Útěk zpátky do ateliérů

V rámci hollywoodských rozpočtů jde o desítky milionů dolarů navíc oproti předpokladům, a to už je citelná změna. Netflix se před dvěma lety chvástal, jak mu pandemie hraje do karet, ale jeho pokusy o “komorní blockbustery” odehrávající se ve dvou místnostech - Malcolm a Marie, Spiderhead, Interceptor - poměrně očividně selhávají. Stejně tak Red Notice bylo vysmíváno jako greenscreenový blockbuster, v němž se snad herci ve scénách ani nepotkávali. Disney doufal, že jeho StageCraft/Volume bude lékem na omezení daná greenscreenem. Že prostě nažene herce a tvůrce do magického ateliéru za desítky milionů dolarů. Ten se rozsvítí kolem nic a mávnutím kouzelného proutku probudí jakoukoliv scénu tak realisticky, že divák nepozná rozdíl.

U Mandaloriana a spol. to funguje částečně i proto, že odkazují na estetiku původní Lucasovy trilogie. Specifická ošuntělost Star Wars vesmíru, sevřené mizanscény střídané s CGI panoramaty dálných planet a mimozemských světů, které snadno prodáte v omamné záři dvou sluncí. Jenže pak přijde čtvrtý Thor a vy zjistíte, že krajina filmového zážitku se neodvratně mění. Beru stranou svébytný vizuál Taiky Waititiho, všechno to neonové pozlátko hýřící všemi barvami. Ignoruju žánrovou i charakterovou rozháranost posledního MCU hitu. Faktem je, že sólovka za čtvrt miliardy dolarů v mnoha scénách působí komorně, ateliérově a proč to neříct naplno, jednoduše sterilně. 

Někdo by mohl říct, že stejný popis sedí na většinu marvelovek. Někdo by dokonce řekl, že úplně na všechny. MCU s nafukováním ambic a celkového měřítka jistě trpí tím, že se pozvolna mění ve 3D animák. Finální epická bitva v Endgame je defakto renderovaná animace, v níž se vyskytuje pramálo herců z masa a kostí. A i ti pravděpodobně dostali instrukce, že mají běhat zprava doleva v labyrintu zelených stěn a mávat kolem sebe neexistujícím kladivem, co odrazí neexistující protivníky. V tomhle směru je StageCraft/Volume jednoznačným zlepšením, protože herci vidí prostředí kolem sebe a mají na co a často i na koho hrát. 

Jenže z řad diváků se ozývají hlasy, že úroveň vizuálních efektů v posledních letech stagnuje, případně rovnou nabrala sestupnou tendenci. Dlouho bublající krize v oboru vizuálních efektů totiž definitivně propukla naplno a Hollywood ji bude muset urychleně řešit. Vypadá čtvrtý Thor mizerně kvůli otupující trikové inflaci, teprve se rozbíhajícím virtuálním technologiím, nebo jsou prostě jen animátoři na pokraji sil? Souhlasit by se dalo se všemi argumenty, protože digibordelu je čím dál tím víc nejen ve filmových komiksech, ale v blockbusterech obecně. Ne nadarmo se letos rozplýváme nad opravdovými stíhačkami v Top Gunu a nikoliv nad úchvatnými dinosaury v Jurském světě, jež se stali - třicet let od premiéry jedničky - okoukaným standardem. 

Na případnou změnu směru a otáčení kormidlem si ale v Hollywoodu počkáme, přičemž obří tržby marvelovek zatím nenaznačují, že by chtěl někdo na zaběhnutém modelu cokoliv měnit. Únava publika musí být univerzální, takže pár halasných reakcí na internetu je zatím spíše neškodným okopáváním kotníků. Stejně tak schopnosti StageCraft/Volume nelze hodnotit zrovna podle Waititiho, jenž připomíná pětileté děcko ve velíně jaderné elektrárny, freneticky mačkající všechny čudlíky, ty velké červené pro jistotu dvakrát. No a pak tu máme ty unavené animátory, díky nimž se konečně dostáváme zpátky na začátek článku.

Všechno, všude, najednou

Potíž s nedostatkem pracovní i výpočetní síly samozřejmě zesilují i streamingové závody ve zbrojení. Netflix, HBO a především Disney+ se chtějí vyrovnat v seriálové tvorbě celovečerákům. Akorát u toho streamovaného Marvelu nebo Star Wars jsme skutečně nepočítali s tím, že ono přiblížení půjde z druhé strany, protože některé scény v Thor: Láska jako hrom opravdu vypadají podobně “televizně” jako MCU seriály na Disney+. Tohle není evoluce, kterou jsme si předplatili, dámy a pánové. Tzv. triková krize způsobená neukojitelným hladem streamovacích platforem jde ruku v ruce se stagnující úrovní animovaných filmů a seriál. Na jeden Arcane nebo Proměnu tu máme tucet naprosto ohavných CGI animáků a dokonce i ten Pixar už není zárukou kvality, nebo dokonce onoho posouvání laťky jako tomu bývalo dřív.

Jak tohle dědkovské nadávání na “staré dobré progresivní časy” uzavřít? Snad jen s neutuchajícím optimismem, že divák je pán a není tak slepý nebo naivní, aby si nechal donekonečna servírovat odfláknutý produkt. My filmoví pisálci spolu se zasloužilými pamětníky, co mají nakoukáno, budeme sice křičet nejdřív a trpět nejdéle, ale postupem času se ta blbá nálada rozšíří natolik, že se snad všechno otočí k lepšímu. Jen s tou zářnou kariérou milionáře v oboru renderovaní svalnatých superhrdinů bych být vámi už moc nepočítal, jakkoliv vám chystaný rozhovor s oním trikovým kápem možná nabídne jiný, o dost optimističtější pohled do zákulisí trikové branže. Těšte se na něj a dejte nám vědět, jestli vás tyhle pohledy do zákulisí baví.