Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Rozhovor s Kamilem Filou - 3. část o kritice, fanouškovství i Troškovi


ikona
Cival
anton egofilip renčkamil filamirka spáčilovámz interviewrozhovortraileryzdeněk troška
S Tetsuem nejen o Antonu Egovi... 

Když se řekne filmový publicista, vybaví se lidem Mirka Spáčilová. Když filmový kritik, tak Kamil Fila. Neděsí tě to?

Je fajn, že se po přečtení nějakého textu od Mirky Spáčilové a ode mě dá dobře rozlišit, co je recenze a co kritika.

Ale ta personifikace mi vadí a zahanbuje mě v tom smyslu, že tady jsou lidé, kteří jsou větší cinefilové (mají víc nakoukáno), jsou lepší teoretici (a přemýšlejí systematičtěji), mají větší přehled a životní zkušenosti nebo mají lepší literární styl a celkově jsou originálnější osobnosti, a přesto nenajdou trvalé uplatnění nebo nezískají dostatečnou proslulost, protože velká média mají už své posty filmových publicistů obsazené, případně zas tak kvalifikované nebo vyhraněné typy lidí nechtějí. A vypracovat se zespodu dnes už moc nejde, pracovní postupy jsou zastropované.

To, že bych měl být synonymem pro pojem „filmový kritik“ vypovídá něco o krizi tohoto oboru; že jsem jedním z posledních, komu bylo umožněno se tak profilovat.

 

A teď se u každýho většího tématu vyhlíží, co na to vlastně řekne Fila…

Lehce mě děsí, že mi různá média „udělala jméno“ a teď se často čeká, až se vyjádřím, a dostávám neustále prosby, abych k něčemu promluvil, uváděl různé premiéry, účastnil se panelových diskusí apod. To očekávání, jestli přijdu se slovem do pranice, něco rozčísnu, pojmenuju něco tak, jak nikdo jiný - jsou to nepříjemné závazky a samozřejmě trpím tím, když cítím, že to nemůžu vždycky naplnit. Toto beru jako stinnou stránku prchavé proslulosti, která může vydržet třeba tak deset let, když se budu snažit.

A upřímně, kdybych se teď na půl roku odmlčel, tak všechna „sláva“ vyšumí do ztracena. Naproti tomu radostí je pořád sednout si před bílou stránku, začít psát a přijít na něco, co mě při sledování daného filmu předtím ani nenapadlo.

 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars

 ---

Snil jsi někdy o nějakým takovým statusu, o „prvenství“ v branži.

Teď trochu popřu předcházející odpověď, kde se snažím působit skromně. Ano, o něčem takovém, jako je prvenství, jsem snil, a usiloval o to. Jsem v tomhle soupeřivý, i když ne s někým konkrétně. Kdysi jsme si z toho s editorem Pavlem Kroulíkem dělali na Aktuálně.cz legraci, když jsme oficiální slogan deníku „Víme první“ soukromě předělali na „Víme nejlíp.“ Byl to tedy Pavlův nápad, ne můj, ale líbil se mi. Ambice byla postihnout věci co nejkomplexněji a co nejméně konformně, ale přitom se neutápět v popisnosti a dát tomu esprit.

Vím, že nejsem nejlepší ve většině dovednostech, které by filmový kritik měl mít, ale mám většinu na nadprůměrné úrovni, nejvíc asi schopnost poskládat si dohromady různé informační zdroje. A zároveň už jsem docela vypsaný, takže dovedu tvořit jak hutné, tak srozumitelné texty. Akorát na úrovni, že o něco přesahují běžnou žurnalistiku, a zároveň to záměrně není akademické psaní.

Samozřejmě, že nejde určit, který text je nejlepší, nebo kdo píše trvale nejlépe. Někdo bude za nejlepší považovat co nejradikálnější text, někdo naopak ten nejvíce relativizující; někomu vyhovuje „hladká literárnost“, někdo dává přednost pojmové přesnosti, která ale může působit studeně nebo nudně. Nicméně, nakonec se asi ve psaní nejvíce počítá výdrž – trvale něco produkovat bez známky jasného intelektuálního úpadku – ovšem jen s ohledem na sebe, bez porovnávání s ostatními.

 

Už víc než rok provozuješ vlastní web. Z mýho pohledu ho ale aktualizuješ fakt málo, zdá se mi, že hřešíš na to, že tě nehoní žádný šéfredaktorský bič, a že v tvý pozici nejlepšího kritika v zemi ti to projde. Pořád mě trochu zneklidňuje, že proklamace o vyšší aktivitě nejsou naplněny. Být předplatitelem mimo obor, byl bych asi malinko naštvanej...

Otázky k rozhovoru jsi mi posílal v době, kdy to tak určitě bylo, nějaké tři čtyři měsíce jsem toho dělal velice málo. Všechno je to ovlivněno mými jinými povinnostmi a taky neschopností být víc aktivní. Jednak mám ještě jedno soukromé podnikání, které nesouvisí s filmem, jednak můj zdravotní stav byl hodně nedobrý. Také jsem pořád narážel na problém, že neumím psát kratší texty. Nyní jsem to snad vyřešil. V rubrice Glosy jsou opravdu glosy na 1-2 normostrany (1800-3600 znaků) a v rubrice Komentáře jsou texty nad 3 normostrany, často jdou až někam k 8-10 normostranám.

Recenze mívají od tří normostran do pěti normostran a jsou více hodnotící, snaží se na film nahlížet z více stran a vždy zohledňovat, že jde o umělecké dílo. Komentáře jsou jednostrannější, často společensky zaměřené, ale jdou ještě více do hloubky.

 

Nejsou tvoje texty vlastně jen roztažením toho, co řekneš v těch úderných a chytlavých videorecenzích pro Aktuálně?

To by platilo jen o recenzních textech. Ale i těch recenzí je víc než videorecenzí a to nepočítám komentáře/glosy. Videorecenze v zásadě vznikají dvěma způsoby: Buď jdu čerstvě z kina a je to záznam prvních dojmů, jakási rozcvička na psanou recenzi a hodně velké zjednodušení toho, co jsem schopný vyjádřit písemně. Tady platí to, co říkáš. Některé videorecenze ale vznikají až po napsání textu, takže jsou naopak výcucem něčeho existujícího.

Videorecenze beru jako reklamu na můj web, jen ochutnávku toho, co můžou dostat čtenáři v plném balení, v tom bych tvou otázku nerozporoval. I když si myslím, že mi mluvení před kamerou začíná jakž takž jít až v poslední době. Zbavuju se své neurotičnosti, snažím se zpomalovat tok řeči, lépe artikulovat, mluvit o méně věcech najednou a nedělat odbočky. On ten formát, kdy mluvíš přibližně dvě až tři minuty a tomu jdou dvě a půl minuty traileru, neumožňuje dělat recenzi v pravém slova smyslu. Žádné zevrubné zhodnocení jednotlivých složek díla. Jsou to jen rychlé postřehy, vypíchnutí toho nejzajímavějšího nebo nejvíce diskutabilního.

Předpokládám, že nejedeš podle scénáře…

Všechno je řečeno spontánně, právě na místě, jak mě to napadne po cestě z kina do redakce. Většinou se to jede na první dobrou, někdy na druhou klapku, víc ne. Ale jsem za tu volnost, kterou mi na AktuálněTV dávají, velmi rád.

 

Vždycky mě trochu fascinovalo, s jakou vehemencí jsi šel do těch výraznejch českých nepodarků, až z toho vznikly pomalu mediální přestřelky s Renčem nebo Troškou. Nebyly to příliš snadný terče?

Ono to může působit jako osobní umanutost nebo zaujatost, nebo v pozitivnějším úhlu jako podivná vášeň. Jenomže vždycky se dobré to relativizovat tím, že o Troškovi nebo Renčovi píšu tak jednou dvakrát za dva až tři roky, když udělají film, nebo seriál. Zdaleka jsem nepsal o všem, co vytvořili. Přitom za ten rok vzniknou desítky textů (někdy až kolem stovky) o něčem a někom jiném, přičemž skoro vždy mě zajímá spíš to „co“ než „kdo“. V zásadě jde tedy o optický klam. Lidé hodně znají Renče a Trošku, oni se pak taky někde ke mně adresně vyjádří a vypadá to, že jde o nějaký ustavičný souboj.

Ale nechci z té otázky úplně utíkat – samozřejmě jsem si mohl a můžu vybírat, o čem budu psát, a píšu o české popkultuře schválně, protože je to něco, co nás nejvíc ovlivňuje. Žijeme v tom tady všichni, není před tím úniku, i když se o to snažíme. Zejména vlivem všudypřítomné reklamy, upoutávek promítaných v kinech a propagačních rozhovorů ve všech typech médií není možné se od toho úplně izolovat. A zároveň si myslím, že potom i případné odsudky jsou povrchní. To, že má něco velký lokální úspěch (vždycky zdůrazňuju - lokální), a vyvolává to i hodně rychlých odsudků („je to sračka“), by nás nemělo uspokojovat ani v jednom směru. Proč je něco úspěšného jen lokálně a jinde to nefunguje a není o to ani zájem, a jak z druhé strany můžeme něco tak masového rychle spláchnout a brát to za samozřejmé? Kdyby to byly snadné terče, proč by to někdo tak důsledně nedělal dřív?

 ¨

Protože se neradi nimrají důkladně zrovna v takových srágorách…

To, že u určité skupiny lidí panuje rychlá shoda na tom, že něco je špatné, neznamená, že je snadné vysvětlit proč. Nechci z toho dělat vyloženě vědu, nějakou „českou špatnologii“, ale myslím si, že se těm věcem nejde jen smát, nebo je ignorovat, ale že jim můžeme i seriózněji porozumět. Jsem tak jeden z mála, kdo opravdu bere vážně, co dělají Troška, Renč, Magnusek, Poledňáková a další.

My na MovieZone odjakživa rozebírali filmový upoutávky a tepali do nich. Taky máme trochu narcistní pocit, že jsme třeba z 23,4% přispěli ke kultivaci týhle marketingový sféry. Máš ty pocit, že přispíváš ke kultivaci českých filmů?

Maximálně mě čtou mladí začínající filmaři z FAMU, Písku a Zlína a mají možnost se přes ty texty vymezit vůči stávajícímu stavu. Někdo jim chvíli říká oficiálně černé na bílém něco, o čem by si už měli povídat mezi sebou.

V podstatě by na totéž měli přicházet sami - nemyslím si, že bych pro ně mohl být iniciátorem změny. Jejich úkolem každopádně je překonat stávající estetické normy.

Kultivační vliv jinak MovieZone neupírám, sami o něm víte nejlépe, ale zároveň musím poznamenat, že kritizování trailerů je přece jenom snazší disciplína. Zatímco trailer má víc jasných pravidel, celovečerní film je zdaleka tak jasná mít nemusí, případně jich může mít víc a je to delší útvar, takže je těžší je vysledovat i naplňovat. Čili i nějaký můj potenciální vliv musí být slabší, pro filmaře není tak jednoduché se v textech něčeho chytit.

Ti, kteří od kritik něco chtějí, se soustředí hlavně na dramaturgické rady. Moje psaní se ale zaměřuje ani ne tak na to, jak něco dělat lépe, ale proč se něco vůbec dělá. Jistě, že si všímám i řemeslných věcí, ale pořád víc se přikláním k hledání smyslu. Cílem není dělat, hledat nebo oslavovat dokonalý nesmysl, ale dobrat se k něčemu, co smysl má, i kdyby to třeba bylo nedokonalé. Ti, kdo někdy absolvovali nějaký základní seminář z logiky, vědí, že i nesmysl může být dokonale logický, čili soustředit se jen na logiku scénáře je málo.

 

Primitivně řečeno, proč radit Zdeňku Troškovi, jak dělat lépe buranskou komedii, například s lepším načasováním vtipů? Budu šťastnější, když se mu podaří lépe zasáhnout své cílové publikum, a on navíc bude mít v ruce trumf, že jsou ty filmy řemeslně dobré, což nyní nejsou a je to jediná věc, na níž se nejspíš všichni shodnou, zatímco argumentace vkusem bude vždycky subjektivní? Vždyť já vlastně musím chtít, aby jeho filmy byly špatné po všech stránkách.

Pamatuju si, že u jiného autora mi můj editor v Aktuálně a Respektu, Pavel Kroulík, říkal vtipnou větu: „To nesmí bejt dobrý!“ A nemyslel tím, že máme být předpojatí a vidět na dotyčném filmu jen to špatné, ale že určité věci by neměly být podávány dobrou formou, protože tím dovedou mást ohledně svého vyznění. Nejhorší tvůrci jsou talentovaní kýčaři, v hudbě třeba Tomáš Klus, Richard Krajčo nebo Daniel Landa. U filmů z poslední doby si vzpomínám třeba na Teorii tygra – film, který dovede cílové publikum přesvědčit, že vypráví o reálných problémech lidí, co žijí dlouho v páru a dokonce nám dovede vsugerovat, že v sobě obsahuje velkou životní moudrost.

Ale zpátky k původní otázce: Trailery jsou marketing a jejich hodnocení má taky marketingovou povahu – sděluješ v podstatě, jak dělat marketing lépe. U filmových kritik se člověk marketingu spíš vyhýbá, snaží se mluvit jiným jazykem a dokonce hledat, v čem marketing lže. Čímž ale asi tobě neříkám nic moc nového, píšeš jak o trailerech tak o hotových filmech a vidíš jasně rozdíl mezi tím, co se slibuje a co pak film splní.

Dodal bych ale taky, že v Česku jsou specializovaní autoři trailerů, kteří na Moviezone nedají a dělají si to po svém a dobře jako Jan Bušťa s Liborem Alexou a Jiřím Kunstem. Hezký rozhovor k tomu je třeba ve Filmovém přehledu

 

Souhlasíš s tou pasáží v monologu Antona Ega v Ratatouille, že kritik má až příliš málo, co ztratit? Je to problém?

Ztratit můžeš kredit, základní věrohodnost. Můžeš ztratit autoritu pro určitou skupinu čtenářů, kteří nesouhlasí s tvými estetickými nebo politickými názory, můžeš se začít generačně míjet s nejsilnější diváckou skupinou – náctiletými a dvacetiletými kluky. A třeba v mém případě můžu ztratit předplatitele; čili bych to mohl vyčíslit i finančně. Nejsem krytý žádným vydavatelstvím, žádnými mediálními partnerstvími a reklamami. Řekl bych, že při určité permanenci psaní je člověk vystavený podobně náročnému hodnocení jako samotní filmaři.

Taky je dobré připočítat, že od premiéry Ratatouille uplynulo deset let a změnilo se toho hodně, ten film se začal vyvíjet v době dávno před Facebookem a YouTube. Kulturní rubriky mají v médiích stále menší prestiž a rozsah, je tu také méně kritiků. Přesněji, obrovsky klesl počet výtvarných, literárních a hudebních kritiků, u filmových kritiků taky nastává krize, a jediné, co jde nahoru – a to spíš jenom v zahraničí – jsou televizní kritika, game kritika a pak food kritika. Anton Ego coby jídelní kritik je tedy dnes důležitější než dřív, ale zároveň se od něj nečekají tvrdé odsudky, ale spíše objevování nových věcí. Buďte demokratičtí a objevujte nám nové chutě, zní dnešní imperativ.

 

Jídelní kritika je také mnohem více konzumeristická a kapitalistická, už jaksi z podstaty – vyzdvihuje či potápí různé podniky. Může být i trochu etnografická (a popisovat různé kulturní vlivy v jídelní kultuře), může být literárně impresionistická (a mazlit se s popisy), ale těžko může být umělecká-estetická.

Nad jídlem nerozjímáš, nad jídlem se nesměješ nebo nepláčeš z hlubších pohnutek, než že je pálivé. Jídlo prostě buď sníš, nebo ne, chutná ti, nebo nechutná. Kdykoli slyším něco podobného o filmech, mám pocit, že někteří lidé dobrovolně místo mozku chtějí mít žaludek. Film nikdy nezpracováváš jenom tak, že se ti líbí, nebo nelíbí. Není to tak vyhraněně fyzický zážitek jako jídlo. Hlad po filmech vždycky chápeš jenom metaforicky.

U jídla samozřejmě můžeš odhadnout, jestli bylo připraveno ledabyle a výsledek na talíři neodpovídá tomu, co bylo slibováno, nebo naopak natrefíš na snobskou kuchyni, která si hraje na umění. Ale nikdy to není ten typ umění, jaký ti může nabídnout film nebo kniha. U jídla jde vždy o řemeslné umění, u filmů jde jít za hranice řemesla. Proto se taky vždycky směju, když mi někdo povídá o „jídle s příběhem“, protože reálně by ten příběh v sobě musel obsahovat nejenom pastorální idylu o šťastných kravičkách na louce, ale i horor z jatek a studený technothriller převozu a skladování a sociální drama lidí u prodejních pultů a thriller z kuchyní, kde vládnou sadističtí psychopati. „Jídla s příběhem“ ve skutečnosti odhalují jen malou část příběhu, v zásadě to jsou cenzurované kýče.

 

Píšící kritici jsou taky profesí na vymření. Za pár let o nich už budeme asi jen vyprávět.

Jsou nahrazováni třeba youtubery. Kritik má tedy možnost ztratit práci či celou platformu svého působení, má možnost ztratit návaznost na dosavadní tradici. Dnes mnohem víc osud díla určují anonymní internetoví hejtři než profesionální kritici, kteří se pod svůj text musí podepsat a musí v něm ctít mnohá etická pravidla.

Monolog Antona Ega beru jako závan starých romantických časů, které možná nikdy neexistovaly. Beru tu postavu jako stížnost tvůrců, že jim může někdo škodit, beru to jako jejich obranu a judo chvat, který zkrotí každého, kdo by chtěl použít sílu. Uděláme postavu zlého asketického zahořklého kritika, s nímž se žádný reálný kritik nemůže oficiálně ztotožnit. Kritici by možná ve skrytu duše chtěli mít moc jako Anton Ego, ale nemůžou se k tomu hlásit, ten film je dokonale odzbrojil. A já i zas pro změnu dovoluju dekonstruovat pixarovskou strategii s Antonem Egem... :)

Chápu tu prvotní námitku – kritik několika větami může „zničit“ několikaletou práci stovek lidí. Kritika je parazitní činnost, protože k tomu, aby mohla existovat, potřebuje nejprve nějaké předcházející dílo, na němž se v dobrém či špatném slova smyslu popásá. Jenomže toto vše je dávno jinak. Kritici coby hlubocí milovníci filmu jsou ohrožený druh.

 

Fanoušci a geekové je nemůžou díky tomu zápalu a nadšení vlastně nahradit?

Fanouškovství je vždycky povrchnější, fetišističtější láska, nebo spíš chtíč. Když to řeknu hodně hrubě, fanoušek chce nějakou herečku jenom ošukat, nebo se možná jen dotýkat jejích prsou nebo nohou, případně ji šmírovat při převlékání. Milovník filmu si chce s herečkou i povídat o filmech a o životě. A kritik jí chce navíc pokládat bolestné osobní otázky, protože jenom v tom vidí jedinou možnost k opravdovému sblížení.

Neříkám, že nejsem ničeho fanoušek, nebo že jsem dřív nebyl, ale svoji lásku k filmu dnes chápu vrstevnatěji a celistvěji. A řekl bych, že dnes může kritik ztratit i své objekty hluboké lásky – možnost psát o filmech, které nemají velké fanouškovské zázemí. Toto všechno je problém, který hrozí kritikům médií tlačeným požadavkem co největší čtenosti.

---

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars

 

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace