Poslední kapkou bylo, když se koncem šedesátých let nad komiksy začalo smrákat. Jak Marvel, tak DC totiž zdražili jednotlivá vydání a zájem veřejnosti o superhrdiny citelně ochladl. Někteří cítili krizi a spoluautor Kapitána Ameriky, Joe Simon, se pokusil postavu přeregistrovat na své jméno. Byla z toho soudní pře, ve které stál Kirby proti svému bývalému partnerovi na straně Marvelu. Velké vydavatelství soud vyhrálo, ale snad aby Kirbyho trochu usměrnilo po opojném úspěchu, nabídlo mu prodloužení smlouvy za podmínek, které nešlo akceptovat. V čele stál pořád ještě Martin Goodman, jenž tehdy Kirbyho vyhodil za úmysl odejít do Nationalu. Kirby si tedy řekl, že historie se opakuje, a raději sám odešel do konkurenčního DC Comics.

Pro Stana to byla jedinečná šance, které se samozřejmě chopil. Už v roce 1971 se z něj po Goodmanově odchodu stal hlavní vydavatel a později na krátkou dobu i generální ředitel celého Marvelu. Jeho neuvěřitelná produktivita pomohla Marvelu přežít hubená léta. Ačkoliv od roku 1972 už nepsal scénáře pro jednotlivé sešity, měl nad vším finální slovo. Stala se z něj hlavní tvář celého vydavatelství a ve všech sešitech bylo hrdě napsáno “Stan Lee uvádí”. Kirby si mezitím s novým vedením DC Comics nesednul, často musel dělat na komiksech, které ho nebavily, a místní zkušení kreslíři ho brali jako konkurenci a často mu potají jeho designy sabotovali. Vydržel to pět let, než se zas na chvilku vrátil do Marvelu, tentokrát už naposledy.

Stan Lee jeho návrat vyhlásil na Marvelconu, který se konal v roce 1975. Dvě legendy zase spolu táhnou za jeden provaz. Byla to ale spíš marketingová vějička. Kirby sice v následujících čtyřech letech odvedl hodně práce a spolupracoval se Stanem třeba na Silver Surferovi, ale nakonec práci ve “firmě jednoho muže” nevydržel a odešel hledat štěstí v animovaných filmech u Hanna-Barbera.

Možná se divíte, že je půlka článku o Jacku Kirbym, ale tahle dvojice opravdu byla nerozlučná a zanechala na americkém komiksu nejvíc stop. V dobrém i zlém vtiskli Stan a Jack kresleným superhrdinům tvář i duši. Těžko dnes dohledat, kde začíná jeden a končí druhý. Oba se dočkali zasloužené slávy, ale Jack zemřel už v půlce devadesátých let - v době, kdy byly tištěné komiksy v největší krizi. Během sedmdesátých let předal Stan Lee vedení jednomu ze svých schopných editorů a vydavatelství konečně předběhlo konkurenční DC a sypalo jeden kultovní book za druhým. V osmdesátkách se ale vše obrátilo. Řada výrazných autorů zběhla k DC, kde dostávali větší tvůrčí svobodu a krachující Marvel pod novým vlastníkem dostal další ránu, když mu sedmička talentovaných tvůrců v roce 1992 utekla a založila si vlastní vydavatelství Image Comics.

Nutno dodat, že v té době už byl Stan Lee jenom čestným ředitelem s královským platem 1 milion dolarů ročně. Na začátku osmdesátých let se věnoval už jen zábavným věcem. Produkoval televizní a animované seriály licencované Marvelem (jeho první cameo lze vysledovat k celovečernímu Hulkovi s Lou Ferrignem), čile komunikoval s fanoušky a zůstával tváří Marvelu. Devadesátá léta pro společnost znamenala očistec, právě tehdy Marvel přišel o spoustu licencí na filmové adaptace, když je rozprodal za pár drobných a za nevýhodných podmínek. Mince se začala obracet až s příchodem Aviho Arada a Isaaca Perlmuttera. Ačkoliv ten druhý nadělal v poslední dekádě víc škody než užitku, tehdy přísné manažerské vedení pomohlo Marvelu od dalšího průšvihu.

Rebooty komiksových sérií vrátily společnost do černých čísel a Hollywood konečně začal produkovat úspěšné adaptace. Začalo se nenápadně Muži v černém a Bladem, ale X-Meni a především pak Spider-Man zažehly skutečnou komiksovou horečku. Z podílů na tržbách se pak Marvel rozhodnul ve spolupráci s velkým studiem natočit Iron Mana, kterému se dlouhá léta všichni vyhýbali. Zbytek je historie. Obrovský úspěch adaptace vedl k jednání s Disneym a následné akvizici. To byla sladká tečka za víc než patnáct let trvající snahou Marvelu vmáčknout se do Hollywoodu. Kevin Feige, který sepisoval poznámky už k Bladeovi jako snaživý juniorský producent, se v roce 2007 konečně dočkal výraznějšího postu, když se odmávlo natáčení Iron Mana. Marvel posílený hubenými zisky z X-Menů a Spider-Manů, které se ale zmnohonásobily na prodeji merchandisingu, si konečně mohl dovolit úvěr a rozjel svou filmovou revoluci.

Stan Lee u toho jako maskot nemohl chybět, ostatně měl ve smlouvě ty cameo roličky napsané jako součást své práce. Za roční gáži musel Marvelu věnovat alespoň 10 % svého času - od účinkování ve filmech, besed s fanoušky a psaní úvodníků, oběžníků, nebo poskytování rozhovorů. A Stan to miloval, protože fanoušci pro něj byli alfa a omega. S tím, jak rostl význam Marvel Cinematic Universe, už sice oslabovala samotná komiksová sekce, ale Marvel a jeho superhrdinové nikdy nebyli v popkultuře pevněji zapasovaní než právě dnes. A vedle Stana se rodila nová hvězda - Kevin Feige se stal symbolem marveláckého úspěchu, fanboyem, z něhož vyrostl kovaný lídr, jenž sám moc dobře ví, co fanoušci chtějí.

Zůstává otázkou, jak dlouho Feige u Marvelu vydrží. Zvěsti o jeho odchodu jsou starými novinkami, ale teď po smrti Stana Lee bude Marvel víc než kdy jindy potřebovat výraznou ikonu. Zlatá dekáda MCU bude vrcholit napřesrok s druhou půlkou Infinity War. A co bude dál? To nikdo netuší. Se Stanem se ale určitě ještě potkáme, protože cameo pro Infinity War i druhého Spider-Mana natočit stihnul. A chtěl zalidnit i další chystané marvelovky, i když mu to už nemoc nedovolovala. Pro své hrdiny i fanoušky dýchal do posledního možného okamžiku. Stejně jako jeho postavy samozřejmě nebyl bez chybičky. Stejně jako jeho postavy se však zapsal do historie popkultury jako málokdo před ním. Těch necelých osmdesát let neúnavné práce bude doznívat ještě celé dekády. Noví fandové se budou při nakoukávání klasik za dvacet, třicet let ptát, kdo je ten jízlivý stařík, který v nestřeženém okamžiku vždy vykoukne z plátna. Vysvětlete jim to… povězte jim, že Stan the Man stál u zrodu toho všeho. A že je jeho Excelsior aneb Vždy vpřed a vzhůru nejen oficiálním sloganem státu New York, ale i radou, kterou bychom se v životě měli řídit úplně všichni.