Kdepak, hrstka přepálených rozpočtů a mizerné tržby dotyčných bijáků nic nemění na tom, že se kina znovu vrací na vrchol hollywoodského potravinového řetězce. Asi uhádnete, na úkor koho. Pokud teď pomineme pořád ještě úspěšný Netflix, jenž nedávno nakrknul i tuzemské předplatitele příplatkem za sledování mimo domov (akcionáři na tuto změnu mimochodem slyšeli a pokud jste před rokem investovali do akcií, které v jednu chvíli spadly pod hranici 180 dolarů, můžete si dnes výskat) a nekonečně bohaté a rozhazovačné konglomerátní výjimky Apple a Amazon, tak prodělečné streamovací dobrodružství prozatím vyloženě ničí klasické studiové hráče, jako je Disney, Warner Bros., Paramount a vlastně i Universaly s jejich – pořád především zámořským – Peacockem.

Covid byl pro studia, kvapně spouštějící dlouho odkládané streamy, svým způsobem danajský dar, protože gigantický nárůst předplatitelů v pandemické karanténě znamenal radikální změnu politiky vydávání filmů, kterou při pohledu na kruté streamovací ztráty s větším či menším úspěchem korigují dodnes. 

Vždyť skoro každý druhý týden v nedělních tržbách píšeme o filmu, který měl zamířit na nějaký stream, a nakonec ho studio na poslední chvíli poslalo (s nutným dodatečným 15–20milionovým marketingovým dopingem) do kina. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby měl Predátor: Kořist premiéru až letos, vyhne se alespoň z počátku streamům a jde nejprve exkluzivně do kin.

Další příklad? Poslední instance hororové franšízy Evil Dead, alias Smrtící zlo: Probuzení, které v multiplexech po celém světě trhlo téměř 150 mega. Původně měl horor v Americe zamířit na Hulu, což ve zbytku světa (až na výjimky) znamená na Disney+. Mohl bych pokračovat, nicméně vám úplně postačí informace, že na první pohled už trochu zoufalí Warneři se svým HBO Max (respektive nově pouze Max) čerstvě uvažují, že budou část svého exkluzivního obsahu licencovat Netflixu nejenom ve světě (to je běžnou praxí už roky), ale nově i v USA. Streamy samy o sobě holt novinku jen tak nezaplatí.

Znovu se na chvíli vrátím zpátky k rozpočtům. Ty jsou sice v některých případech vysoké, ale pořád nejsou zase tak vzdálené časům, kdy prodeje DVD trhaly rekordy. Mohly by tedy ještě růst? V některých případech rozhodně ano a nabízí se zmínit, že scenáristická stávka, za kterou stojí mocné americké odbory, dost možná odšpuntuje dlouho neřešenou a neutěšenou situaci s platy dalších přepracovaných nádeníků.

Jako na zavolanou přispěchal web Vulture se svým článkem o drsných podmínkách animátorů, pracujících na paralelních světech kresleného Spider-Mana. Neschopnost drakonického Phila Lorda exaktně instruovat přepracované kreslíře na základě storyboardů je podle článku donebevolající (u Phila to navíc není poprvé). Zbývá tak jenom doplnit všeříkající fakt, že návrat do Spider-Verse vyšel Sony na „pouhých“ 100 milionů dolarů. Pět let stará jednička stála jen o pětku méně.

Jasně, mě stejně jako vás také irituje čím dál hnusnější CGI, které nám továrna na sny poslední měsíce a roky servíruje. Nejkřiklavější je asi situace u komiksovek, které ve svých čím dál fantasknějších světech spoléhají více než kdy dříve na zelené plátno, kde se nemotorně pohybují superhrdinští panďuláčci. Jarní Ant-Man budiž nejbolavějším příkladem. Jenomže stačí si vzpomenout na závěrečné titulky právě u mravenčáka, kde jste si mohli přečíst jména doslova stovek VFX nešťastníků, kteří podle všeho také dřeli jako koně, dělali přesčasy a ještě za to dostali mizerně zaplaceno. Marvel je podobným vykořisťováním svých pracovitých „mravenců“ bohužel také pověstný.

Oni vážně nemohou za vyloženě nešťastné rozhodnutí režiséra a studia točit v ateliéru a s použitím nové technologie takhle nešťastně pojmout celý nanosvět. Jednička, která vznikla před osmi lety, stála 130–150 milionů a vypadala subjektivně lépe, protože měla násobně méně triků a kompletně „umělých“ scén. Vlastně je s podivem, že covidová trojka s takovým množstvím kompletně trikových záběrů po takové době stála jenom o 50 milionů dolarů více. Zvláště když si uvědomíte, kolik desítek mega celkově navíc dostali oproti prvními dílu Paul Rudd a další.

Strastem hnusného digibordelu se už více věnovat nebudu. Detailně je totiž rozebral imf ve své dvojici pořád aktuálních a vyčerpávajících článků Proč mají blockbustery čím dál horší triky? a Je Volume trikovou slepou uličkou?

Pořád však ještě nekončím. Klikejte na poslední (a konečně kratší) kapitolu, kde si mimo jiné posvítíme na cenu vstupenek do multiplexů u nás a celé to nějak zakončíme.