Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: 10 nejlepších filmů dekády podle Spoonera


ikona
Spooner
Christopher Nolandavid fincherDenis VilleneuveLeonardo dicapriomz nejnejlepší filmy dekádyredakcetématom hardy
Další redakční ohlédnutí za uplynulým desetiletím. 

Ano, chápu vás. Asi jste čekali, že nejdříve se výzvy Civala o topku dekády ujme někdo z redakčních matadorů v čele s Imfem či Mr. Hladem, ale jako první jsem se rozhodl zvednout hozenou rukavici já, zástupce nové krve MZ. Ale teď už vážně. S myšlenkou o sestavení své vlastní rekapitulující topky jsem koketoval už od doby, kdy se Cival o dlouho chystaném článku rozpovídal jednou v hospodě a následně jsme si podobný žebříček interně sestavili i s kolegy na TVzone. A při tom dlouhém přemýšlení nad uplynulými ročníky jsem si uvědomil, jak moc bylo minulé desetiletí nabité velkými a silnými filmovými zážitky, na něž nedám dopustit. A že vybrat pouze desítku vyvolených je sakra těžký úkol. Tak snad vás i můj výběr pecek, které mi absolutně nejvíc přirostly k srdci, inspiruje k návratu do vašich filmových vzpomínek či puštění některého z těchto fláků.

6. Social Network (2010, r. David Fincher)

Člověk by řekl, že snímek pojednávající o počátcích internetového fenoménu Facebook a osobnosti Marka Zuckerberga bude možná postupem časem spíše stárnout a kvůli dopředu neustále frčícím moderním technologiím už nebude tolik aktuální. Jenže to by nesměla mít tuto pecku na starosti dvojice David Fincher a Aaron Sorkin. Díky nim Social Network i po deseti letech neuvěřitelně zraje, je stále důležitou výpovědí o sociálních sítích i generaci, jež na Facebooku a spol. posléze vyrostla.

Sorkin zde jasně dokázal, proč je mnohými považován za scenáristického génia a v jeho kulometné kadenci dialogů má každá věta své místo a jasný význam. David Fincher pak přichází s na první pohled chladnou, ale přesto naprosto fungující režií, v níž nádherně pracuje s každým záběrem či detailem. Režijní mág zde po Zodiacovi dokonale vybrousil svůj vizuální a tvůrčí styl, jenž ho následně reprezentoval celou dekádu, ať už ve Zmizelé či v seriálech House of Cards a Mindhunter. Mohl bych tak skládat této pecce ódy ještě dlouho, ale místo toho vás radši nasměruji na své nedávné VIM. A budu tiše doufat, že tu dvojku obsahující další neméně výživná Zuckebergova léta a ještě větší rozvoj internetového fenoménu přeci jen dostaneme.

5. Rivalové (2013, r. Hon Howard)

Miluju formuli 1 a už dětství, kdy zrovna vrcholila rivalita mezi Schumacherem a Häkkinenem, žeru téměř každý závod a napínavý boj o titul. A to i v současnosti, kdy už je však mnohdy daleko zajímavější bitva strategií a týmů než aut kolo na kolo. A právě z těchto důvodů byla pro mě závodní pecka Rona Howarda takřka splněným snem a nádherným fanouškovským dárečkem. Režijní matador dokázal skvěle prodat rivalitu dvou závodních legend, ale zároveň ukázat, že k sobě mají Hunt s Laudou přes všechnu odlišnost vlastně dost blízko. A divák neví, komu z nich má vlastně fandit víc.

Tvůrci zde navíc náramně prodávají divoká léta F1, kdy byli závodníci vlastně totální magoři, kteří kvůli své vášni šli o každém závodním víkendu koketovat se smrtkou. Tehdejší nespoutanost, nebezpečnost a i tak trochu závodní anarchie… Rivalové prostě prodávají zlatá léta královny motosportu se vší parádou. To vše v naprosto intenzivním a emocionálním podání a s hezky natočenými závody, u nichž divák v napětí sedí na kraji sedačky, i když ví, jak to celé dopadne. A fakt, že Daniel Brühl nedostal za ztvárnění Niki Laudy ani oscarovou nominaci, považuji za jeden z největších zločinů Akademie uplynulých let.

4. Sicario: Nájemný vrah (2015, r. Denis Villeneuve)

Denis Villeneuve je nejspíš největším režisérským zjevením minulého desetiletí a téměř každý jeho snímek od přechodu do Hollywoodu si místo v podobných topkách bez debat zaslouží. Jen málokterý tvůrce má v současnosti tak neskutečnou formu a vizi jako právě on. Sicario se však do mého srdce zabodlo bezkonkurenčně nejvíc. Dokonale hutný, pomalý, atmosférický thriller, v němž dokáže šikovný Kanaďan tak neskutečně budovat napětí jednotlivých scén, až se pak divák vždy po konečném zaznění výstřelu brutálně lekne a vyskočí ze sedačky. Villeneuve dokáže v této brutální drogové story prodat každý drsný pohled, každý lahůdkový záběr z kamery Rogera Deakinse i burácející hudbu Jóhanna Jóhannssona. 

Prostě thrillerová laskomina drsná jak šmirgl papír, která si s divákem neskutečně hraje a několikrát s ním solidně zametá, stejně jako s hlavní hrdinkou v podání Emily Blunt. Právě v případě její postavy se pak hezky ukazuje síla scénáře z klávesnice dalšího velkého filmového objevu Taylora Sheridana. Ten nejen, že dokáže ze zdánlivě jednoduchého příběhu vykouzlit precizně vystavěný scénář s napínavou šachovou partií, ale navíc umí napsat totálně uvěřitelné, živé a chybující charaktery, jimž byste se ale ani přesto nechtěli dostat do cesty. A v případě zprvu drsné agentky, která však dostává ve světě bez pravidel často na hubu, to platí dvojnásob. S její postavou si sice všichni vytírají tak trochu zadek, ona je ovšem právě svou urputností a zranitelností tou správně uvěřitelnou silnou ženskou hrdinkou, vedle níž jsou všechny drsňačky od Jessicy Chastain či Charlize Theron v Old Guard vyloženě k smíchu.

3. Drive (2011, r. Nicolas Winding Refn)

Tvorba Nicolase Windinga Refna mě vlastně většinou dokonale míjí a u jeho posledních hooodně pomalých počinů mám často strach, jestli film vážně ještě běží, nebo se mi zasekl obraz. Jenže v případě Drive všechny jeho trademarky nějakým záhadným způsobem dokonale zaklaply. Krvavý příběh mlčenlivé kaskadéra v podání parádního Goslinga (až teď koukám, že se mi do topky tenhle borec vměstnal rovnou dvakrát) možná nenadchne perfektně napsaným scénářem, ale vlastně strhne ve všem ostatním. Refn ve svém už asi navždy nejvíc mainstream filmu podvratně střídá žánry, skáče od pomalého artu ke krví nasáklému pulpu a servíruje naprosto hypnotickou a uhrančivou atmosféru s dokonalým elektronickým soundtrackem, díky němuž máte chuť projíždět se s Goslingem v autě celé hodiny. Nebo aspoň do chvíle, než by na vás vytáhl kladivo. Drive je dokonalou multižánrovou pomalou jízdou, v níž si Refn hraje s každým záběrem i detailem a servíruje pohlcující zážitek, jenž se stal po právu kultem. Škoda, že se poté Refn už s tímto stylem až příliš utrhl ze řetězu a v dalších filmech už zapomněl, že na ně kouká i někdo jiný než on.

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (26)
© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace