Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Rozhovor s Kamilem Filou - 5. část o feminismu, depresích i filmu o něm


ikona
Cival
depresefeminismuskamil filamz interviewrozhovorstar wars
S Tetsuem otevřeně a upřímně o věcech, které někdy kurevsky bolí... 

Fascinovalo mě, jak moc jsi akcentoval (a nejen ty) skutečnost, že ve Star Wars je hlavní postava silnou ženskou, emancipovanou hrdinkou. Připadá mi to jako samozřejmost, na kterou bych se ani nepozastavoval, přitom vy feministi to vnímáte strašně silně. Není tenhle přístup kontraproduktivní?

Ona to byla reakce i na dost silný šovinismus. A rozhodně nikdy ve scénáři Star Wars nebyly tak silné gender wars. Spíš je zvláštní, že demokratická, nadosobní nevyzpytatelná vesmírná Síla si za svou adeptku vybrala dívku až teď. Kontraproduktivní bude, pokud další díl nebude s tou postavou pracovat kreativně, neudělá okolo ní dobrý příběh, nevystaví ji dostatečnému pokušení a bude ji traktovat jen jako dokonalou hrdinku. Snad se z Rey nestane jen další Mary Sue

Ale jestli narážíš na to, že sedmé Star Wars jsou jen takový restart pro novou generaci, tak ano, v tom ten film má prchavou hodnotu. Moje pětiletá dcera ho miluje, ale nejspíš i proto, že jí připadá stejný jako Epizoda IV a ona se v tom pak dobře orientuje. A jiné než tyto dvě epizody jí zatím nepouštíme.

 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

---

Brojil si v nějaké diskuzi i proti tomu, aby se třeba ve fotobankách vedle praček objevovaly ženy. To už mi přijde úplně absurdní. Samozřejmě netvrdím, že má žena prát a žehlit a muž lovit peníze, stravu a děvečky, já sám myju nádobí, pláču a přebaluju stejně často jako moje žena, ale jisté archetypy, i stereotypy, rozdělení rolí vyplývajících z fyzických dispozic i tradičních společenských pořádků mají svůj smysl a „udržují naši civilizaci pohromadě“?

Myslím, že jich reálně moc nenajdeš. V době, kdy je tolik rozvodů a matek samoživitelek, stejně jako lidí žijících dávno po třicítce single, se v podstatě všechno setřelo. A nemůže za to feministická propaganda, ani to, že byla zavedena antikoncepce, pračky a tak dále. Může za to dnešní forma kapitalismu, která neodpovídá původním ideálům. Dřív mohl otec z jednoho platu uživit rodinu a matka mohla být s dětmi. Dnes musí chodit do práce oba, peněz přitom stále můžou mít často málo a přitom ženám v chudších rodinách zůstávají téměř výhradně ještě ty domácí práce a péče o děti navrch.

V době modernizace, kdy všichni jezdíme auty a výtahy, máme domácí elektrospotřebiče a nákupy si objednáváme online přes internet a na všechno existují specializovaní řemeslníci, neexistuje téměř nic, co by bylo určeno fyzickými dispozicemi. To rozdělení rolí platí téměř jenom proto, že jsme si to tak mezi sebou řekli, nebo se do nich nechali uvrtat.

Nerad bych se bavil třeba o povoláních typu horník, už jenom proto, že se v tomto oboru hodně propouští a do pár let možná nebude existovat vůbec. Všimni si, jak se debata většinou odehrává jen v extrémních „muž fárá uhlí-žena kojí“, přitom 99 % mužů nikdy nefáralo a spousta žen dělá stejně fyzicky namáhavou práci jako muži, akorát to není tak viditelné – často si neuvědomujeme, jak se natahají zdravotní sestry nebo pradleny v nemocnicích.

Čili v té debatě o ženské rovnoprávnosti nejde o to, aby byly ženy zastoupeny všude, ale aby byly zastoupeny v rozhodovacích funkcích, aby byla šance, že se při řízení státu, měst a obcí nebudeme dívat na veřejné problémy jen mužskou optikou. Představa, že už je to dobré, že maximálně stačí trochu dorovnat platy, ale jinak je zbytečné něco měnit, a že je to všechno na individuální dohodě, je lichá.

 

Ale když se, zvlášť na Facebooku, rozjedou šílené debaty o básničce ve slabikáři nebo o zvrhlosti velikonoční pomlázky, člověk se nestačí divit, jakými umělými problémy si zasíráme veřejný prostor.

S tím trochu souhlasím. Snažím se do těchto debat většinou nevstupovat. Ale uvědomuju si, že to taky nedělám zbaběle a nechám holky-feministky, aby si z těchto půtek odnášely šrámy v podobě nadávek, že jsou hysterické krávy.

Ale v jádru s těmi výtkami skoro vždy souzním. Knížky pro děti nejsou umělé problémy. Statisticky je to hrozné, když zjistíš, v kolika knížkách nebo básničkách nenajdeš nikdy holky v aktivních úlohách. Opravdu nás to podprahově učí, co je dosažitelné a co ne. Kam ženy nedosáhnou a kam by vlastně ani dosahovat neměly chtít. O co má vůbec cenu se snažit, když nevidíš žádné pozitivní předobrazy?

A neodpustím si dodatek k Jiřímu Žáčkovi a básničce „K čemu jsou holky na světě - aby z nich byly maminky“. Nejde jen o to, že tahle básnička holkám říká, že jejich jediná úloha na světě je mít děti, ani o to, že v stejném slabikáři pak je básnička, o tom, že „kluci jsou tu od toho, aby se točil svět“ – aby vynalézali a objevovali a zažívali dobrodružství. To nejhorší je, že Jiří Žáček tu původní, skoro patnáct let starou básničku o maminkách na požádání ministerstva školství dávno upravil, nechal si za to nepochybně zaplatit a teď po takové době mluví o tom, že ho uzurpují „genderové džihádistky“. To je prostě vrchol pokrytectví a srabáctví. Tímhle se z toho stává umělá kauza, ale vinou Jiřího Žáčka. Bavíme se o tom, jakoby teď probíhala nějaká cenzura a přitom už před lety, bez žádného humbuku, nastal konsensus. 

 

Skoro ve všech genderových debatách jde o celkové nastavení rolí: nelze zredukovat ženu na služku nebo odměnu a muže na toho, kdo má solit peníze. Neřekl bych proto, že by ve fotobankách neměly být fotky žen vedle praček. Ale že by tam mohly být fotky mužů i dětí vedle pračky, protože prát umíme a měli bychom snad všichni. Nejde o zákaz, diktát, nebo převrácení pravidel, ale o rozšíření možností.

Feminismus mám rád, když reprezentuje větší pluralitu. Nemám ho rád v excesech, kdy volá po zákazech.

Feminismus představuje obojí, ale v mém vidění v drtivé většině případů umožňuje lidem žít volněji, nebýt omezovaný rigidně danou rolí. Bohužel, mediální obraz feminismu je v Česku velmi špatný, stal se z něj terč snadné nenávisti a málokdy je nasloucháno tomu, když přináší konstruktivní návrhy, jak ženám i mužům usnadnit život. Muži mají pocit, že musí zabezpečit rodinu a často jim to nejde, a k tomu jim někdo říká, že se musí změnit i v jiných oblastech, takže to chápou jako dvojitý útok na svůj status.

Nejde přitom o to, že se feministům a feministkám nelíbí nějaké plakáty, reklamy či učebnice, jde tu o lepší fungování společnosti. Pokud holky nemají odvahu studovat určité obory, protože se jim říká, že na to nemají buňky, a pokud kluci žijí v „toxické maskulinitě“ a nenaučí se projevovat city, tak to škodí všem. Mimochodem, nebýt feministických aktivit před mnoha desítkami let, tak by tě dnes nenapadlo mýt nádobí, přebalovat děti nebo si dovolit plakat před ostatními.

