Hranice života (2005)

Už jste odpustili Davidu Benioffovi konec Hry o trůny? Ne? Zkuste dát známému scenáristovi a producentovi další šanci v jednom zamotaném příběhu, který si rok po premiéře Hledání Země Nezemě (rozdílnější filmy byste těžko hledali) zrežíroval Marc Forster. Hranice života je mindfuck na druhou a někdo ho kdysi dokonce označil za „brainfuck“. Zpočátku se člověk ještě orientuje. Sleduje totiž psychiatra (Ewan McGregor), který se snaží zabránit sebevraždě svého pacienta (Ryan Gosling). Jenomže časem se začne prolínat minulost s přítomností, psychiatr bojuje nejenom s krutou realitou, ale i se svým podvědomím a sovy zase jednou nejsou tím, čím se zdají být.

Schválně odkazuji na Lynche, protože právě ten jistě měl z psychotické haluze o chorých lidech velkou radost. Divák celou dobu hádá, co je realita, a když už si myslí, že alespoň trochu tuší, režisér mu uštědří pořádnou ránu na solar. Film vyvrcholí pointou, která na první pohled všechno vysvětlí. Na pohled druhý však (dost možná schválně) také nedává smysl a nevysvětluje mnoho věcí, které se nejenom postavě psychiatra v uplynulých 90 minutách udály. Stay alias Hranici života jsem viděl jenom jednou před lety a moc jsem nevěděl, co si o vizuálně vypiplaném filmu myslet. To nevím ani dnes, ale občas si na něj vzpomenu a znovu se zamyslím nad tou závěrečnou pointou. Ne, to by nám Benioff přece neudělal…

Záhada Silver Lake (2018)

Tenhle 139 minut dlouhý biják z dílny čím dál zajímavějšího studia A24 budete buď milovat, nebo nenávidět. Něco mi říká, že těch, kteří budou „někde mezi“ mezi vámi moc nebude. Jak už napsali chytřejší lidé – Záhada Silver Lake je jako kombinace Donnieho Darka, Mulholland Drive a Čínské čtvrti. Sam (Andrew Garfield) pátrá po zmizelé sousedce (Riley Keough) a zjišťuje, že Los Angeles je divné a prohnilé město, pod jehož povrchem se odehrávají úchylné a smysl nedávající neplechy. Do mixu přidejte mnoho popkulturních referencí a jen tak mimochodem také poctu klasické éře Hollywoodu doprovázenou parádním soundtrackem.

Kudos posílám směrem ke Garfieldovi, který se toho nebál a zahrál si nesympatického sráče, jenž se protlouká hnusným L.A, a čím více se toho spolu s ním divák dozvídá, tím méně mu to dává smysl. Tentokrát bych asi tolik nechválil scénář (byť je bezesporu unikátní), protože chvílemi vážně nedává smysl. Připravte se na dlouhou cestu, která je schizofrenní v tom smyslu, že vás bude na jednu stranu zajímat, co se stane dál, ale zároveň budete frustrovaní, protože si jednotlivé příběhové nitky nebudete schopni pospojovat dohromady. Milovníci konspiračních teorií se podívají povinně, ostatním budiž největším doporučením Rimsyho osmička v recenzi.

Lost Highway (1997)

Trochu podvádím, vím. V úvodu jsem se zaklínal, že budu tematicky doporučovat neznámé bijáky a najednou se vytasím se známou peckou Davida Lynche. Nedá se nic dělat, Lynch tu zastoupený být musí a vězte, že Lost Highway zmiňuji jako jednu z mnoha surreálných filmových fantazií legendárního režiséra, který už 19 let nenatočil pořádný celovečerní flák. Pokud zapomeneme na neuchopitelné a podle mého názoru nekoukatelné Inland Empire, tak tím posledním zajímavým „cotodopr“ zástupcem v jeho filmografii bylo Mullholand Drive, v němž režisér objevil pro svět Naomi Watts. Dobrá, pokračování seriálového Městečka Twin Peaks stojí za hřích, ale s režisérem je to poslední roky stejně marné.

Lost Highway je klasický Lynch. Sny kopulují s realitou, postavy se utápějí v nejčernější temnotě plné obrazů zobrazujících násilí, perverzní sex a bezvýchodnost naší existence. Záverečné zacyklení celého filmu je podle mého názoru jenom pomrknutí Lynche na všechny hloubavé duše, které donekonečna hledají smysl v něčem, co smysl nemá. Co dodat na závěr? Největší Lynchův mindfuck je pro mě Příběh Alvina Straighta, který je všechno, jenom ne mindfuck. Civilní příběh důchodce na cestách jsem viděl už třikrát a při poslední projekci jsem se přistihl, jak sleduji traktor hlavního představitele a hledám na něm něco zvláštního.

The Frame (2014)

Alex je zaměstnanec drogového gangu. Nebaví ho to, má výčitky svědomí, chtěl by žít jinak. Naskytne se mu příležitost, jak se dostat pryč z podsvětí profitujícího na prodeji zakázaných substancí. Aby se tak stalo, musí na jedničku splnit poslední úkol. Jednou večer přijde zamyšlený domů a zničehonic se mu spustí televize. Na obrazovce je žena, která sice nijak nepřipomíná Samaru z Kruhu, ale stejně ho vidí a reaguje na něj. Tak, a teď se schválně podívejte na trailer a řekněte mi, jestli z něho dešifrujete alespoň část výše nastíněného příběhu.

O The Frame se velmi těžce píše. Maximálně můžu subjektivně chválit a tím pádem napíšu, že navzdory fakticky nulovému rozpočtu se dočkáte strhující haluze, která v poslední půlhodině prolomí všechny hranice filmového metafyzična a vy začnete mít pocit, že na monitoru/televizi sledujete k vám promlouvajícího Alexe, k němuž promlouvá z jeho televize žena (jmenuje se Samantha). Což se samozřejmě Alexovi nelíbí, a chtěl by vám uniknout. Klid, nespoileruji, všechno se bude dít trochu jinak, než si teď myslíte. Po Coherence doporučuji The Frame asi nejintenzivněji, musíte to vidět.