12. Hráči z Indiany (1986)

V polovině osmdesátých let na tom Hackmanova kariéra nebyla příliš dobře a vypadalo to na ústup ze slávy. Když točil Hráče z Indiany, moc nepočítal, že by ho právě tohle sportovní drama mělo dostat zpátky do první ligy, dokonce o něm mluvil jako o filmu, který může zlikvidovat kariéru jeho i jeho hereckých kolegů. Nakonec to ale dopadlo o dost jinak. A i když už nás nejsou Hráči z Indiany nijak zvlášť slavní, rozhodně stojí za to si tuhle sportovní podívanou natočenou na základě skutečných událostí vpálit. Ať už máte rádi basket a příběhy o cestách za velkým vítězstvím, nebo ne. 

Debutující režisér David Anspaugh tu totiž – aniž by to věděl – postavil základy, na kterých sportovní dramata stojí dodnes. Gene Hackman tu září jako nekompromisní a přísný trenér schopný svoje svěřence fyzicky deptat a psychicky skoro až terorizovat. A zároveň by za ně chytil kulku. Není žádné překvapení, že role tvrdého coache maloměstského týmu středoškolských basketbalistů Hackmanovi seděla, tenhle typ postav mu prostě šel. Cesta za vzájemným porozuměním i velkým nečekaným vítězstvím tak dnes nepůsobí příliš originálně, ale když se člověk na Hráče z Indiany podívá, zjistí, že čtyři z pěti tradičně pojatých sportovních dramat se jimi inspirují tak moc, že by nebylo od věci mluvit snad i o vykrádání. (Mr. Hlad)

11. Rychlejší než smrt (1995)

Film je tak dobrý, jak silný je jeho záporák. Tuplem to takhle platí u přímočarých pistolnických eskapád. Antagonista je základem silné osudové story a tady si ho Gene Hackman náramně vychutnal. Jako vrčící šerif pomáhá ukázkovým způsobem rozklenout dramatickou konstrukci, kolem níž Sam Raimi naplno rozjíždí zběsilou, postmoderní westernovou jízdu.

Dějové i formální vzorce, důsledně okoukané ze všech těch klasických pistolnických báchorek, hodil Raimi do shakeru kam přidal jednu až dvě dávky absurdity a vyfrkl je v maximálně energické, freneticky našlapané videoklipové formě. Zběsilou ekvilibristiku mu přitom pomáhá držet pohromadě skvostné herecké obsazení, kdy Hackmana potrápí Sharon Stone, Russell Crowe i Leonardo DiCaprio. Spousta talentu, spousta mladického nadšení, spousta výsledné energie. Před i za kamerou. Tak pal! (Cival)

10. Krvavý příliv (1995)

Vedle toho, že byl Gene Hackman herecký démon, který dělal automaticky každý film, ve kterém se objevil, několikanásobně lepším a zajímavějším, tak měl taky mimořádně dobrý čuch na silné autory, s nimiž pak s oblibou spolupracoval vícekrát. Nejlepším (alespoň za mě) příkladem toho byl Tony Scott, s nímž tvořil koncem devadesátek hned dvakrát, a pokaždé z toho vzniklo něco úžasného a památného. Jako první to pak byl tenhle herecky intenzivní ponorkový thriller o generačním souboji eg, názorového vidění světa i schopnosti strhnout na svoji stranu ostatní.

Když velitel ponorky (Hackman) a jeho nová pravá ruka (Denzel) obdrží rozkaz rozpoutat jaderný konflikt, který by uvrhl svět do třetí světové, oba muži rozjedou strhující bitvu o to, kdo má pravdu, a koho by zbytek posádky měl poslechnout. A je to právě tady uprostřed všech těch blikajících světel, ve ztísněném prostoru, mezi upocenými námořníky, kde Hackman předvádí jeden ze svých největších hereckých koncertů, během něhož dokazuje, že nikdo jiný na stříbrném plátně neuměl tak skvěle seřvat ostatní, jako právě on, a to i v případě, že se vlastně kompletně mýlil. Nebo ne? I v tom je génius tohoto filmu, protože z určitého úhlu pohledu měli oba muži pravdu, akorát jedna vedla do pekel, a ta druhá, riskantnější, byla správná. (do_Od)

9. Dobrodružství Poseidonu (1972)

První polovina sedmdesátých let přála katastrofickým filmům a spolu se Skleněným peklem bylo Dobrodružství Poseidonu tím vůbec nejslavnějším. A podobně jako ohnivý kolega funguje i dnes výtečně. Není divu, oba filmy produkoval Irwin Allen a věděl, co diváky baví – spousta hereckých hvězd, velkolepé akční scény a atraktivní prostředí. Jako třeba luxusní výletní parník, který vlna otočí o sto osmdesát stupňů. Nahoře je dole, dole je nahoře a skoro všichni jsou mrtví. A ti, co ne, se musejí dostat ven dřív, než se loď potopí. 

Tradiční akční hrdinové v Dobrodružství Poseidonu nejsou a i Hackman tu hraje spíš hrdinu z nouze, reverenda Scotta, který se dovede hrdinou stát tváří v tvář okolnostem, ale zrovna dvakrát po tom netouží. Hackman byl pro podobnou roli ideální. V akčních scénách působil díky svému chlapskému šarmu a fyzičce uvěřitelně, ale nikdy ne přehnaně. Člověk se o něj mohl bát. Mohl mít strach, že v další scéně umře (ať už hrdinsky, nebo náhodou), ale odpustil mu i to, že se mu něco nepovedlo, nebo něco pokazil. Pořád to byl jen člověk dohnaný k hrdinství okolnostmi. Rok po Francouzské spojce, kde Hackman zářil jako buldočí Doyle, to byla krásná ukázka šíře jeho hereckého rejstříku. (Mr. Hlad)