Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Rozhovor s Kamilem Filou - 4. část o Českých lvech, Kosmu i Masarykovi


ikona
Cival
ceny filmové kritikyčeský levchoking hazarddc comicsharry potterjohn wickkamil filakosmomarvelmz interviewnova vlnarozhovorsequeltrainspotting
Čtvrtý díl nejvydatnějšího rozhovoru pod českým filmovým sluncem s našim dlouholetým souputníkem Tetsuem. 

Fascinuje mě, že i kritici a publicisti velmi erudovaní, zkušení, vtipní, šikovní, se po přeběhnutí na druhou stranu barikády spokojí se srágorami nebo průměrnými díly. Marek Dobeš vyrukoval s Choking Hazard, což byla vyloženě katastrofa, Tomáš Hoffman produkuje a teď i točí průměrné žánrovky, jejichž stěžejním úkolem je vydělat peníze. Tomáš Baldýnský byl sepsut některými kritiky za Kosmo (které mně osobně přišlo opravdu povedené, byť samozřejmě trochu oldschoolově). Naznačuje to, že výroba filmu a seriálu je prostě příliš náročná a měli bychom být primárně při kritické reflexi všech děl hodnější a vstřícnější?

Proto si myslím, že bych neměl nic takového dělat. Vím, že na to nemám dostatečnou vášeň a vytrvalost, pravděpodobně ani talent. I když jsem nikdy nepropagoval pulp a splatter jako Marek Dobeš, nebo Miloše Macourka jako Tomáš Baldýnský. Oni o tom psali v průběhu devadesátých a nultých let s tím, že by bylo super, aby Česko bylo „great again“. Nežil jsem v tom předobraze, že by Česko potřebovalo obnovit nějakou tradici nebo sem zavést něco ze Západu a vlastně ani Východu.

Rozumíš, mohl jsem se tehdy okouzleně koukat na anime nebo korejskou novou vlnu a povzbuzovat lidi „dívejte se na to“, ale nemyslel jsem si, že by se to dalo točit tady, vždyť je to úplně absurdní. Na věcech, které se mi líbily, bylo podstatné, že mají nepřenositelné lokální kouzlo. A přiznávám, že tradice i těch dobrých komedií ze socíku jsem si tehdy moc nevážil. Zabil jsem Einsteina, pánové!, mi tehdy připadal míň rajcovní a exkluzivní než Návrat do budoucnosti, přestože Macourek s Vorlíčkem toho Zemeckise vlastně předběhli. Tím neříkám, že by na něj měli vliv, ale spíš, že českou tradici doceňuju až v pozdní třicítce.

Kdybych se někdy nějak zapojil do audiovizuální tvorby, tak bych chtěl dělat videoeseje (jako třeba Tony Zhou nebo Scott Macaulay), případně dokumenty, možná nejen o filmech a seriálech; klidně i nějakou inteligentní politickou satiru. Hrané filmy dělat v žádném případě nechci, odrazuje mě délka příprav a proluky mezi jednotlivými záběry. Tuhle vášeň držet si nějaké téma mnoho let postrádám. Každý týden se zabývám několika různými tématy a málokdy jsem schopný udržet v hlavě něco déle než čtrnáct dní nebo měsíc. Samozřejmě, základně si pamatuju, co jsem napsal, ale taky už se mi to s odstupem času dost přemazává.

 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech,generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars

---

Já ani nemyslel, že bys měl sám něco točit, na to člověk potřebuje specifické vnitřní nastavení, niterné kreativní puzení. Spíš mě zaráží, že lidi, co jsou schopni ty věci i leckdy trefně, vtipně nebo velmi analyticky pojmout a inspirativně reflektovat, za kamerou tu výlučnost ztratí a naservírují světu dílo, které by dřív strhali…

Buďme upřímní – Marek Dobeš nemohl čekat, že ho nechají vyrůst v nového Sama Raimiho nebo Petera Jacksona – i oni se přece v nultých letech změnili a přešli k jinému typu produkce, od Evil Dead a Braindead ke Spider-Manovi a Pánovi prstenů. Bylo to prostě stejně marné, jako když se v raných 90. letech u nás filmaři pokoušeli o akční snímek s Nahotou na prodej nebo o drsnou školu s Detektivem Martinem Tomsou. Opožděně o jednu dvě dekády a ještě s horším produkčním zázemím. Marek Dobeš se s Choking Hazardem pokusil o ironický meta-splatter v zemi, která neměla pevnou tradici, aby bylo co ironizovat. A to se projevilo nejen v přijetí filmu, ale už i ve scénáři. Ani ty postavy nebyly dost dobře zakotvené v realitě ani žánrové tradici.

A Tomáš Hoffman, opět nic osobně zaujatého, byl svým vkusem vždycky dost konformní, líbil se mu hlavně mainstream. Ve své době měl pocit, že je tím výjimečný, protože recenzenti jeho a hlavně starší generace chtěli dávat najevo, jak je zajímá „klubové kino náročného diváka“. On si tehdy mohl připadat frajersky, že dává vysoká ohodnocení raným filmům Michaela Baye. Dnes tady přitom už pomalu dvacet let působí generace filmových publicistů, kteří mají mainstreamové žánry nakoukané, apriorně se jich neštítí a oceňováním těch nejlepších kousků z tohoto ranku proti ničemu nebojují.

Je pravda, že to, co dělá Tomáš Hoffman dnes – tedy všechny ty Ženy v pokušení, Muže v naději či Bezva ženskou na krku – představuje v konformnosti cosi o level níž, než co oceňoval jako recenzent. Ale zase ne o dva nebo o tři. A je to o level níž, protože v Česku nejde dělat filmy na hollywoodské úrovni. V podstatě to asi lepší být nemůže. Jen já nebo ty nemáme moc důvod se na to dívat.

 

Ale Kosmo jsme sjeli poctivě hned…

Případ Kosma je asi nejzajímavější. Přišlo mi pozoruhodné, že po odvysílání poskytl Tomáš Baldýnský několik rozhovorů, které vyzněly jako volání o pomoc, nejvíce asi v DVTV. Přímo i nepřímo v nich tvrdil, že za současných podmínek u nás nejde dělat televizní tvorbu lépe. V těch rozhovorech byla vznesena svého druhu výzva, aby se z filmových a televizních recenzentů stali oboroví, ekonomičtí  infrastrukturální investigativci (nebo jak to nazvat), kteří budou odhalovat pozadí vzniku jednotlivých děl a ukazovat, proč se něco ani nemohlo povést. Souhlasím naprosto s tím, že někdo takový by tu měl být, ale já to nebudu. S Tomášem okolo toho máme takový letitý soukromý „clash“, kdy on vznáší nároky, abych své psaní transformoval do podoby, která by pomáhala tvůrcům jako je on, a já to – ne ze zášti, ale z kombinace určité lenosti a nezájmu – nedělám.

O zákulisí filmové tvorby toho budu asi vždycky říkat málo, čímž neříkám, že si toho budu málo zjišťovat, to je rozdíl. Nebudu o tom ale psát jednak proto, že toho nikdy nemůžu zjistit dost, abych si mohl být jistý svým názorem, že po nikom nepřebírám a nevědomky dál nerozehrávám jeho mocenské hry, a jednak proto, že si myslím, že po x letech bude všem jedno, jestli na určitou „kvalitu filmu“ nebyly peníze, čas, nebo se někdo s někým na place nebo ve střižně nebo na koberečku vedení v televizi nepohodnul. V případě nějakého frapantního úletu či vyloženého poškození díla o tom pochopitelně psát budu, nechci být ignorant. Na hluboké rozkrytí pozadí vzniku nějakého díla ale potřebuješ týdny až měsíce práce, vždyť se jenom podívej na sborníky o filmech jako Markéta Lazarová nebo Hoří, má panenko!, vyžaduje to ohromné badatelské úsilí...

Pokud člověk nechce postihnout celkový historický kontext, tak ti z toho ale podle mě to zbudou většinou spíš anekdoty, a to, co na těch filmech zůstane stejné, jsou beztak nějaké dobové symptomy, které by tvůrci nedokázali eliminovat. A o těchto symptomech, o těch ideologických a nevědomých významech budu psát nejvíce. Nedělá to tady skoro nikdo a byla by škoda to nedělat dál. Pokud můžu ovlivnit následující generaci publicistů, tak v tomto, a věřím, že katedry žurnalistiky a filmových studií  zase vychovají ty infrastrukturální investigativce. Souhlasím s tím, že chybí a je to vážné a minimálně dvě tři média v Česku by je měla zaměstnávat na plný úvazek. Marketing a Media, Mediář nebo MediaHub se k tomu ještě úplně neblíží, alespoň ne ve filmové oblasti.

 

Nevím, přijde mi, že reálně to ty čtenářské masy, na které velké mediální domy cílí a které by si mohly dovolit takového člověka najmout, to stejně nezajímá. Pozadí a útrapy vzniku jsou jim fuk.

Výhoda velkých mediálních domů je v tom, že v jednom balíčku – novinách nebo časopisu – toho prodávají hodně najednou, čili i člověk, který píše o složitých nebo zdánlivě nezajímavých věcech, se tam může uplatit, být tím médiem krytý.

Nedovedu samozřejmě odhadnout, jestli by práce těchto specialistů na mediální infrastrukturu vedla k nějakým institucionálním restrukturalizacím. Tedy přesněji, nedovedu odhadnout tu dobu, za jak dlouho by se jim to mohlo podařit. Kromě žurnalistického tlaku by tady musela fungovat i větší občanská angažovanost.

Víš, hrozně rád se dívám na pořad Pořad Luďka Staňka na Stream.cz, který ukazuje ty výsledné šílenosti, kterými se nás televize pokoušejí krmit, ale i sám Luděk Staněk je otrokem požadavku na zábavnost – z principu toho, jak funguje diváctví na internetu se nemůže pouštět do ničeho hlubšího. Staňkův pořad učí lidi nekoukat se na televizi, ale nemůže a ani nechce vytvořit podhoubí, kdy by se lidé vzbouřili, minimálně proti tomu, co dělá veřejnoprávní televize. On sám dokonce říká – i když s nadsázkou – že nechce, aby se produkce zdejších televizí zlepšovala, protože pak by přišel o práci a zábavný materiál. Myslím, že Staňkův pořad ukazuje, že se nacházíme v předsmrtné fázi tradiční televize a je to takové karnevalové tančení na připraveném hrobu. Plus trocha nostalgie po dětství v 80. letech, kdy nás televize vychovávala a my jsme ji už dávno přerostli.

Říkáš, že lidem je fuk, proč jsou česká kinematografie a televize špatné, ale přitom na ně pořád nadávají, což je zásadní paradox.

 

Každopádně, zpátky k té otázce o větší vstřícnosti k domácí produkci…

Vstřícnější při hodnocení českých filmů být nemůžeš. Zahraniční recenzenti taky nebývají vstřícnější, jsou naopak mnohem ostřejší než u nás. Ber to, že celá francouzská nová vlna v 60. letech začala tím, že kritici byli k domácí filmové produkci zhruba dekádu předtím naprosto nemilosrdní. Je paradoxní, že Česko – země, v níž je citelná u lidí permanentní nasranost na všechno – má tak měkkou filmovou kritiku a filmoví kritici jsou dokonce pořád označování za negativistické osoby. Přitom se tady skoro všichni snaží být hrozně uhlazení a dávat najevo, jak jsou nad věcí. Ostatně, vzkazy, které mi mnozí čtenáři a diváci posílají, jsou vždycky mnohem tvrdší, než si v textu (ale i v reálu) dovolím být já vůči komukoli.

Jediní ostřejší kritici tu píšou o hudbě, tam panují volnější pravidla. Ale je to asi proto, že hudební průmysl je v totální krizi a lidé si odvykli za hudbu platit, zatímco filmový průmysl pořád vzkvétá, a lidé za lístky do kina platí velké peníze. Tak nemají rádi, když jim někdo kazí zážitek. Nejspíš je to tak, že lidé jsou naštvaní na politiku a na svou práci, případně osobní život, pak si chtějí oddechnout a někdo jim tuto vzácnou chvíli zpochybní. To už nejsi jen kazišuk, ty jim vyloženě ničíš poslední zbytky soukromých radostí, chvil trávených s partnery či dětmi.

 

Nelíbilo se mi, když jsi loni mluvil o „nový nový vlně“. Jednak mi přijde lichý to čekání na „novou vlnu“, ať už v jakýkoliv podobě, zadruhé mi to přišlo jako „overpromise“ a „přání otcem myšlenky“. Jak se zpětně díváš na tuhle proklamaci?

Jasně, ale celý článek si odpovídá na to, proč je to nesmysl a proč po tom mnozí marně touží. Česká nová vlna 60. let – ve stručnosti a s trochu cynismu řečeno – byla obdobím, kdy v původně totalitním režimu začala nastávat ideologická obleva a filmaři tak mohli točit v rámci jistých mezí kritické filmy o tomto režimu, jimiž se tento režim chlubil v zahraničí, jakou dává umělcům svobodu. Což je báječný začarovaný kruh předstírání, a přitom to bylo to nejlepší, co českou kulturu potkalo v druhé polovině 20. století. Vztahujeme se tragikomicky k určitému typu nouze jako k tomu nejbohatšímu dědictví, jelikož nic lepšího nemáme po ruce. Umění chápeme primárně jako druh vyjednávání s mocí, jako odpověď na útlak.

Kinematografie tehdy byla navíc nejen státně financovaná, ale i výroba byla státně plánovaná. Žádná z těchto podmínek dnes neplatí a filmaři svými díly nevyjednávají s vládnoucí mocí, co mohou „ukrýt mezi řádky“. Jistě bys sice narazil na nějaký nový typ normalizace – obzvláštně v České televizi, kde vládne bodrá diktatura  „obyčejný divák tohle nepochopí nebo je zvyklý na něco jiného“ – ale to by bylo na jinou debatu.

 

Ten text, na nějž narážíš, byl delší a vnitřně polemický, a vypíchnu z něj jen základ: Část tvůrců, a tím myslím nejenom režiséry ale hlavně  producenty, přemýšlejí nyní o jiném způsobu přípravy filmů a potom o jejich způsobu uvedení, což má vliv i a to, o čem ty filmy mohou být a jako mohou vypadat. A ta změna je výrazná oproti předcházejícím dvěma desetiletím. Stručně řečeno – neuvažuje se už tolik o uvedení na české trhu a do českých kin přicházejí nové snímky s tím, že už obrazily nějaké zahraniční festivaly a dokonce získaly i nějaká ocenění a využívají to jako součást své kampaně.

Ta současná „novovlnnost“ tedy spočívá v mezinárodnosti až kosmopolitismu, zahraničích koprodukcích, touze uspět na festivalech – rozhodně to bylo vidět na Já, Olga Hepnarová a Rodinném filmu, podobných pokusů  bylo více. Především zmizel dlouhodobý tlak na pofiderní úspěšnost – české filmy se z kin beztak skoro nikdy nezaplatí, takže říkat tvůrcům, že nemají být moc umělečtí, nedává smysl. Dobrý art film uvidí na desítkách zahraničních festivalů dost diváků a půjde do sítě artových kin či televizních stanic, čili jde o normální byznys.

Zároveň si prožíváme v menším měřítku novou vlnu ve smyslu, jak ji zažívali na přelomu devadesátých a nultých let v Jižní Koreji – tedy v podobě profesionálněji dělaných zároveň netradičních žánrových filmů jako u Rudého kapitána, Polednice nebo seriálu Modré stíny. Jenomže tam k tomu panovaly výjimečné podmínky státní podpory (mj. i kvótami, že v kinech má být 50 % domácí produkce) a tamní žánrové filmy byly velkými hity. 

 

Těch uváděných příkladů je ale příliš málo a nejsou tak zásadně kvalitní, neotřásly českou (pop)kulturou, aby to stálo za takhle silnou proklamaci.

To uznávám, chápu, že to někomu v roce 2016 mohlo přijít slabé a neprůkazné. Jestli ovšem celá moje hypotéza o „nové nové  vlně“  byla „overpromise“ se ukáže třeba za dalších pět let, jakýkoli rozpoznatelnější trend vzniká delší dobu.

Byl bych ale nerad, aby si můj názor někdo zafixoval jako odvolávku k obnovení slávy 60. let. To byl mor zdejší publicistiky 90. let – kdykoli se objevil někdo jako Saša Gedeon s Indiánským létem a Návratem idiota a Zelenka s Knoflíkáři a Samotáři (spolu s Ondříčkem), tak tyhle „generační filmy“ najednou byly posvěcovány jako „nová nová vlna“, objevili se „noví Milošové Formanové“ apod. Mirka Spáčilová v těchto povrchních paralelách vždycky ráda jela…

 

Takže další nová vlna vlastně už ani být ze svý podstaty nemůže.

Můj přístup je, že 60. léta byly unikátní podmínkami pro rozvoj filmů a pokud tu má být nějaká „nová nová vlna“, musí přijít i nové, ale zcela odlišné podmínky pro tento rozvoj. A proto taky budou vznikat filmy, které naopak 60. léta připomínat nebudou, rozhodně ne tím, že půjde o „generační filmy o mladých hrdinech“. Tenhle koncept „horeček všedního dne“ – sledovat debutanty, kteří točí osobní zpovědi, do české publicistiky zavedl v 80. letech Pavel Melounek, i když ono to tu bylo už dřív třeba s Josefem Škvoreckým a jeho knížkou Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Podle mě je ale k novým podmínkám produkce i novým poetikám našlápnuto.

Asi je k tomu dobré říct i to, že nová vlna 60. let byla z estetického hlediska modernismus, šlo tam především o to, že se rozvolnila podoba vyprávění, mělo to otevřenější konce a možnosti výkladu a postavy byly civilnější. Dnes jsme v období, které se už přestalo nazývat postmoderním a nemá to žádný název. Postmoderna pro českou kinematografii byly ptákoviny z 90. let jako Kanárská spojka, Don Gio, Eliška má ráda divočinu nebo věci od Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa, a taky třeba plagiáty typu Válka barev od Filipa Renče. Nejpovedenějším dílem české postmoderny byl  Akumulátor 1 od Jana Svěráka, tím to končí. Postmoderna je míchání žánrů, kýče, béčka a artu, a zcela se v ní opouští kritérium autenticity, jakéhosi osobního ručení za pravdivost či prožitost daného příběhu. Všechno je jenom „jako“, cokoli může být „sen“ nebo „vtip“ a „záměr“. Ne, že by z takového přístupu nešlo vykřesat nápadité věci, ale světový umělecký film jde už často jinými směry.

Výhoda modernismu je v tom, že bude moderní navždy. Ne přesné výrazové prostředky, ale základní principy otevřeného vyprávění, nahodilosti, mnohoznačnosti. Když proti pevné vyprávěcí struktuře nabídneš rozvolněné nebo vyprázdněné vyprávění bez jasné struktury, tak víc udělat nemůžeš, je to věčně čerstvá vzpoura proti pravidlům, kterou můžeš naplňovat nekonečně mnoha způsoby.

 

Souhlasíš s občas probleskujícím názorem, že Masaryk svým rekordním tažením na Lvech všechny tyhle debuty roku 2016 brutálně přebil a „smazal jeden rok český kinematografie“?

Ano. Taky se oddálila doba, kdy Čeští lvi budou mít prestiž. Akademici vyhnali dveřmi Vachlera s klaunovskými rolničkami na hlavě a oknem jim tam vlezl Masaryk ve fraku.

Podle mě odpor vůči Masarykovi po udílení cen začal proto, jelikož to celé vypadá, že se z přímého přenosu stala celovečerní reklama na jeden snímek, který do té doby skoro nikdo neviděl a že ty ceny jsou vlastně výsledkem nekalého lobbingu. I když to  poslední není pravda, pachuť už zůstane. Jak v tom židovském vtipu: „Kohn, já vím, že jste ty stříbrný lžičky u nás doma neukrad vy, když jsme vás tehdy pozvali na oběd, ale víte, ta pachuť tam už zůstala.“

A nakonec můžeš být rád za Ceny filmové kritiky, které vyzdvihly Rodinný film a Olgu Hepnarovou a minimálně v nominacích upozornily na seriál Semestr – podle mě nejprogresivnější počin v české audiovizi za posledních deset let.

 

Přiznám se, že Lvy ani Ceny filmový kritiky mě moc netankujou. Přijdou mi vlastně nevýznamný, protože nefungují ani v rovině zábavy, ani jako ceremoniál přerozdělující prestižní ceny, které by své tvůrce činili slavnými a proslulými, ani automaticky neposouvají jejich laureáty k dalším štacím. I producenty vítězných filmů čeká tvrdý boj o další projekt. Jak to vidíš ty?

Ceny české filmové kritiky jsou opravdu nezábavné. Mám máslo na hlavě, správně bych o tom neměl moc mluvit, protože jsem loni nekolegiálně vycouval na poslední chvíli ze psaní scénáře. Při udílení cen nám pořád herečtí moderátoři tak sebemrskačsky šaškují a my je nedokážeme korigovat. Inteligentní kritičnost v tom není, protože u nás neexistují moderátoři, kteří by to uměli.

Ber to tak, že na Západě jsou ti nejlepší speakeři (nebo ti, kterým se při udílení cen říká „hosts“) lidé, kteří studovali vysokou školu, nějaký seriózní obor – historii, politologii, lingvistiku, práva apod. – a do toho na kampusu hráli v místních divadlech, chodili do rétorických kroužků nebo začínali se stand-upy. Je samozřejmé, že jejich úroveň je úplně jinde než u zdejších herců, kteří vystudovali konzervatoř a tak trochu čtou noviny. Nemluvím o jejich lidském potenciálu a talentu, ale o tom, že nemají kde brát materiál k tomu být inteligentně kritičtí.

 

A tys k tomu měl reálně pomoct, aby z toho byl zábavný večer i s nějakou kritickou reflexí…

Jo. Proto je mi jasné, že tady už se může kdokoli v tom zainteresovaný vzbouřit a vyzvat mě „tak ukaž, jak to umíš napsat“, nebo mě rovnou odstřelit „a vlastně ani nemusíš, už dvakrát jsi selhal, jednou se ti to nepovedlo a podruhé ses na to vykašlal“.  Takže samozřejmě cítím svůj díl viny a přemýšlím, jak to případně odčinit. Jenomže kritici na svých cenách nepíší moderátorské vstupy, ale jenom ty bilanční reportáže a polemická témata, která nemají zabrat déle než tři minuty. Hereckým moderátorům jenom předneseš určitou vizi a pak se musíš modlit, aby ji pochopili a měli taky čas si své výstupy napsat a byli potom ochotni je třeba revidovat. Což naráží na spoustu reálných a nepředvídatelných překážek, u nichž jsem prakticky nebyl ani v jednom ročníku.

Člověk si rozhodně uvědomí, že produkce každého pořadu je velká a pro většinu diváků zcela neviditelná dřina a ke všemu – pro nás členy výbory Cen filmové kritiky – i neplacená. V tomto mi rozhodně víc dochází, že vznik jakékoli filmu nebo seriálu je svým způsobem zázrak, alespoň tedy v českém prostředí.

Jenom  musím trvat na tom, že kdyby ty Ceny české filmové kritiky a vlastně i kdyby Čeští lvi nebyli, bylo by to podstatně horší. Šlo by o rezignaci na kultivování veřejného prostoru. Blbé je, že musíme přečkat špatné časy. Zatím dotyčné ceny onen vliv, o němž mluvíš, nemají. Představ si ale, že ty ceny skončí a už to nikdy nikdo nerozjede znovu a z povědomí veřejnosti úplně zmizí, že existují nějaké filmy, na nichž se hodně odborníků shodne, že stojí za to.

 

Můžeš namítnout, že to není katastrofa, a určitě ne srovnatelná s táním polárním ledovců nebo vymíráním korálových útesů v moři či včelstev na souši, ale každá vyspělá země, jíž záleží aspoň trochu na živé kulturní identitě, musí tu identitu opětovně potvrzovat na základě nových děl. Nemůžeme se spolehnout na to, že česká kultura je vepřo-knedlo-zelo, velikonoční pomlázka nebo komedie z protektorátu a normalizace.

Debata o tom, jaká kritéria tento kolektivní zprůměrňovaný hlas „odborné veřejnosti“ používá, ale musí běžet po každém udílení. Znovu a znovu si říkat, proč něco oceňujeme a co to o nás vypovídá. Zkrátka: udělí se ceny a jednotliví publicisté je mají zhodnotit, ačkoli anebo právě proto, že jsou v tom osobně zainteresovaní. A vždycky je pro ty vyhraněnější umělecké filmy lepší, pokud je nějak vyzdvihne zprůměrňovaný hlas „odborné veřejnosti“, než když jejich status zprůměruje masové hlasování na CFSD. Pak to najednou vypadá, že výjimečné filmy, které lidi rozdělují, jsou vlastně nic moc.

---

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech,generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars

Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT
© copyright 2000 - 2019.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace