Včera začal 24. ročník festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. V letech 2017, 2018 i 2019 jsem psal přímo z místa bojiště, a to nejen o hlavních lákadlech daných ročníků, ale občas i o konkrétních filmových zážitcích. Jenže letos je všechno jinak a já sedím doma stejně jako všichni ostatní. Organizátoři festivalu však naštěstí měli dost času na přípravu online varianty, kterou si nyní můžete vychutnávat až do neděle 8. listopadu. A třeba tak přičichnete dokumentární atmosféře i za předpokladu, že byste se normálně na Vysočinu nejspíš nevydali.

Neošizený program

Letošní program čítá kolem 280 titulů, jedná se tedy o podobné číslo jako minulý rok. Pořadatelům se naštěstí podařilo domluvit změnu promítání s většinou producentů a distributorů, a tak jsou programové zásahy minimální. Ze známějších jmen můžete ve filmové nabídce narazit na novinky od Olgy Sommerové (Věřím, že více světla potřeba nebude), Marka Najbrta (Vodňanský & Skoumal – Všechno je proměnlivé), Filipa Remundy s Vítem Klusákem (Jak Bůh hledal Karla), Petry Nesvačilové (Vojna Ztohoven), Aj Wej-weje (Coronation) či Terezy Nvotové (New York v čase korony).

Jak poslední dva tituly ukazují, velký prostor bude věnován tématu koronavirové pandemie - aby také ne, když už tak výrazně zasáhla i do podoby samotného festivalu. Na nějakou komplexní reflexi je samozřejmě brzy, ale svérázné pohledy filmařů z celého světa nás při našem aktuálním neoficiálním lockdownu přesto mohou zaujmout a inspirovat. Ale i pokud karanténním elegiím neholdujete, můžete se pohoršit nad tématy klimatické krize, lidských práv či proměn společnosti. Jen hezky zapátrejte v programu.

Osobní slabost

Mou tradičně oblíbenou kategorií jsou extrémně dlouhé filmy, kterých letos bude požehnaně. Jednak se totiž objevuje novinka Radnice od dokumentárního matadora Fredericka Wisemana, který ani po devadesátce nepřestává být nekompromisním pozorovatelem okolního dění. Jeho observační dokumenty se nejčastěji zaměřovaly na všední cvrkot všelijakých institucí (nejznáměji třeba ve snímcích High School či Obchodní dům), v čemž tentokrát pokračuje v prostředí bostonské radnice – a to hned na ploše 275 minut.

Tím si nezadá s věčným provokatérem Karlem Vachkem, jehož retrospektivu letos Ji.hlava uvádí také. Vedle loňského opusu Komunismus a síť (stále jeden z mých nejlepších festivalových zážitků) si můžete vytrpět i poklady typu Nový Hyperion, Co dělat? či Bohemia docta. Radši vás ale nebudu trápit ani kompletním vypisováním názvů těchto protivných a zároveň geniálních děl; to se prostě musí zažít.

Digitální návštěva Jihlavy

Jak tedy letošní ročník probíhá? Na webu Ji.hlavy si můžete zakoupit festivalovou akreditaci, která letos vyjde na 350 korun – dobrovolně však můžete poslat i více, neboť 60 procent z částky jde na podporu samotných filmařů. Po pořízení akreditace se pomocí unikátních přihlašovacích údajů dostanete k možnosti přehrání filmů, které budou pravidelně odemykány. Novou nálož snímků dostanete obvykle třikrát denně – v 9 hodin ráno, v 17 hodin odpoledne a od 20:30 večer. Stream bude k přehrání většinou sedm dní od zveřejnění, máte tedy dost času se bohatou nabídkou probrat a na své favority se v libovolnou dobu podívat.

Vedle filmů můžete sledovat i diskuze po filmech, debaty odborníků a další doprovodný program v podobě živého přenosu z tradičního jihlavského Studia Maják či jednotlivých streamů na Facebooku či YouTube. „Živý“ festivalový program bude zveřejňován do neděle 1. listopadu, kdy by za běžných okolností festival končil; nyní však budete mít ještě další týden na to, abyste postupně dohnali resty, jež jste nestihli hned po zveřejnění. Držme Ji.hlavě s tímto neotřelým a zjevně propracovaným formátem palce, aby se i v současných bizarních podmínkách jednalo o stejně kvalitní a inspirativní událost jako obvykle.