci na Oscara stejně jako Parker neproměnil). Cílem filmu, jedoucího v žánru podle více méně zajeté detektivní formule, bylo podle mě diváky strhnout a na*rat, což se mu bezezbytku povedlo.

Když normální člověk bezmocně pozoruje brutální zvěrstva (věšení, uf) a celkově zoufalé bezpráví, kterého se černochům před šedesáti lety na území Ku Klux Klanu dostávalo, tak se mu otevírá kudla v kapse. Já vím, že násilí nikdy není ta správná odpověď. Kulervoucí (doslova) postava nekompromisního Andersona hraná úžasným Hackmanem však nabízí divákovi skoro až katarzi. Chvilkové vysvobození a pomíjivé zadostiučinění, že na každou z těch líných, znuděných, hnusných a upocených sviní s hrdě vyvěšenou konfederační vlajkou v klubovně se vaří voda. Kdyby to bylo na mě, tak snad promítám Hořící Mississippi na školách. Třeba by po zhlédnutí alespoň některým idiotům přestala vystřelovat ta pravačka nahoru. (TedGeorge)

3. Nepřítel státu (1998)

Hackman a Tony Scott historicky podruhé. Tentokrát už v modernějším settingu plném sledovacích zařízení, odposlechů, kamer a tajných služeb, které v rámci širší vražedné konspirace hodlají provést všechno v jejich silách, aby zastavily Willa Smithe od prozrazení jejich vrcholně nezákonných aktivit. A jediný, kdo ho z toho může vysekat, je starý špión, který vede s americkou vládou svoji vlastní válku.

Nepřítel státu je další fenomenální thriller od mladšího z bratrů Scottových, kde Hackman sice většinu času nejede až takové bomby, jakmile pak ale přijde jeho čas zazářit, tak vás smete způsobem, který okamžitě vystřelí film do sféry "one of the greats". Vždycky, když na něj koukám, tak si akorát říkám, jaká je škoda, že v téhle poloze Hackmana nevyužilo v devadesátkách daleko více režisérů, protože jak už padlo, on sám dokázal z podobných filmů udělat nezapomenutelné události, ať už se kolem dělo cokoli. (do_Od)

2. Nesmiřitelní (1992)

A tímto prohlašujeme westernový žánr za ukončený! Pár měsíců po ohromném úspěchu epického westernu Kevina Costnera Tanec s vlky udeřil Clint Eastwood s trochu jinou vizí Divokého západu. Značně bezútěšnější, syrovější, drsnější, v příkrém rozporu s hrdinskými historkami, v nichž sám mistr Eastwood tolikrát zábavně exceloval. A s touhle antitezí slavil podobný úspěch jako Costner – jen z něj zůstala divákům hodně nepříjemná pachuť na patře, z níž bylo cítit, že svět umí být někdy pěkně ohyzdné místo.

Koho jiného přitom nechat ty negativní emoce zhmotnit, než právě Gena Hackmana, který si tu užil jednu z mnoha svých zprohýbaných existencí. Jako padouch v rámci pečlivě vystavěného antiwesternu funguje na výbornou – zneklidňuje v roli ideálně oslizlého mocipána, co brání nápravě nepravostí a neštítí se znavené pistolníky dohnat k zoufalství i na hranu sil. Hackman je tu třešinkou na skvěle zahraném a mistrovsky odvyprávěném pistolnickém příběhu, bez patosu a falešných fanfár. 

1. Francouzská spojka (1971)

U podobných žebříčků obyčejně řešíme, co dát na první místo, protože kandidátů je vždycky víc. Hackmanova filmografie nabízí spoustu klasik a dvakrát vyhrál Oscara, přesto bylo v tomhle případě naprosto jasné, co musí být číslo jedna. Francouzská spojka je film, který do velké míry definoval Hackmana a jeho herectví. A to, co od něj fanoušci chtějí. Hackman je Pepek Doyle. Policajt, kterému raději jdete z cesty a v dobré společnosti si stěžujete na jeho hrubé chování, ale sami moc dobře víte, že jste rádi, že stojí na vaší straně. 

Francouzská spojka je jeden z nejzásadnějších filmů všech dob, mohli bychom řešit, čím vším změnil Hollywood, ale jsme tu kvůli Hackmanovi. A ten je tu naprosto bezchybný. Jeho Doyle je polda z ulice, který ví, jak to tu chodí. Nebojí se dát někomu pořádně po tlamě, ale ani sáhnout si na dno fyzických sil, když jde po krku lumpům. Hackman je tu jako pes, který vycítí kost a jemu jedno, co všechno bude muset roztrhat, rozkousat a rozervat, než se k ním dostane. Chce ji. A bude ji mít. Při pátrání po obří zásilce drog a evropském pašerákovi se však nechová jako akční hrdina. Spíš jako obyčejný chlap, který má pistoli, placku a dělá práci. A dělá ji dobře bez ohledu na to, kolikrát při tom narazí. Doyle v Hackmanově podání není akční hrdina, je to polda, který dělá, co musí. 

Druhý díl, který místo Williama Friedkina natočil John Frankenheimer, je obecně považovaný za slabší a já to nebudu rozporovat. Ale Hackman tu dostal příležitost trošku jinak si svého slavného hrdinu vytvarovat a využil ji absolutně. Zatímco v jedničce byl Pepek nezastavitelná mašina a „král New Yorku“, ve Francii jeho způsob práce naráží, má problémy s jazykovou bariérou a nakonec z něj jeho nepřátelé udělají naprostou trosku. Nezastavitelný polda padá až na úplné dno. A Hackman herecky září jako nikdy dřív. (Mr. Hlad)

--- 

Sami vidíte, o jak zářivou hvězdu jsme přišli. Proto se nám pochlubte v diskuzi, kde byl Hackman pro vás nejvíc uhrančivý.