8. Cuba Gooding Junior má radost

Mezi námi, Jerry Maguire není žádný zázrak a byť mám jinak režiséra Camerona Crowea docela rád, tady se zrovna nevytáhl. Akademici se mnou však nesouhlasili a rozhodli se dát Oscara Cubovi Goodingovi mladšímu. Nebudu nadávat, protože jeho nefalšovaná radost (a dnes už skoro legendární řeč při přebírání sošky) je prostě fajn. Jeho snaha přeřvat čím dál hlasitější hudbu, kterou dává orchestr tomu "chudákovi" jasně najevo, že má maximálně minutu a "show must go on", je dnes už naprostou klasikou a dočkala se nejedné parodie.

Proč měl Cuba takovou radost? Byť nám to dnes přijde zvláštní, jednu dobu jsme opravdu mohli napočítat černochy oceněné zlatým plešounem na jedné ruce. Všechno odstartovala Hattie McDaniel v roce 1939, když si došla pro sošku za vedlejší ženskou roli v Jihu proti Severu. To bylo v době, kdy Afroameričané nemohli v zámoří používat stejnou toaletu jako běloši. Hollywood tím pádem pořádně předběhl dobu a za tu odvahu si zaslouží potlesk. Jenomže na dlouhou dobu to bylo vše. Až Sidney Poitier vyhrál sošku v roce 1963 za roli Homera Smithe ve filmu Polní Lilie. Jednu dobu zároveň běžel tzv. "running joke", že všechny Oscary černochům vysbírá Denzel Washington. Ostatní byli na suchu. To došlo až tak daleko, že zhrzená manželka Willa Smithe vyzvala před pár lety k bojkotu předávání nejznámějších filmových cen. Will tehdy nedostal nominaci za drama Diagnóza: Šampión a Jada to prostě neunesla.

7. Dobrý Matt a Ben

Asi každý jsme někdy žili svůj sen, že se svým nejlepším kámošem napíšeme originální a odžitý celovečerák, který koupí Hollywood a my si v něm dokonce zahrajeme hlavní role. Mattu Damonovi a Benu Affleckovi se ten sen před dvaceti lety splnil. Cesta to byla každopádně trnitá. Zajímají vás podrobnosti? V tom případě vám na tomto místě doporučím četbu mých hollywoodských historek z natáčení, které se Huntingem a produkujícími Weinsteiny obšírně zabývají.

Třešničkou na dortu je potom samotné předávání Oscarů, které šokovaným hollywoodským mlíčňakům předaly legendy Jack Lemmon a Walter Matthau. Pokud se vám nezdají přehnané reakce chlapců na jevišti, tak vězte, že si ve vší lásce trochu střílí z nadšeného Cuba Gooding Jr., který cenu za nejlepšího herce ve vedlejší roli vyhrál o rok dřív. To však nebylo všechno. Pro svého vlastního plešouna si došel i slavný Robin Williams (budiž mu země lehká) a troufnu si tvrdit, že mezi námi není snad nikdo, kdo by mu ho nepřál. Jeho profesor Sean Maquire je totiž nezapomenutelný a vy se na ten film už teď chcete podívat znovu.

6. Nudista na scéně

Jednu dobu bylo americkým národním sportem se svléknout a pobíhat na místě, kde se vyskytuje co nejvíce lidí. Pokud bych si mohl tipnout, který naháč ukázal svůj úd největšímu množství lidí, řeknu předávání výročních cen Akademie v roce 1974. Nudista se jmenoval Robert Opel, a pokud vás zajímá příběh, který tomu předcházel, klikejte na tento povedený článek Hollywood Reporteru. Ale zpátky k samotnému předávání cen, jemuž naprosto vládnul moderující David Niven.

Slavný herec, kterého si jistě pamatujete z desítek parádních filmů (zahrál si i Jamese Bonda!), se s nečekanou situací vypořádal jako profesionál par excellence a jeho improvizovaná hláška je prostě skvělá. Ale co bych vám to tu převypravoval, vy už jste si jistě klikli na video svítící výše. Dovolíte ještě poslední poznámku? Když si vzpomenu na veskrze tragické moderátory posledních předávání Oscarů (Anne Hathaway a James Franco mě ve snech straší dodnes), tak mám sto chutí si Nivenovu one man show pustit celou.

5. Roberto Benigni má velkou radost

Zatímco Tomu Cruiseovi ukončilo skákání po pohovce u Oprah málem kariéru, blbnutí Roberta Benigniho na Oscarech je dnes přijímáno s pochopením. Nebál bych se dokonce říct s láskou. To bylo totiž tak... Benigni se rozhodnul, že mu je kategorie pro cizojazyčné filmy malá, a rozhodnul se všem vypálit rybník i jako nejlepší herec. Tady se tedy mrkněte na jeho řeč při přebírání sošky za nejlepšího herce a níže si užijte předání ceny za nejlepší cizojazyčný film. To je přeci jenom ještě o trochu větší pecka.

Že se na jeho "výstup" časem zapomnělo? Ale jděte. Pro Roberta to byl určující okamžik a vzhledem k jeho bohaté kariéře je to dost možná škoda. Každopádně tady si ještě dopřejte Grahama Nortona, který Benignimu slavný okamžik připomíná. Na závěr této kapitoly mi dovolte postesknout si, že podobných extempore, jaké předvedli Cuba Gooding a Roberto, se už v budoucnu dost možná nedočkáme. Fakticky každá hollywoodská hvězda má totiž publicistu, který hlídá její mediální obraz jako bača svoje ovečky. Právě takovéhle výstupy před desítkami milionů lidí jsou pro ně noční můrou. Škoda.