 

Takže bych musel míň pomáhat v domácnosti a víc bych působil jako drsňák typu Clinta Eastwooda? To bych chtěl!

Nechtěl, víš, že jseš jádru hodnej člověk. Už jenom tohle ukazuje, jak je společenské chování v zásadě nepřirozené, vykonstruované a historicky měnitelné. Což je asi základ toho poznání, že naši identitu určuje společenská třída, do které se narodíme, ale i případně vypracujeme, a jak nás ovlivňuje náš „rod“ (nepřesný překlad slova gender) či etnikum, jazyk, prostředí, dějiny...

Pro mě je tenhle historický materialismus základním pohledem na svět. Většinu toho, co jsme, určuje síť společenských vztahů, do nichž jsme vpleteni. A zbývá nám jen malý prostůrek svobody, kdy se pro něco rozhodujeme; ta poslední sekunda před tím, než něčemu řekneme „ano“, nebo „ne“. Jsme zodpovědní za tu poslední sekundu a hrozně na ní záleží. V ní se utváříme jako morální a integrální osobnosti, nebo odporní konformisti, případně ještě něco horšího. Ale jinak jsme před-programovaní tak silně, že si to ani nechceme připustit. Hýčkáme si o sobě příliš falešných představ, kolik máme svobodné vůle. Máme jí málo a proto ji musíme tolik reflektovat a zdůvodňovat si, proč něco děláme, protože většina našeho jednání jede podle nějakého automatismu.

 

Není právě ale smazávání tradičních rolí důvodem, proč jsou muži víc tápající, někdy dokonce více „pussy“, a v důsledku toho jsou nešťastné ženy i muži? Není to zčásti důvod, proč tápeme my, citliví muži?

Ne. Zaměňuješ příčiny a následek. Nepřišlo nějaké záhadné, shůry spadlé smazávání rolí, kvůli kterému víc tápeme. My tápeme proto, že se změnily materiální podmínky, o kterých jsem mluvil dřív, a musíme se adaptovat na novou situaci, v níž se teprve ty tradiční role začínají přepisovat. A nic jiného nám ani nezbývá. Posloupnost je prostě jiná. A to, že nejsi omezený rolí, neznamená, že nemáš mít žádnou zodpovědnost a snahu. Ani větší citlivost ti nezhoršuje rozhodování.

Hodně ohlasu vzbudily tvoje emo facebookové statusy. Zasáhlo tě, jak na ně lidi reagovali, leckdy sarkasticky nebo posměšně, že třeba vznikla třeba básnická sbírka?

Byl jsem minulé září, měsíc po rozchodu na tom tak špatně, že jsem nedokázal naplno vnímat nějaké posměšky. Registroval jsem je, ale nedokázaly se mě dotknout, protože to bolavější jsem už prožíval předtím a nebylo to čím přebít.

 

Nechci, aby to působilo povýšeně nebo silácky, ale zažíval jsem zvláštní disociaci a derealizaci, kdy jsem tak úplně nebyl sám sebou, respektive, byl jsem úplně ponořený do sebe, a k tomu, co se dělo okolo mě, jsem měl distancovaný pozorovatelský vztah, jako by se to dělo někomu jinému.

Jinak těch statusů nebylo mnoho, celkem dva během tří měsíců. Ale evidentně zaúčinkovaly silně. Dostával jsem  psychickou podporu od doslova stovek lidí, kteří mi psali i soukromé zprávy, až mě to překvapilo.

Od té doby jsem sociálnější člověk a prohlubuju si vztahy, vlastně mi tohle otevření pomáhá pomalu vyjít ven z ulity, v níž jsem pobýval hrozně dlouho. Přestal jsem být pro ostatní jenom jméno pod článkem nebo mluvicí hlava z televize, ale najednou jsem byl i lidská bytost. A sám cítím, že se míň chovám jako „značka“, ale víc jako člověk; míň jako ten, který říká jen to, co se od něj čeká, ale i ten, kdo mluví osobněji.

