Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: 10 nejlepších filmů dekády podle Rimsyho


ikona
Rimsy
chlapectvíhonla la landláskamelancholiamz nejnejlepší filmy dekádynemilovanínikdy neodvracej zrakredakcetématop 10Tři billboardy kousek za Ebbingemzoufalství a naděje
Divné, temné a smutné. I takové filmové zážitky mohou patřit mezi ty nejlepší. 

Rozkaz zněl jasně: „Když to bude divný, tím líp.“ Takže jsem se ve svém brodění pamětí nikterak neomezoval, přesto se v následujícím výběru vyskytuje větší množství středoproudých kousků, než bych čekal. Nedá se nic dělat, asi měknu. Na festivalové artovky dojde jen minimálně, přesto se snad nemusíte obávat, že by se tento výběr nudně překrýval s těmi ostatními - ačkoli Sezn@mku či Logana v něm překvapivě nenajdete. Odložte tedy čerstvě vonící popcorny, které jste při čtení topek mých redakčních kolegů spokojeně mlsali, a pojďte se probrodit nánosem lidské temnoty.

2. Chlapectví (2014, r. Richard Linklater)

V jednoduchosti opravdu může být velká síla. Proč složitě řešit trable s přeobsazováním, líčením či digitálním retušováním herců, kteří mají stárnout, když stačí prostě… počkat? Dvanáct let práce se nakonec zúročilo, protože Chlapectví se v roce 2014 dočkalo právě takové pozornosti, jakou si zasloužilo. Filmový experiment vyžadoval nejen obrovskou vůli a závazek od všech zúčastněných, ale může zároveň sloužit jako fascinující ukázka toho, že Richard Linklater dokázal udržet sám sebe na uzdě.

Zkušený filmař jistě od začátku věděl, že takto připravovaný materiál bude dostatečně silný sám o sobě a odolal (určitě silnému) pokušení příběh o vyrůstání jednoho texaského chlapce přehnaně dramatizovat a komplikovat. Stopáž blížící se třem hodinám je zásadní, neboť čas strávený se zcela obyčejnými hrdiny podtrhuje jednak sympatickou civilnost výsledku, jednak v duchu tradičních časosběrných dokumentů ukazuje sílu samotného lidského života, osudovost prodanou skrz autenticitu. Linklaterovi nelze upřít vizionářství ani pozorovatelský talent, jež vcelku normální zámořské indíčko posouvají směrem k nejzajímavějším filmovým projektům všech dob.

1. Hon (2012, r. Thomas Vinterberg)

Esence všeho, co máme na severské tvorbě tak rádi. Spoluzakladatel hnutí Dogma 95 a jeden z mezinárodně uznávaných tahounů skandinávské kinematografie Thomas Vinterberg to dotáhl až k oscarové nominaci; hlavně však připravil snad nejlepší roli Madsi Mikkelsenovi a vyždímal z diváků emoce na maximum. Obvinění ze sexuálního zneužívání je samo o sobě dosti extrémním tématem, které se vyhrotí poměrně snadno – nepřiznaná, leč zjevná presumpce viny a nenapravitelné poškození reputace mohou vzniknout až děsivě snadno a nenápadně.

Filmový Hon však roste i díky nezáměrné přidané hodnotě – už v roce 2012 jen tak mimochodem ukázal, k čemu současná společnost směřuje. Pohrdání fakty či ochota k emoční zmanipulovatelnosti jsou v nás hluboce zakořeněny, čehož politický populismus v kombinaci s technologickými výdobytky dokázal až příliš dobře využít. Hon nevypovídá jen o povrchních hodnotách specifické komunity, nýbrž temných tendencích dřímajících v každém z nás a čekajících na spuštění. Na vystižení něčeho tak hlubokého prostě musíte mít seversky melancholické depkařství v krvi.

Zhruba další desítka titulů se jen s těžkým srdcem nevešla, takže jim věnuji aspoň čestnou, ale o to srdečnější zmínku. Nolanovky Interstellar a Počátek, Fincherova Zmizelá, Sheridanova Wind River, první Vaughnův Kingsman, Scorseseho Vlk z Wall Street či Villeneuvovo Zmizení – to všechno jsou skvělé, přístupné a chytré kousky představující špičky zámořské tvorby. Trochu zapadl Warrior, jedno z nejzajímavějších sportovních dramat, a všechna získaná ocenění si zaslouží i nečekaně oscarový Parazit. Za nejzajímavější český film dekády jsem označil další ze Zelenkových mystifikací Ztraceni v Mnichově.

Tarantino mě potěšil oddalováním uspokojení hlavně v Osmi hrozných, podobné konverzační kvality prokázala i sympaticky odžitá Manželská historie Noaha Baumbacha. Zúzkostňující debut Ladje Ly Bídníci měl u nás premiéru začátkem letoška, ale zapadnout by neměl a vyzdvihnu ho rád (na rozdíl od Hooperových odpudivých zpívánek). Do výběru se na úplně nejposlednější chvíli nedostal (a tak obsadil symbolické 11. místo) Birdman, v němž dokázal Iňárritu vytvořil přesně onu vtahující atmosféru, kterou mám tak rád. A na závěr ještě trio velmi silných, osobních zážitků – spoustu hodin drásavě obtěžující a o to podnětnější vachkovina Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie či naopak srdcervoucí psychoanalýzy Charlieho Kaufmana Anomalisa a Asi to ukončím. Inu, nebylo to zas tak slabá dekáda.

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace