Cageovský žebříček bez cageovských bizárů by byl poloviční, my jsme ale chtěli upozornit na ty filmy, které jsou opravdu dobré. Ale na druhou stranu před těmi špatnými, nebo před takovými, v nichž předvádí své mnohdy bizarní herectví, se utéct nedá. My jsme se rozhodli vybrat a abecedně seřadit pět takových, které skutečně stojí za pozornost. 

Ghost Rider, 2007, r. Mark Steven Johnson
Těžce podprůměrná komiksovka bez tváře a jakéhokoliv momentu hodného zapamatování. Tak bychom mohli označit Ghost Ridera bez účasti Nica. Ten kupodivu na roli motorkáře uzavírajícího smlouvu s Mefistofelem kývnul, navíc se podílel i na scénáři a pro svůj výkon doslova zahořel (enter Jonathan Frakes in Věřte nevěřte meme). Béčková produkce a jalový scénář z filmu čiší na sto honů, ale právě díky nevýraznému okolí má Cage v tandemu se žhavou Evou Mendes možnost vyniknout. Jeho plamenná gesta a zarputilé výrazy ve chvíli, kdy střílí démona hořící brokovnicí do ksichtu, se těžko dostávají z hlavy a můžou se směle zařadit k nejvýraznějším momentům hercovy kariéry. Navíc tady Cage má tu výhodu, že se na plátně střídá v roli s hořící lebkou bez očí a mimiky, díky čemuž může jeho planoucí výkon o to víc vyniknout. Jestli má Marvel špetku rozumu, adept na příští výbušné cameo je jasný. (Jokolo)

Mandy - Kult pomsty, 2018, r. Panos Cosmatos
Snímek od Panose Cosmatose, jehož otec George režíroval mimo jiné druhého Ramba, nabídl před pěti lety jeden z nejpůsobivějších zážitků karlovarských půlnočních projekcí. V Cageově notně odbržděné filmografii poslední dekády představuje jeden z nemnoha příkladů, kdy šla bizarnost díla ruku v ruce s důstojnou kvalitou a poutavostí. Přestože se zde Cage ve slipech a s motorovkou bezesporu notně vyřádil, jeho snaha pomstít brutálně zavražděnou přítelkyni budí velké divácké sympatie. Jak také jinak než zcela šíleně reagovat na situaci, kdy vám sekta motorkářských kanibalů zfetovaných LSD zaživa upálí životní lásku? Cosmatos nechal Cage vykonat halucinogenní mstu velmi stylově, díky čemuž je Mandy neironicky vtahující podívanou. (Rimsy)

Nesnesitelná tíha obrovského talentu, 2022, r. Tom Gormican
Přehlížený klenot Cageovy filmografie, který navíc před pátravými zraky fanoušků schoval Covid a hercova trochu hrbolatá filmografie posledních let. Jenže Nesnesitelná tíha není jen rozkošně meta, protože v ní Nicolas Cage hraje sám sebe, je i napůl zrcadlem a napůl satirou současného Hollywoodu, pokřiveného pohledu fanoušků na svoje modly, a též šťoucháním do vlastních vzestupů a pádů á la JCVD. Ani na chvilku však tenhle film nezačne být příliš temný, na to si své party Cage i “zamilovaný” Pedro Pascal příliš užívají. Nic podobného nenajdete, takže se film těžko popisuje a doporučuje, ale jde o bláznivou jízdu od začátku do konce, v níž se nehraje lacině na jistotu a Cage mezi pomrkáváním na své nejvěrnější skutečně hraje jako o život. Hravý trailer tentokrát přesně odráží, co se děje ve filmu. Zdánlivě bez struktury, ale s tahem na branku skrz epizodní skeče a chytře budované gagy. Nechci vám to prodávat příliš horlivě, ale vlastně to asi zkouším, protože v rámci Cageovy filmografie jde o stěžejní dílo a málokdy se povede, aby podobná sebereflexe nevyzněla směšně a povrchně, případně rovnou nadbytečně a křečovitě. (imf)

Polibek upíra, 1988, r. Robert Bierman
Průměrná upířina, kterou skoro nikdo z dnešních diváků neviděl a dávno se na ní zapomnělo? V jistém směru rozhodně ano! Ale právě Polibek upíra je onou nekonečnou studnicí cageovských memů a jádrem tohohle slavného youtubeového sestřihu, v němž Cageovi hrabe tak intenzivně, že ho pak už asi kdekoliv jinde nebudete moct brát zcela seriózně. Kulení očí, šílené grimasy, přehrocené extrovertní herectví - Cage v sobě ty psychedelické herecké výstupy měl vždycky a nebál se je dávat najevo ani v raném stádiu kariéry, kdy byl ještě za mladou snaživou naději z Coppolovic klanu, a ne za jedinečnou, svéráznou ikonu. Ohledávači jeho kultu ať si Polibek upíra doplní, protože se u jinak nepříliš zajímavého snímku královsky pobaví. (Cival)

Rituál, 2006, Neil LaBute
Kdyby Rituál vznikl před pár lety, nikdo by neřekl ani popel. Nicolas Cage se v minulé dekádě vyskytl v mnoha obskurních snímcích, přičemž jeho divoké herecké kreace a přehrávání byly s postupem času brány jako něco samozřejmého. V roce 2006 však byl Rituál bleskem z čistého nebe, jehož – dnes už pomalu legendární – dementnost zastihla diváky naprosto nepřipravené. Na papíře přitom všechno jakž takž dávalo smysl. Chválený režisér Neil LaBute (o tři roky dříve mi udělal radost povedenou Sexuální rekonstrukcí), Cage pořád ještě na vrcholu sil (čerstvě měl na kontě skvělého Obchodníka se smrtí), remake chváleného sedmdesátkového thrilleru…

Když si dnes pustíte přehled těch „nejlepších“ scén na Youtube, šílenost celého mystéria tolik nevynikne. Pouze když sebemrskačsky strávíte hodinu a tři čtvrtě na tajemném ostrově, kde Bohyně Matka vládne sesterstvu chovatelek včel a na lukách zní mantra: „Trubec musí zemřít!“, doceníte do nebe volající směšnost celého filmu. Přiznám se, že když mám špatný den, tak i dnes s úsměvem zavzpomínám na Nicka v kostýmu medvěda, jenž jako smyslů zbavený zoufale pobíhá po ostrově a s pomocí nebohé Leele Sobieski vzdává poctu van Dammovi. (TedGeorge)

A jaký Cageův film máte rádi vy?