Jinak z toho pojmu „emo“ nejsem moc šťastný. Ten hudební styl, který dnes asi snad už ani neexistuje, vycházel z toho, že lidé, kteří nic zásadního neprožili, byli okázale smutní a svůj smutek si užívali. Já bych raději, kdybych to neměl. Nebo dost dlouho jsem si to myslel a rozhodně v ty chvíle, kdy jsem ty statusy psal. Dnes mám k té bolesti trochu jiný vztah, už se mi jí podařilo velký kus zpracovat, i když část z ní vůbec neovládám, a ona ke mně přichází v nestřežených okamžicích.

 

Hodně rozruchu způsobil i tvůj předvánoční  facebookovej coming-out o antidepresivech. Spousta lidí ti tam vyjádřila solidaritu, někteří ocenili otevřenost, jiní si řekli, že to je moc emo a že to na veřejnost vlastně nepatří. Lituješ toho, žes to zveřejnil?

Musím pořád děkovat dvěma ženám okolo mě, Máše Bořkovcové a Ivě Baslarové, že mi doslova zachránily život. Psal jsem to někdy v půlce minulého prosince, částečně i z toho důvodu, že jsem tehdy musel začít odmítat různé pracovní závazky, třeba dřív zmíněný scénář k Cenám filmové kritiky. Měl jsem pocit, že mi občas lidé nevěří, že jsem úplně na dně a na pokraji sebevraždy, a že to jen hraju, nebo to není tak vážné, protože přece na Facebooku jinak dávám žertovné statusy. Jako by tohle nebyla poslední záchrana…

Nelituju toho, ale status o depresi, která mi nedovoluje vstát z postele, jsem po dvou dnech smazal, abych ho neměl v historii na Timeline. Nechci působit trvale jako chudák, ve většině sociálních kontaktů, když je musím udržovat, jsem normální, dokonce spíš energický, občas můžu lidi spíš mást. Přitom jde napůl o masku a napůl o to, že jdu mezi lidi, když je mi líp.

Nebylo to nic, co by si člověk mohl dopředu připravit a říct si „Teď udělám coming-out, že trpím depresí, panickými ataky, nespavostí a nechutenstvím, musím na to brát troje léky a někdy ráno se hodiny nedokážu v posteli ani pohnout, přestože už jsem se probudil“. Už jen proto, že jsem v tu chvíli ani neměl žádnou stanovenou diagnózu a nerozuměl jsem tomu, co se mi děje, přestože jsem se v tom utápěl skoro dva měsíce. I ty léky jsem musel vytestovat, v té chvíli jsem měl jen jednu nahodilou záchranu.

 

Takže toho přiznání a odkopání vlastní slabosti nelituješ?

Lítost by bylo silné slovo. Ale zpětně mi dochází, že může pomoct, když se o tom veřejně mluví a že najednou nejde jen o mě. Proto jsem třeba hodně rozuměl dokumentu Richard Müller: Nepoznaný; prožíval jsem to velmi osobně. Znám poměrně dost lidí, kteří taky trpí depresí či silnou neurózou, ale nikomu o tom neříkají, nebo to o sobě dokonce ani nevědí, nebo si to nechtějí připustit. Ono to také nelze často odhalit, ne vždy jde o čistou, „klasickou depresi“, existují i stavy jako dystymie nebo cyklotymie, které mohou působit téměř normálně, ale ve skutečnosti jsou problematické a člověku dlouhodobě ubližují. Někoho pak moje zpověď může přimět, aby s tím také začal něco dělat.

Kdo bude chtít, může mě samozřejmě obvinit z toho, že jsem exhibicionistický pozér a mám spasitelský komplex; nechci to nikomu vyvracet. Panují u mě obě stránky osobnosti: obrovská introvertnost i veliká otevřenost. V různých situacích, k různým lidem.

 

S depresemi tu funguje strašně velké množství lidí a spousta z nich frčí na antidéčkách, aniž bys to na nich jakkoliv poznal. A bude jich přibývat, za chvíli už to bude mainstream…

Ano, najdeš statistiky, že v některých, paradoxně spíš vyspělejších zemích má různě vážné psychické problémy až 30 % lidí a přímo depresemi trpí na světě asi 350 milionů lidí.  Ačkoli je to až neskutečně rozšířené, je těžké se s tím sžít a nějak konstruktivně dál pracovat jako s daností, protože psychická onemocnění a poruchy jsou brané jako společenské stigma. Jednak tě lidi můžou napadat, že vlastně nejsi svéprávný v názorech a uvažování a jednak je proti bontonu mluvit veřejně o soukromých věcech, takže se můžeš dočkat odsudku, že se jen bolestínsky předvádíš, místo toho, abys zatnul zuby a makal. Můj problém přitom byl, že jsem mnohdy pracoval až příliš…

A navíc i v té mánii jsi mnohem výkonnější a „osvícenější“ než normální člověk, a v depresi zase věci promýšlíš a prociťuješ hlouběji, opravdověji. Pokud nemáš tu nejtěžší formu psychózy, jsi plně svéprávný a naplno si uvědomuješ, co děláš a říkáš, se všemi důsledky, i když můžou být proti tobě – najednou dovedeš nahlédnout svou existenci vcelku, bez iluzí a přikrašlovacích filtrů. Což je pochopitelně o to víc zničující a sráží tě to ještě víc na dno, kdy ti dochází, že to předchozí dno bylo ještě docela vysoko. Klesáš do hlubin, kde jsi úplně sám, je to jak Mariánský příkop tvého bytí, kam nikdy neproniklo světlo.

Nepřipadáš si ale jako méněcenný, naopak jsi mnohem více člověkem, ve vší tragičnosti, kterou to s sebou nese, a podobně nepříjemně dokážeš „rentgenovat“ i ostatní lidi. Deprese je většinou stav, kdy nemáš bludy, ale naopak se realita před tebou otvírá v předtím neviditelných vrstvách. Je to jako bys neměl kůži a všechno se tě dotýkalo přímo na holé maso.

Najednou vidíš všechno utrpení kolem, všechny nesplněné sny, patologické vztahy, životní nenaplněnost, to, jak se o sebe navzájem nezajímáme a neumíme spolu mluvit, nic důležitého vyřešit, jak se bojíme hloubky a temnoty v sobě a odevzdání se druhým, jakékoli opravdové důvěry... Dokážeš zachytit, jak jiní začínají mít náběhy k tomu, co už máš ty, nebo mezi ostatními dokážeš rozpoznat svoje „bližní“, kteří už do toho spadli a topí se v tom stejně jako ty. Při sledování filmů o hrdinech, kteří jsou v prdeli, během pár sekund poznáš, jestli to uhodilo na správnou strunu, nebo naopak celé dílo hraje falešně a jen předstírá hloubku a není za tím nic prožitého.

 

Sám si ale naznačil, že tenhle moment tě nachytal úplně nepřipraveného. Že kdyby ti někdo ve dvaceti řekl, že si takhle bolestnou zkušeností projdeš po pětatřicítce, nejspíš bys mu nevěřil…

Vždycky jsem se pokládal za velmi normálního člověka, který snese hodně stresu, je stabilní a dovede mít nad vším nadhled, dovede překonávat obtíže a snadno hledá novou motivaci. Nikdy mě žádný rozpad vztahu nevykolejil na déle než dva týdny. Měl jsem v sobě víc než 35 let ohromnou energičnost a bezstarostnost, nic nebylo fatální.  (Teď jsem si našel jednu anketu z roku 2011, kde jsem se smál neurózám a fobiím; byl jsem tehdy šťastný a hloupý.)

O to víc mě překvapilo, když jsem se během minulého podzimu rozsypal na kousíčky. Jenom uvědomit si, že mám problém, mi zabralo sebevražedně dlouho času; týdny agónie, kdy jsem neměl vládu nad ničím. Říkal jsem si, že to je jenom stres a smutek. Jakmile jsem pochopil, že to překročilo hranice jakékoli sebekontroly, začal jsem to i prakticky zvládat. Umět si to přiznat, to je nejtěžší. A je pravda, že sám jsem na to nepřišel, musely mi pomoct Máša a Iva, bez jejich starostlivosti bych se v tom asi zmítal ještě dlouho.

 

Kromě toho, že seš hubenější, to ve výsledku poznat není. Možná to pomůže zrušit tu společenskou stigmatizaci.

Čím víc se o tom tedy bude veřejně mluvit, tím bude jasnější, že deprese není pouhé smutnění, změkčilost nebo lenost, ale stav, kdy jsi naprosto paralyzovaný beznadějí, kdy ani nevidíš smysl v tom, že začneš makat, protože uvnitř velmi silně cítíš, že je to k ničemu.

Nedokážeš najít zalíbení v rutině, nedokážeš se smířit s pouhým opakováním činností, všechny rituály ti připadají mechanické a vyprázdněné. Nevidíš ani možnost, jak oddělit práci a zábavu, veřejné a soukromé, vlastní pocity a pohled ostatních; všechno je najednou promíchané do bolestivé směsi, která se ti převaluje nejenom v hlavě, ale v celém těle. Jako bys ani neměl jednotlivé orgány, ale všechno uvnitř byla jedna černá hmota.

Deprese je stav, kdy je ti strašně špatně nejen psychicky, ale i fyzicky. Máš stažený žaludek i srdce, chce se ti zvracet, bodá tě v hrudi, vystřelují ti ledové nože do končetin, přelévá se ti bolest z trupu do hlavy a zpět. Mnohdy máš pocit, že brzo umřeš, a taky si přeješ umřít, protože už to dál nechceš snášet. Jakmile ti myšlenky na ukončení života začnou připadat ne děsivé, ale úlevné, tak uplývají poslední chvíle na to vyhledat pomoc.

 

Zní to děsivě. Ale chápu, že jde o naprosto paralyzující stav.

Jestli to zní hrozně, tak jen dodám, že tyto stavy se dají velmi dobře tlumit léky, pokud člověk dostane ty správné a počká si pár týdnů až měsíců, jestli mu zaberou. Ony tedy základně zaberou vždy téměř hned, kdy do půl hodiny nebo hodiny zažiješ obrovskou nepopsatelnou úlevu, ale jde o to, co s tebou dělají dlouhodobě, zda si připadáš jako ovladatelná loutka, nebo se i s nimi cítíš být sám sebou.

Ale nevěřím jen lékům, i když vážně díkybohu za ně. Jestli někdo káže proti „farmaceutické lobby“ a tvrdí, že to jde zvládnout s nějakými bylinkami a homeopatiky, tak neví, co to deprese je, a svými radami ubližuje ostatním a prodlužuje jejich utrpení. Nevěřím ani jen na povídání s kamarády a příbuznými; takovou tu naivní víru, že se vykecáš u piva a udělá se ti fajn. Opět, jestli tohle někomu funguje, tak neví, co je deprese a má jen splín, který se dá spláchnout několika půllitry.

U deprese je vždycky nutná kromě medikamentů od psychiatrů i odborná terapie od psychologů a je vhodné psát si deník, případně ještě zkoušet různé relaxační techniky, různé typy meditací, metody jako mindfulness a podobně.

 

Evidentně s tím důkladně pracuješ a už jen za tu otevřenost ses dočkal mnoha pozitivních i podpůrných reakcí.

Právě proto nechci být nevděčný, poslední dobou dostávám velikou podporu od spousty lidí, i těch, kteří mě znají jen vzdáleně. A delší dobu mě podporují kamarádi, rodina a bližší osoby. Nebyl jsem úplně opuštěný, naopak si připadám hýčkaný a nepochybně jsem i dost privilegovaný v tom, že o tom můžu veřejně mluvit. Nejprve na rádiu Wave a teď tady, i když psát odpovědi jsem začal dřív pro MovieZone. Navíc, můj případ je pořád ten „lehčí“, moje deprese nejsou vnitřního nevysvětlitelného endogenního původu, ale jsou jasně vysvětlitelnou dočasnou reakcí na určitou stresovou situaci.

Jen musím zdůraznit, že terapii nic nenahradí. Neexistuje nikdo druhý, kdo by rozuměl, co se v tobě děje. Proto proti tobě musí  tobě sedět neutrální osoba, která k tobě nemá citový vztah a dovede tě rozmluvit. Pak v proudu tvé řeči najde otázky, i když si myslíš, že tam žádné nejsou. Něco říkáš, myslíš si, že je to pravda, a přitom nevíš proč a musíš na to najednou přicházet. Postupně tím nalézáš kontakt sám se sebou. Je to očistný proces, který se nedá srovnávat s tím, když si vyléváš srdce před lidmi, co tě znají a dávají ti jakkoli dobře míněné rady, nebo tě obejmou. Terapie je mnohem víc – vyváže tě ze sociálních vazeb, ponechá chvíli se sebou samotným a pak tě – proměněného – vsadí zase zpátky. Podle mě by na terapie měli chodit všichni, asi jako na zubní prohlídky, nejenom ti, kterým už je viditelně zle. Obrovsky by to zlepšilo celou společnost.

Problém analytické-hlubinné psychoterapie společně s psaním deníku však je, že se po určité době ještě víc rozložíš, jelikož vidíš náhle obnažené kořeny svých problémů a zároveň nevidíš východisko, jak se vyléčit a přerodit. Tato fáze může trvat neohraničeně dlouho a není zaručeno, že své problémy vyřešíš, mnohdy jim jen lépe porozumíš.

Pak existuje ještě kognitivně-behaviorální terapie, která tě naopak přímo učí pozitivním vzorcům chování, ale u ní hrozí riziko, že si tím překryješ původní problém a jen vědomě reaguješ tak, aby se ti nepřitížilo. Zatím jsem tedy tu druhou cestu nezačal praktikovat, protože si potřebuju ještě nějakou chvíli asi odžít své soukromé psychodrama a projít nějakou katarzí. Pořád jsem ve fázi, kdy vidím hlavně sám sebe a ne někoho druhého.

 

Má to i nějaké pozitivní aspekty?

Byl jsem léta orientovaný na výkon – škola, psaní, učení, podnikání, cvičení, vlastně i sex – , zajímal jsem se o vzdálené druhé, o autory filmů a chtěl je chápat, a přitom zapomínal na sebe a občas i na své blízké. Umět vést hovor o tom, co cítíš, co ti vadí, co ti chybí, a umět to snést i od druhého. Třeba ve vztahu s tátou jsem se ještě nedostal tak daleko, ale aspoň jsem mu začal sám od sebe volat. Uvědomil jsem si, že mě má rád, i když se spolu nedovedeme moc mluvit, a došlo mi, jak jsem ho předtím léta sobecky přehlížel.

Když teď dovedu vyrazit mezi lidi – a velmi často taky nedokážu – tak mě to začne nabíjet energií a najedu na tu opojnou vlnu, takže jsem spíš bavič, tedy alespoň, pokud mě postaví do středu zájmu. Teď už chápu všechny historky o komicích, kteří baví veřejnost a v soukromí jsou smutní. Není to klišé, je to jediná sebezáchovná dynamika. Mrzí mě ale, že existují taky lidé, kteří mě znají spíš jen z té druhé, zamlklé stránky; na ně všechny tyhle veřejné zpovědi musí působit hodně divně.

 

Prý o tobě vzniká film. Je to pravda? Co v něm bude?

Vzniká a bude vznikat ještě několik let, možná dva, možná pět, je to časosběrný dokument. Uvidíme, co všechno se mi za tu dobu stane a jak to bude filmově zajímavé, jestli nedopadnu třeba jako Katka od Heleny Třeštíkové. Velmi stručně, mělo to být o mojí totální přeměně, touze dospět a mít všechno pod kontrolou. Víš, celý život se potýkám s tím, že mi okolí dává najevo, jak jsem talentovaný a výjimečný, od dětství mi říkali, že budu spisovatel a dotáhnu to daleko. Ale zároveň dobře vím, a vědí to i ostatní, že nejsem v ničem vyloženě geniální, takže se mi neodpouštějí moje chyby. Jsem roztěkaný, nezodpovědný a nespolehlivý, občas ignoruju různá pravidla, ne snad proto, že bych se chtěl bouřit, ale prostě na ně zapomínám. Chtěl jsem se těch chyb zbavit, nějak se zklidnit, zpomalit, zkoncentrovat, dát všemu řád a být lepší člověk, docílit té tělesně duševní rovnováhy – kalokagathie.

Zatím se stalo to, že se mi život rozsypal pod rukama a já hledám nově jeho smysl. Je to film o krizi mužství ve středním věku. Hodně se to věnuje právě tomu, jak moc být citlivý a jak moc být tvrdý a neústupný a – což je otázka, kterou si kladu při psaní textů, ale i jednání s lidmi. Na jednu stranu moje texty můžou na někoho působit přísně, ale přitom v soukromí jsem hodně ovlivnitelný ostatními, neumím moc říkat „ne“ a toužím po tom, aby mě měli všichni rádi, takže se snažím všem něčím zavděčit. Zároveň u mě panuje silný kontrast v tom, že z odstupu mám pozorovatelský talent a dovedu věci trefně a citlivě popsat (víceméně všechny holky, s nimiž jsem kdy byl, mě znaly nejprve přes texty a vytvořily si o mně dopředu jistou představu), ale v reálném kontaktu mám mnohdy asociální reakce. Takže se učím říkat slušně „ne“, víc si stát za svým, a přitom být i srdečnější, opravdu se zajímat o druhé. Krystalizuje to asi tak, že uvnitř jsem myšlenkově nejradikálnější, co jsem kdy byl, ale v projevu naopak nejmírnější. Zmizela ze mě určitá forma vzteku a rozzlobenosti, kterou jsem měl dřív.

Kromě toho, jak je asi patrné z rozhovoru i textů, které píšu, kolísá u mě velké sebevědomí, možná někdy až nadhodnocování sebe sama, s tím, že si velmi často připadám neschopný, bezvýznamný a pořád pochybuju o všem, až se tím mnohdy paralyzuju. I tady bych měl nalézt novou harmonii.

 

Jakými slovy by měl film o tobě končit?

Je to na režisérovi, dávám mu úplně volnou ruku. Má právo mě vykreslit i jako trapnou figurku. Když jsem jednou souhlasil s natáčením, musím si nést všechny následky. Je to vlastně trochu i otázka opačné odvahy: nemít všechno pod kontrolou a nebát se toho, umět udělat krok do neznáma s nejistým výsledkem. Musím se zbavit své posedlosti kontrolou.

Byl bych ale rád, kdyby tam zaznělo, že má cenu pokoušet se být stále jiný a vyvíjet se. A že je dobré, když tě potká něco hrozného, co otřese tvou psychikou, že tomu vyjdeš vstříc, nezasuneš to do zapomnění, neuděláš tlustou čáru za minulostí, ale otevřeně se s tím popasuješ, protože jinak riskuješ, že z tebe stane zapšklý zlý dědek nebo neurotická bába. Své zranění a svou beznaděj si musíš naplno dlouze odžít, bez toho se nejde nikam posunout. Dočasné vnitřní zklamání ze sebe nebo druhých nesmíš přenášet v budoucnu na celý svět.

Každopádně předpokládám, že hotový film neuvidím a bude mi ho muset někdo převyprávět. Tolik síly, že bych se na něj dokázal dívat, zase nemám. Alespoň momentálně ne.

 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (31)
© copyright 2000 - 2020.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace