Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: Jak se film Ready Player One liší od knižní předlohy?


ikona
imf
ernest clineready player onesteven spielbergtéma
Pojďme se ponořit do jednoho z nejúžasnějších světů poslední doby... 

S tímhle článkem úmyslně přicházíme týden po premiéře, protože obsahuje… no řekněme mírné spoilery. Neprozradíme vám, jak to celé dopadne, ačkoliv je všem jasné, že jde o spielbergovskou pohádku o honbě za pokladem (vejcem) a princeznou v dystopickém království sužovaném zlou korporátní hydrou. Zbytek už si domyslíte. V knize i ve filmu je Ready Player One především o budování světa a vyprávění, nikoliv o příběhu jako takovém. Drtivá většina úprav a škrtů, které Spielberg oproti Clineově předloze provedl, aby se vešel do rozumné stopáže, je vnímána odbornou kritikou i laickým publikem pozitivně. Ano, Ready Player One se skutečně nerozpadnul na hloučky zasvěcených popkulturních odkazů, vlastně je spíš brilantním a jaksi mimochodným komentářem osmdesátkové a devadesátkové mainstream tvorby, kterou Spielberg pomáhal budovat. Pan vypravěč tu není za pouhého fanboye jakým byl Cline, ale plně využívá svůj potenciál natočit filmové dobrodružství, co obstojí i bez referenčních berliček. Tím neříkám, že je Ready Player One na úrovni mnoha klasik, kterými se ohání, ale rozhodně to není jen o tom, že by film stál na ramenou obrů. Naopak, Spielbergova práce s postavami, kterou jsme naposledy viděli snad… no snad zprostředkovaně v prvních Transformerech, kde byl jeho tvůrčí otisk dostatečně znát i z producentské pozice, je tu jasně patrná a jistá staromilnost v čitelných charakterech i zápletce je svým způsobem čerstvým vánkem.

Filmový hrdina totiž na první pohled vypadá jako Spielbergovo mladé alter-ego, které už má ve hře něco nastřádáno (vlastní DeLorean) a hned v první scéně se účastní závodu, na jehož konci leží první indicie a v němž potká vysněnou Art3mis. Abyste to pochopili - v knize Wadeovo alterego, Parzival, patří do fanklubu téhle uživatelky, sleduje YouTube kanály zasvěcené jejím úspěchům atd. atd. Ještě než ji poprvé potkáme, víme o ní všechno a cítíme všechen ten (pře)tlak. Tím spíš, že se Parzival a Art3mis sejdou u první hádanky, která je skryta všem ostatním. Už to, že oba rozluštili místo, kde se skrývá, naznačuje budoucí silné pouto. Spielberg ale věci do značné míry přeskakuje. První honba musí podle blockbusterových pravidel nastoupit okamžitě po zkratkovité expozici, setkání s Art3mis je bleskové a odbyté dvěma větami, ale na druhou stranu podepřené onou teenagerskou nanicovatostí, takže se cílovka snadno identifikuje s křečovitým randěním. Spielberg si zkrátka hodně kryje záda osvědčenými fígly, takže rychlé vyřešení první hádanky a odstartování honu za vejcem je vlastně pozitivní, minimálně z hlediska filmového vyprávění.

Pečlivější budování světa tedy nahrazují tradiční archetypy, jež slouží v rozumné stopáži jako patníky, podle nichž se budete snadno orientovat i v případě, že vám ta záplava popkulturních pomrknutí nebude nic říkat. Pro starší diváky může být OASIS prostě jen cizokrajným královstvím, v němž musí princ nebo hloupý Honza plnit jednotlivé úkoly. Tenhle systém dobře zná i vaše babička a nebýt přebarvičkovaného virtuálního světa plného digitálních avatarů, dost možná by se velmi snadno rozkoukala a Ready Player One si užila stejně jako nedělní pohádku na ČT1.

K tlaku na pohádkovost a happy endy ostatně přispívá i vypuštění některých temnějších linií v knize a zťuplasovatění záporáků, ať už jde o CEO společnosti IOI Sorrenta nebo jeho poskoka i-ROCa. Spielberg opakovaně osekal i Wadeův charakter. Nejen že chybí potřebná expozice (viz výše), ale celý Ready Player One je omezen na názorovou proměnu hlavního představitele. V knize se obtloustlý Wade po rozluštění první hádanky přestěhuje do luxusního věžáku, pořídí si nejnovější model virtuální reality, ale hlavně začne pracovat sám na sobě - částečně doufaje i v setkání s Art3mis tváří v tvář. Clineovo pojetí téhle životní kapitoly je trochu školometské - děti, nejdřív si zacvičte a snězte zeleninu, až pak se můžete nalogovat do virtuální reality, ale z Wadea se tak v knize stane štíhlý mladík ve formě, byť ne zrovna princ Krasoň, protože hodiny strávené v zatemněné místnosti a celotělovém haptickém obleku si samozřejmě vybírají svou daň.

Knižní předloha je mimochodem mnohem sobečtější, co se týče dělby práce mezi jednotlivé charaktery. Cline psal knihu jako postarší nerd, což se projevilo i na charakterizaci hlavního hrdiny, jež v podstatě všechno oddře a své vítězství si musí zasloužit. I to odkazuje k pohádkové tvorbě. Spielberg děj druhé části trochu pozměnil a dal víc věcí na práci Art3mis, ačkoliv z ní udělal na moment tradiční krásku v nesnázích, další pohádkový element, jenž ovšem v post-gamergate a post-metoo éře tak úplně nerezonuje s genderovými bojovníky, kterých je na internetu dost a dost.

Když v roce 2011 vyšla knižní předloha, byla primárně určena Clineovým současníkům (podobně jako film Fanboys, na který si možná vzpomenete), tj. lidem, co vyrůstali na osmdesátkových a devadesátkových filmech, seriálech a hrách plných chlapáckých hrdinů, slabých žen a jednorozměrných záporáků. Byla to jedna velká fan service oslavovaná cílovkou a ignorovaná všemi ostatními. O sedm let později je podobně banální oslava geekovství a osmdesátek považována za narcisistní, sobeckou a vyloženě škodlivou.

Uvědomělí zástupci médií cupují na kusy jakoukoliv machistickou optiku, pochvalu nerdovsky encyklopedických znalostí a v podstatě čehokoliv, co hrdiny odlišuje od jejich konstruktu univerzálního uživatele/čtenáře/diváka. Místo toho, aby se na Ready Player One dnes aplikovalo základní pravidlo “žij a nech žít”, rozhoduje tu parta uvědomělých médií o tom, co ještě je a není správně, co je v mezích, a co by mohlo někoho urazit. Největší ironií je, že z podobného gatekeepingu pak rovnou obviňují autora předlohy, jenž prý čtenářům vnucuje svou otravnou osmdesátkovou nostalgii. Kult selského rozumu a vlastního názoru je tak zašlapán do země ve jménu vyššího principu mravního.

Některé geekovské pasáže v knize lze samozřejmě obvinit z mírného utržení ze řetězu, to když se Cline zasní a nechá Wadea vyprávět o desítkách hodin binge-watchování a hraní her, nebo když řeší, co by si koupil za vyhrané kredity a jak by si ho Art3mis konečně všimla. Jenže opravdu lze současnou optikou kritizovat tuhle teenagerskou fantazii obalenou hypermoderním virtuálním světem, ovšem kontrastně založenou na osmdesátkové kultuře? Je to stejně absurdní jako pitvat pohádkové archetypy a označovat je za přehnaně misogynní. Těžko budeme pohádky bratří Grimmů vinit z podřadného postavení žen, nedostatku postav tmavší pleti nebo absence pozitivních vzorů. Štvavé reakce na českou videohru Kingdom Come nicméně dokazují, že jsou někteří zaslepení autoři schopni i podobně nesmyslných oslích můstků.

Vidět to lze i v pitvání poslední scény filmu (kdo nechce vyložený spoiler, nechť přeskočí tento odstavec), ve které Wade získá princeznu i království a jako Parzival symbolicky založí svůj Kulatý stůl, když vedení firmy rozdělí mezi svou hrstku věrných (Velkou pětku alias High Five). Většině kritiků zcela přeletí přes hlavu hlavní katarze, tj. že nejdůležitější na světě je přátelství a vzájemná důvěra - typická Spielbergova definitiva, díky níž byste měli z kina odcházet s hřejivým pocitem na duši. Místo toho se pitvá, že Wade ze své slonovinové věže bohorovně rozkáže, aby se OASIS v úterý a ve čtvrtek vypínal, protože lidé tak stráví víc času ve skutečném světě. Dystopická kulisa přelidněné planety s vysátými přírodními zdroji je pro Clinea a Spielberga jen záminkou, jak nahnat lidi do svého Matrixu, pohádkového světa, který mohou kontrolovat a tvarovat podle svých představ. Ano, poznámka o vypínání virtuální reality je zbytečně poučná a připomíná “hraní na příděl”, kterým dnes rodiče vychovávají potomky. Mnohá média se jí ale chytla a plodila články o temném konci a hlavním hrdinovi, který se stal tím, co nejvíc nenáviděl - zbohatlickým despotou odtrženým od reality, který vyhání lidi zpět do bezútěšného světa, jenž si za nabyté peníze na rozdíl od nich dokázal zpříjemnit.

Prostý eskapismus bez názoru nebo alespoň náznaku, že vám jde o dobro světa a ne jen svoje vlastní, je dnes považován za odpad nehodný prostoru v mainstreamové kultuře. Ono Spielbergovo staromilství, které drží Ready Player One vysoko nad vodou a kterému Evropa do značné míry tleská, je v Americe pitváno tak moc, až na něm nezůstane jediná niť suchá. Je to smutný pohled a neuvěřitelný paradox. V dřívějších letech jsme opatrně naznačovali, že Spielberg už je na podobné filmy moc starý. Teď se ale ukazuje, že moc staří jsou někteří diváci. To, co by dříve bylo označováno za teenagerskou naivitu a nevinnost, je dnes tvrdě atakováno a cesta do univerzálně neurážejícího, bezpohlavního a klinicky “správného” popkulturního pekla, v němž mají svůj hlas všichni, je dlážděna hanlivými články maskovanými za dobré úmysly.

Murtaugh by řekl “I’m too old for this shit”, čímž by dnes urazil mnohem víc lidí než v osmdesátkách a dost možná by pár dní trendoval na Twitteru. Sami si z dnešního čtení udělejte závěr. Knižní i filmový Ready Player One mají své osobité kouzlo. A právě kvůli němu si na záda nevědomky malují obrovský terč, v němž je tolik šípů, že začínám mít o další podobné fan service opravdový strach. A vlastně i o ty skutečné spielbergovky, které jsme měli tak rádi. Steven je jich pořád ještě schopen, ale určitě znáte rčení o házení perel sviním. A není v tom sám, podobnou vlnu kritiky totiž schytává jakákoliv chlapecká nostalgie, Stranger Things nevyjímaje.

Jakmile se tenhle podvratný hlas stane hlavní součástí mediálního narativu, vezmou za své i ty poslední zbytky tvůrčí nevinnosti. Snad na to nedojde, protože pak se definitivně proměním v Parzivala a budu v na oko dokonalé virtuální realitě hledat archivy a nasávat v zaprášených regálech odsouzeníhodnou kulturu dnů včerejších.

© copyright 2000 - 2018.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace