NEJPŮSOBIVĚJŠÍ SCÉNA

Redakční tip - Hudba napříč historii v Hříšnících

Jeden z mnoha důvodů, proč si Hříšníci zasloužili rekordních 16 oscarových nominací. Ryan Coogler dokázal v jediné scéně stmelit dohromady všechny dějové linky, provést skrze ní diváky několika stěžejními hudebními érami, mistrovsky v ní budovat napětí a nakonec ještě zamachrovat kamerou jako takovou lahodnou třešničkou na závěr celé pasáže. Tady není o čem, tuhle scénu jsme z hlavy nemohli dostat už během sledování filmu, a žije rent free v našich hlavách dodnes. (do_Od)

Osobní tip Civala: První smrt v Siratu - Sirat má šokantní poslední třetinu, po které budete vycukaní až běda, ale i předtím je to tvrdé. Ten první smrtící úder zhruba v polovině filmu působí nejen neskutečně silně, ale je i brilantně filmařsky podán. Fascinující moment, který divákem otřese.

Osobní tip Mr. Hlada: Příjezd do Ameriky v Brutalistovi - Když Adrien Brody po druhé světové válce dorazí do New Yorku, koukal jsem na plátno s otevřenou hubou. Brady Corbet dokázal ve své jednozáběrovce vyvolat hodně silné emoce. Strach, nejistotu, nadšení i velké očekávání. Jen aby pak klaustrofobickou a nepříjemnou atmosféru změnil během vteřiny v absolutní úžas, když se objeví nebe a Socha Svobody.

Osobní tip do_Oda: Poslední kolo Brada Pitta v F1 – Těžký, přetěžký výběr tohle, nakonec ale vybírám film a scénu, která má k mému srdci nejblíž. Pamatuju totiž dodnes tu extázi, co mi dalo sledování tichého mistra za volantem Stevea McQueena v naprosto dechberoucím závodním snímku Le Mans a byť si loňské F1 cením nakonec z dost odlišných důvodů, nutno uznat, že to tiché finále, ve kterém Brad Pitt „létá“ po trati, mi evokovalo právě totéž. Můžeme si o Kosinskim myslet cokoli (za mě je to pořád jen zručný řemeslník), ale tady mě fakt dostal.

Osobní tip filmfanoucha: Závěr Bugonie Yorgose Lanthimose – Minimalistická, melancholická a svým způsobem mrazivá scéna, která s vámi ještě delší dobu rezonuje. Lanthimos učiní ve svém posledním filmu něco velmi zásadního a depresivního, dokáže z toho ovšem udělat něco absurdníh  a zároveň zvláštním způsobem krásného. Je to pasáž, ve které se mixují pocity jako na horské dráze, což je svým způsobem už jeden z trademarků Lanthimosovy tvorby. I v rámci jeho tvorby je snadné, aby se lidé cítili jako na horské dráze, byť ovšem Bugonie nedosahuje třeba kvalit Chudáčků, je úkazem toho, že se tomuto tvůrci výrazná pozornost nevěnuje náhodou. 

Osobní tip Rimsyho: Ranní rutina v Otci – Ve slovensko-českém Otci se postupně stanou i mnohem horší věci, už úvodní dlouhá jednozáběrovka však působivě načrtne, jak snadno se může zdánlivě zcela běžné ráno zvrtnout. Rodinný shon spojený s vypravováním dítěte do školky a sebe sama do práce si přímo říká o nějaké opomenutí a hutnou atmosféru se Tereze Nvotové daří vybudovat dávno předtím, než se tragický příběh rozjede naplno.

Osobní tip KarlaR: Běh s nůžkami v Hodině zmizení – Scéna tak působivá, že jsem film regulérně vypnul a musel sebrat spoustu odvahy, abych koukal dál.

Osobní tip Jokola: Hotelový pokoj ve Sbormistrovi – Postupně budovaná tíseň vyvrcholila pomalou a kompozičně prakticky dokonalou scénou, v níž se všechna dosud vrstvená témata propojila v jednom odpudivém aktu. Bez křiku, násilí či zjevného odporu, zato s drtivým dopadem na hrdinku i diváka. Skvěle zrežírovaná, důležitá a nechutná scéna..   

Osobní tip krauseta: Závěr Brutalisty – Odhalení, že chrám, který László Tóth stavěl, byl založen na půdorysu koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, kde architekt snil o znovushledání se svou ženou. Corbet tu předvádí brutalismus jako katedrálu vzpomínek a niternosti, ne jako chladný, ale jako snivý a katarzi přinášející sloh.